Na zem dopadající kapičky vody z děravého okapu se mísili s rudou krví umírajícího bojovníka, ležícího na studených kachličkách dláždění. Modře zbarvené vlasy se mu lepily na obličej. Prsty v černé rukavici zoufale svíraly meč, jako by to bylo to poslední, co je drželo při životě. Jeho chladné šedé oči byly zakalené, plné smutku a zoufalství. Bolest dávno nevnímal. Tak byl přeci vycvičený. Ztěžka vydechl. Čerstvý kyslík v plicích mu ale nepřinesl žádné potěšení. Upřeně pozoroval svůj poslední západ slunce. Divil se, že si nikdy za ta tisíciletí nevšimnul jeho krásy. Obloha se pomalu barvila do růžova a v moři se odrážely poslední paprsky sluneční záře. Někde za jeho zády vyšel měsíc. Už se nebál smrti. Šel jí naproti. Musel se usmát nad absurditou celé situace. Byl šťastný. Znovu uvidí milovanou tvář. Dotkne se černých vlasů, jemnějších než hedvábí. Zaplete stříbrné pramínky v nich do drobných copánků. Utopí se v hlubinách modrých kukadel. Zavřel oči a s úsměvem se poddal. Již mohl. Jeho úkol byl splněn. Nyní bude odpočívat. Poslední kapka dopadla na chladnou čepel dlouhého, tenkého meče. Prsty jej už nedržely. Matka příroda si vzala svého syna zpátky do svého lůna.