Malice Mizer

Spurtoval po schodech nahoru do hradní věže. Po tvářích a po čele mu stékal pot – jak zvláštní, vzhledem k rase, které náležel. Dýchal rychle a přerývavě. Ani v nejmenším nepřipomínal to veselé, růžové cosi, neustále smějící se na svět. Vlasy měl rovné, svázané ve falešném culíku a místo veselích, pastelových barviček, byl celý v černém.

„Ryuzaki!“ křičel. „Brácha!“

Vyběhl posledních pár schodů a bez zaklepání vrazil do dubových dveří.

Ryuzaki stál u okna a pozoroval, co se venku děje. Vyděsil se, když se otevřely dveře, až nadskočil. Otočil se rychle na příchozího. Doufal, že je to Vincent, ale... nebyl to on. Světlo naděje v jeho očích pohaslo. Podíval se na svou ženu, kterou... ne, že by ji nenáviděl, jen – mohl k ní cítit jedině tak úctu jako k babičce. Bylo mu jí líto. Přesto se o točil na LuLu. „Už to propuklo, že?“ byla to hloupá otázka, ale on se potřeboval ujistit.

LuLu zuřivě zakroutil hlavou. „Ano.. a pojď, není čas na otázky,“ celkem zbytečně k němu vztáhl paži. „Pojď! Vinc mi neodpustí, jestli se ti něco stane,“ zpola vybíhal ze dveří.

„Sbohem,“ naposledy se s vše říkajícím pohledem podíval na svou ženu a následoval ho. I přestože měl zakázané se ptát, neudržel se. „Vincent? Proč nepřišel on?“ připadal si trochu ublíženě. I když chápal, že má důležitější poslání. Ale...

„Ach ta láska,“ povzdechl si, ale hned se zarazil, neboť si uvědomil, jak by se asi choval on v takové situaci. „Věř, že by to rád udělal, ale,“ sbíhal schody po dvou, „,právě si to v síni vyřizuje s Nejvyšším a pokud budu mít to štěstí, zabije i upírskou monarchii.“

 „S Nejvyšším?“ upřímně vyděšený tón. „Kde jsou?“

„V Síni,“ povzdechl si. „A mám ti vyřídit, že máš zakázáno tam chodit. Je to tam nebezpečné.“

„Ale...“ nevěděl, co namítnout. „Dokážu se o sebe postarat!“ Nebyl malé dítě, i když se tak cítil a všichni se k němu tímto způsobem chovali.

LuLu se k němu otočil. „Zakazuji ti tam chodit, Ryuzaki! Už jsem přišel o Adriena a…“ propaloval ho pohledem. „Nedopustím, abys o život přišel ještě ty! Myslím, že ani Vincent by z toho nebyl nadšený, a pak,“ usmál se. „Z koho bychom si s Atsushim utahovali. Pojď.“

 Ryuzakiho to umlčelo. Následoval ho jako to nejposlušnější, nejmenší dítě svého rozhněvaného rodiče.

Seběhl znovu všech 326 schodů, dodnes si pamatoval jejich počet, a vyběhl spolu s Ryuzakim postranní chodbičkou ven.

 „A kde mě vůbec chcete schovat? A jak se tam dostanu?“ nevydržel být dlouho potichu.

„U Vincenta doma,“ ušklíbl se LuLu. „Což tě jistě těší. Kočárem, samozřejmě.“

Ryuzaki se pousmál. Netrvalo to dlouho a skutečně došli ke přichystanému kočáru. Slyšel všude okolo hluk boje. A to jen prohloubilo strach o jeho přátele a hlavně o Vincenta. Takže úsměv z jeho tváře znovu zmizel.

„Ryu, neotálej!“ otevřel mu LuLu dveře načež je za ním zase zavřel. Věnoval mu ještě jeden úsměv. „Mám tě rád, bráško,“ s tím odstoupil od kočáru.

____-____

Všude jako by bylo ticho, boj se odmlčel na tak dlouho, než poslední zaklínadlo rozhodlo o konci této bojové scény. Zhmotnění, které udržet vyčerpávalo nepřeberné množství energie, se trhalo a znovu sílilo v rytmu dechu. Tolik přemáhání nutno vynaložit na to, aby se tělo pohnulo a jedinou ranou ukončilo souboj s tím nejohavnějším nepřítelem. To, co dříve bývalo mocnou mlhou, se sesypalo na zem v podobě prachu. Zvuk se znovu rozezněl, i když by měl zůstat tichý – protože král je mrtev. Ať nežije král...

Světlovlasý upír vysílením padl na kolena. V ruce křečovitě svíral jehlici, která ukončila život Nejvyššímu a nemohl se donutit ji pustit. Vlasy měl zmáčené vlastní krví a ta odkapávala nejenom z nich na dláždění.

Zavřel oči.

Z očí mu tekly krvavé slzy a znamení na ruce pálilo. Dostal se až k hranici, přes kterou mág nikdy nesmí překročit. Stačil by tak malý krok a již by nikdy vydanou energii nenačerpal zpět. Zemřel by.

Spustila se mu krev z nosu a cítil ji i v puse.

Musí vydržet... Musí tu bít pro něj. „Ryuzaki...“ neslyšně pronesené do hudby boje.

„Vincente!“ zakřičel a podepřel tělo, klátící se vlastní vahou k zemi.

Jmenovaný pootevřel oči. „Zabil jsem ho...“ oznámil, jakoby to nebylo, jak jinak zjistit. „Tak proč bojují a umírají dál?“ jeho hlas byl chraplavý.

„Ach maličký,“ zašeptal LuLu a vzal ho do náruče. „Tady nemůžeš zůstat,“ bezradně se rozhlížel kolem sebe. „Odnesu tě do bezpečí, ano?“

 „A Ryuzaki?“ bylo vidět, že již dlouho se neudrží při vědomí.

„Je v bezpečí,“ přitáhl si ho víc k tělu aby ho mohl lépe chránit a vyběhl s ním v náručí ven z bitevní vřavy. „Hlavně neomdlévej! Vincente, slyšíš mne?“

 „To jsem rád...“ nevěděl, zda skutečně promluvil, avšak v příštím okamžiku se mu všechno rozpilo a on se propadl do černa.

„Krucinál,“ zavrčel LuLu. „Kočár a rychle!“ štěkl na nejbližšího upíra. „Tohle nám nedělej, Vincente, tohle ne!“  zakřičel. „Vstávej,“ a vrazil mu facku.

 Avšak mladší upír na to nijak nereagoval.

„Ty zkurvenej Adriene, kde jsi, když tě člověk potřebuje. Kurva!“ ulevil si. Odfrkl si a nehtem si rozřízl žílu těsně nad zápěstím. Přiložil ji Vincentovi k ústům a koutkem oka zahlédl Atsushiho, který se k nim rychlím krokem blížil. 

 „Jak je na tom?“ řekl udýchaný démon, který měl na tváři podlouhlý šrám, z kterého tekla krev.

„Můžeš hádat třikrát,“ kyselý tón. „Pij… no tak, pij, Vincente,“ prosil boha o pomoc. Vzhlédl. „Atsushi jestli se mu něco stane omlátím ti ten tvůj ciferník o zeď,“ zavrčel. „Co se ti stalo?“

Vincentovi stékala krev do pootevřených rtů, avšak on ji nepil. Nereagoval na její přítomnost. Jen se mu vsakovala do bílé kůže na bradě. „Skočil jsem mezi něho a Nejvyššího,“ odpověděl Atsushi, jako by to nebylo nic důležitého, i když mu tak pro ten okamžik zachránil život. „Nejvyšší ho nezranil...“

„Děkuji,“ zašeptal Lilien. „Kurva! Atsushi je ti jasné, že jestli do něho tu krev nedostanu, tak mi tu umře v náručí?“

„Věřím mu, že to přežije,“ kývl Atsushi a zoufale se zadíval na blonďatou kštici. Vincent, jako by to slyšel a přisál se na ruku staršího upíra.

„Výborně,“ oddechl si LuLu. „Budeš nás tu ještě potřebovat, nebo to tu neuklidníš bez naší pomoci?“

 „Odvez ho, zvládnu to tu sám,“ otřel si krev z obličeje. „Dejte na sebe pozor, ulice jsou hrozivější, než jsme čekali!“

„Jistě,“ pousmál se LuLu. „A co upíří monarchie? Jsou…. Mrtví?“

 „Král je mrtev, královna utekla,“ v jeho hlase byly slyšet obavy. „Nejhorší, co se mohlo stát...“

LuLu zavrtěl hlavou. „Z toho budou jenom problémy.“

Atsushi kývl. „Možná jsme je skutečně měli zabít, jak říkal Vincent,“ podíval se na jmenovaného, který nevypadal o nic živěji, než před chvílí, znovu nepil. „Už ho odvez za Ryuzakim a postarej se o ně,“ chystal se odejít, „pokusím se najít královnu a neviditelně ji odstranit – pokud to bude nutné a ona se nepřidá na naši stranu.“ Odmlčel se. „Nechci to udělat. Vím, jak na ní Leviathan vždy lpěl. Ale pochybuji, že to bude možné jinak.“

Rozloučil se s LuLu a vydal se pryč. Rychlým krokem se vydal ke dveřím do sídla přízraků a za chvíli v nich zmizel. Ještě předtím, než odjel se krátce podíval na odjíždějící kočár. V jeho očích se zračily veškeré obavy a sebeobětování. Někde v hloubi připomínal bojovníka, který je plně si vědom toho, že jde na smrt.

Stále s Vincentem pevně přitisknutým k hrudi a rozřízlou rukou na jeho ústech, pozoroval z okna kočáru nepokojné ulice a sám sobě nadával. Cítil, jak slábne, přesto svou ruku neodtrhl a nechával svou krev proudit Vincentovi do žil.

Cítil se vyčerpaný jako za poslední tisíciletí ne. Většinu své energie vždy posílal Adrienovi přes jejich silné duševní spojení, podobné tomu, které měl Adrien s Leviatanem. Teď ho ještě vyčerpávalo to blonďaté sebevražedné štěně, které mu leželo v náruči.

Ulehčeně si oddechl, když kočár zastavit u Vincenta doma.

 Ryuzaki vyhlížel z okna a nervózně čekal, až se jeho přátelé vrátí. Když uviděl rychle přijíždějící kočár a osoby v něm. Nedbal na zákaz, že by se na ulici neměl ukazovat a vydal se ke dveřím. Otevřel je, jakoby nebyl přízrak a potřeboval to, a vyběhl ven.

LuLu se opatrně usmál a vyčerpáním klesl na kolena. „Ryuzaki... odlevituj ho dovnitř!“ 

 Přízrak udělal to, co po něm upír chtěl. „Co se stalo?“ zeptal se až poté vyděšeně. „A Nejvyšší? Přežil? Pokud ano, tak ho osobně zabiji!“ V očích mu planul podivně zoufalý plamen.

LuLu zavrtěl hlavou a vyškrábal se na nohy. Rychle se opřel o kočár, protože se mu začala točit hlava. „Nejvyšší je mrtev, stejně jako upírský král. Královna se vypařila a Atsushi ji šel hledat.“

 „A ty jsi v pořádku?“ přejel po něm pohledem. Když si povšiml ruky, bylo mu všechno jasné. „Děkuji...“

„Za nic, bráško,“ pousmál se a vratkým krokem zamířil k domu. „Kam jsi ho uložil?“

 „Do jeho rakve,“ připadalo mu to až předurčující jeho smrt, „protože postel nemá.“ Následoval ho.

„Rakve?“ užasl tiše LuLu. „Bože ten je staromódní, pche. Kudy?“

 Ryuzaki mu ukázal cestu a raději na jeho poznámku nijak neodpovídal. Došli až k Vincentovi, který stále téměř bez života ležel, oči měl zavřené a po tváři mu teklo několik pramínků krve, které se vsakovaly do jeho bělostné kůže. Ryuzaki si uvědomil, že mu takto připadá nádherný.

Poklekl vedle rakve a změřil Vincentovi tep, byl rád i za to málo, co cítil. „Ryuzaki?“ obrátil se k přízraku. „Půjdu si najít něco k snědku, abych ho pak mohl nakrmit. Můžeš na něj mluvit, myslím, že tě bude slyšet. Přečti mu třeba pohádku nebo něco,“ pohladil upíra po vlasech. „Pokud se neprobere do dvou dnů, můžeme mu vystrojit funus.“

 Ryuzaki se na LuLu podíval zoufalým a velice smutným pohledem, poté si také klekl vedle rakve a prohlížel si svou lásku. Kdyby se ho tak mohl dotknout, aby on cítil jeho přítomnost.

„Rád bych mu nějak pomohl, Ryuzaki, ale kromě své krve mu nic nemohu dát. Pokoušel jsem se s ním cestou telepaticky spojit, ale on jako by se uzavřel před světem, jako by odmítal dál žít.“

 „Tohle mi nemůže udělat... nemůže mi zemřít,“ v očích měl slzy. „A vím, že to neudělá, věřím mu...“ Přisunul se blíž k jeho rakvi. „Běž na ten lov, sám potřebuješ doplnit energii.“

LuLu přikývl. „Ale kdyby se něco stalo, hned mě zavolej, ano?“

 „Ano,“ kývl Ryuzaki.

Znovu kývl a vstal. Ještě než opustil místnost, ohlédl se a povzdechl si. Jak jenom  tohle všechno skončí?

___-____

 Trvalo to dlouho. Noc ubíhala pomalu a světlo stále nechtělo přijít. Avšak nakonec se něco přece jen změnilo. Vincent velice unaveně pootevřel oči. První, co spatřil, byla Ryuzakiho smutná tvář. „Usměj se,“ zašeptal téměř neslyšitelně.

Ryuzaki sebou trhl a zalapal po dechu. Instinktivně k upírovi natáhl ruku, ale ta jím projela jako by byla jen vzduch. „Vincente?“

 „Proč tak vyděšeně?“ na jeho tváři se jen z obtížemi držel úsměv a hlas byl slabý.

„Mno já jen,“ začal panikařit. Potom se usmál. „Jak je ti?“

 „Lépe, než by mohlo,“ odpověděl neurčitě. Cítil se slabý a vše ho bolelo, celé jeho tělo zápasilo s naprostým vyčerpáním a to byl bolestivý zápas.

„LuLu se za chvilku vrátí a dá ti napít.“

 „Musím mu poděkovat, až přijde,“ mluvil přerývaně.

Ryuzaki se zatvářil nechápavě.

 „Nenávidíš mne?“ nyní to bylo schválně vyřčeno potichu.

„Proč? Měl bych? Miluji tě!“

 „Přece jen jsem ti zabil otce,“ nikdy své rodiče nepoznal a city k nim si pouze vysnil, nevěděl, jak moc jsou pravdivé. Nemohl odhadnout, co si o něm myslí Ryuzaki, když připravil o život Nejvyššího.

„Kdybys to neudělal ty, udělal bych to já,“ šeptl.

 Vincent nevěděl, co na to odpovědět.

Ryuzaki přivřel oči a poslal zprávu LuLu. Pousmál se. „Mám ti od LuLu vyřídit, že za pět minut je tady.“

 „Neměl si ho volat,“ pronesl ztěžka, „chtěl jsem být chvilku s tebou o samotě.“

„Však budeme,“ pousmál se přízrak. „Máme před sebou tolik času…“ pak zvážněl. „Ale nejdříve se musíš uzdravit.“

 „Nic mi není,“ ušklíbl se Vincent.

„To vidím.“

 Vincent se usmál Ryuzakiho zamračené tváři starostí. „Vypadáš nádherně,“ poznamenal.

Ryuzaki se pousmál. „Děkuji,“ jeho tváře zalila červeň.

 „A teď se k tomu přidala roztomilost,“ poškádlil ho, i když mu to bralo spoustu energie.

„Přestaň… nebo si ze mě bude Lilien dělat srandu další dvě století.“

 Jako kdyby jim bylo dovoleno zde být další dvě století a milovat se... „Ze mě si ji s Atsushim již dělali,“ ušklíbl se Vincent. „Teď jsi na řadě ty.“

Ryuzaki se ušklíbl. „Vyprávěl ti někdy Adrien, jak spolu s Ninivem, Atsushim, LuLu a,“ hlas se mu zadrhl, „Skyem zdobili Vánoční stromeček?“

„Nevyprávěl...“ naznačil zakroucení hlavou. „To je ta pohádka, co mi máš vyprávět?“ byl ve stavu nevědomí, když to LuLu kázal Ryuzakimu, ale i tak jistá část jeho mysli pracovala.

Ryuzaki zakroutil hlavou. „Pochybuji, že by chtěl, abys to věděl.. obzvlášť tu část, jak se zamotal do řetězu a popíchal se o háčky od baněk tak, že vypadal jako cedník a pak spadl do sněhu, přičemž se mu Sky posmíval, že vypadá jako pštros, když zavrtává hlavu do sněhu.“

Vincent se usmál a představil si jaká to byla zábava. Jistým způsobem ho bolelo, že již takového Adriena nepoznal. „Bylo to asi hodně dávno, že?“

„Ano,“ povzdechl si Ryuzaki. „To byl ještě LuLu normální a nepotřeboval k životu drogy, Atsushi byli s Ninim šťastně zamilovaný páreček a Adrien vyváděl samé nezbednosti,“ smutný úsměv. „Je to tak 400 let zpátky.“

 „A o mě svět ještě ani nepřemýšlel,“ pokývl. „A ty? Ty jsi byl v té době jaký?“ zajímal se.

Ryuzaki se zasmál. „Řekněme, že jsem většinu času trávil tím, že jsem se Skyem vymýšlel, jak dostat svého velkého bratříčka do trapných a co nejabsurdnějších situací. Ninive s Adrienem z toho mývali výtlem a Atsushi s Levim se raději ani nevyjadřovali.“

 „Atsushi...“ vyslovil jeho jméno. „On ještě bojuje, že?“ znovu vrátil rozhovor k této záležitosti. „Měl bych tam být,“ pokusil se posadit, ale nepodařilo se mu to.

„Ne!“ vyděšeně. „Ať tě to ani nenapadne!“

 „Stejně toho nejsem schopen – zatím...“ pronesl hořce a slabě zároveň.

Ryuzaki si oddechl.

 Vincent mlčel. Bolest v jeho těle – ač si myslel, že to není možné – se násobila a ho stále neuvěřitelnou námahu nechat oči otevřené. Na to, aby promluvil se již necítil. Tak jen pozoroval Ryuzakiho tvář...

S měkkým úsměvem na rtech zaklepal na dřevěný rám dveří, aby tak upozornil na svou přítomnost a poklekl vedle rakve.

„LuLu,“ pousmál se Ryuzaki. LuLu kývl na odpověď a zazubil se na upíra.

„Tak jak se máme?“

„Popravdě lépe, než když ses mě naposledy pokusil znásilnit,“ ušklíbl se Vincent, i když ho to stálo spoustu energie, samozřejmě neříkal pravdu.

„Naposledy?“ pozvedl LuLu obočí. „Pokud vím, bylo to jen jednou.“

 „Dobře, chtěl jsem říct poprvé a naposledy,“

LuLu si odfrkl a vytáhl Vincenta do sedu. Opřel si ho zády o svou hruď a podstrčil mu pod nos zápěstí.

 „Připadám si, jak malé dítě,“ zaprotestoval mladší upír. „A ty jsi moje maminka.“

„Náhodou.. Adrien si večerní krmení vždy užíval, když byl malí,“ dotčeně. „Neremcej.“

 Vincent se přece jen zakousl do jeho zápěstí a sál životodárnou tekutinu. Cítil, jak se mu pomalu vrací síla, ale na druhou stranu věděl, že ji bere LuLu. Po chvíli přestal – nechtěl ho tolik vyčerpat.

„Vincente,“ netrpělivě. „Pij.“

 „Nechci,“ zakroutil hlavou. „Síla se mi vrací i bez ní,“ choval se hůř, než rozmazlené dítě.

„Vincente!“ to už zavrčel.

 „Nepřipadá ti tahle situace trochu absurdní?“ zeptal se ho zcela klidně.

„Měla by?“

 „Většinou se nenutí do toho, aby někdo pil tvou krev,“

„Pij… bez debat.“

 „Ano, mami,“ protáhl a znovu se zakousl.

LuLu převrátil panenky a pozoroval Ryuzakiho, dusícího se v záchvatu smíchu. „Dobrou chuť,“ popřál ještě.

 Pro stáří krve a moc v ní ukrytou, se skutečně uzdravoval rychle. Avšak nechtěně se mu povedlo číst z ní i vzpomínky, které LuLu skrýval snad sám před sebou. Viděl tolikrát tvář Sky...

LuLu ho pohladil po vlasech a jediným gestem mu naznačil, aby se odtrhl. „Za pár hodin ti dám zase najíst.“

_____-_____

 Ozvalo se hlasité zabouchání na dveře Vincentova domu, které bylo podezřelé pro brzkou ranní hodinu rozprostírající se venku. V těchto ulicích se nebojovalo, přesto si nikdo nemohl být jistý, zda to není někdo z odboje. Někdo nebezpečný, co chtěl vyhladit přízraky do posledního a všiml si, že zde byl převezen Ryuzaki. Mohl zradit kdokoliv. Kočí, nějaký voják... zradě se meze nekladou.

„Atsushi,“ vydechl LuLu, když pootevřel dveře. Ihned přítele pustil dovnitř. Strnul. „Co ta tady dělá?“

Démon vstoupil dovnitř a ženu také skryl do místnosti – nepříliš citelně ji tam vtlačil, přestože se vzpírala. „Jistě chápeš, že jako démon mám svázané ruce – nechce spolupracovat a to znamená jediné... ale...“ povzdechl si, „...jako vůdce démonů nemohu zabít vůdce upírů – začala by znovu válka. A tohle by bylo zbytečné.“

Upírova tvář ztuhla, když se podíval své královně do tváře. V očích měl tolik nenávisti. „Chceš abych ji zabil?“ zeptal se bez jakékoli známky emoce v hlase.

„Pokud ji skutečně chceme zabít, tak to můžeš udělat jedině ty...“ podíval se na Ryuzakiho stojícího ve dveřích, „...nebo Ryuzaki.“

„Bude mi potěšením.“

 „Zrádce,“ ozvala se královna.

LuLu by se jí byl vysmál do tváře, ale jeho druhé já, Lilien, bylo rozhodnuto nechat ji trpět. „Jistě,“ zašeptal a zahleděl se jí do očí. „Ale to již víte dávno.“

 „Stále si zoufáš pro toho svého roztomilého démonka?“ zle se ušklíbla.

Chytil ji pod krkem a přitiskl ji na stěnu. Odkudsi vykouzlil ostrou, podlouhlou dýku – bylo veřejným tajemstvím, že jeho bojový styl je ten z blízka. Přiložil jí ho ke krku a jeho oči ztmavly.

 „Takže mne nezabiješ pro revoluci, ale pro něho?“ nezáleželo jí na tom, zda ji zabije. Ztratila syna – nechtěla žít. „Zabiješ mě jako jeho?“ přidušeně.

„Takové štěstí mít nebudeš,“ zašeptal. „Nezapomeň, kdo mne vychoval.“

 „Další zrádce,“ odfrkla si.

„On nezradil,“ chladně. „Jen se rozhodl žít. Nádherný dar… život,“ ušklíbl se. „Ale je k ničemu, když ho nemáš s kým prožít, viď?“ tahle narážka byla myšlena dvojsmyslně. „Kde máš svého syna, tetičko?“

 Na to mu nebyla schopna odpovědět. Zasáhl černý střed terče její bolesti.

„Já to na rozdíl od tebe vím,“ protáhl. „Ale nepočítej s tím, že ti to prozradím.“

 „Nechci ho již nikdy vidět,“ zalhala, „takže mne to nezajímá.“

„Lžeš,“ odvrátil se od ní jako od něčeho smradlavého a zkaženého.

 „Stále nemluv a zabij mne!“ rozkázala mu.

„To by bylo příliš jednoduché,“ zavrtěl hlavou.

 „A co tedy chceš dělat? Vykládat mi o své bolesti a nenávisti ke mně?“ arogantně zvedla obočí. „A koho to zajímá?“

„Udělal bych z tebe večeři pro Vincenta, kdybych si byl jistý, že ho neotrávíš tou nenávistí, co ti koluje v žilách. Nezbývá mi nic jiného, než tě nechat dlouze a bolestivě umírat, abys pocítila alespoň z části takovou bolest, jakou jsem měl v sobě já, když jsem tuto dýku držel naposledy v rukou.“

 Královna se zasmála. „Jak myslíš, je to jen na tobě...“ nebála se bolesti. Věděla, že si ji zaslouží.

„Na mě?“ vydechl. „Ale tohle není o mě,“ ohlédl se na Atsushiho. „On má právo posoudit, co mám s vámi udělat, koneckonců… má na pomstu mnohem větší nárok než já.“

 „Ukonči to, Liliene,“ zašeptal smutně Atsushi. „Sebe větší pomsta ho nevrátí – nevrátí ho nic.“ Na královnu se ani nepodíval.

Upír kývl a pevněji obemkl prsty kolem jílce stříbrné dýky. Přiložil jí ji k hrdlu a začal se pomalu zabořovat. Trhl…. A bezvládné tělo královny dopadlo na zem hned vedle hlavy, která si ve tváři stále ponechávala svůj nadřazený výraz.

Trvalo to ovšem jen chvíli, než se její tělo začalo rozpadat na prach. Byla tak stará, že tato přeměna zabrala okamžik. Kůže, svalstvo a kosti – to vše transformovalo svou hmotu, jak si buňky uvědomily své skutečné stáří a zánik. Prach si a v prach se obrátíš.

LuLu ucouvl a kapesníčkem otřel krev z dýky. Když skončil, spálil ho magií. Zbytkům prachu na podlaze nevěnoval jediný pohled. „Atsushi? Nechceš ten obličej zašít?“

 „Ne,“ ušklíbl se démon. „Nechám Kennetha, ať se vyděsí, co se mi stalo...“

„Až se ti do toho dostane infekce, na mě se nedívej.“

 „Samozřejmě,“ rozhlédl se po domě. „Jak je na tom Vincent?“

„Už se probudil. Dal jsem mu napít,“ pousmál se. „Mám v plánu ho nakrmit ještě dnes a zítra – pak by už měl být v pořádku.“

 „Tak to jsem rád,“ na jeho hlase bylo poznat, že mu skutečně na Vincentovi záleží. „A kde je? Myslím, že by bylo správné ho informovat o tom, jak se to vše vyvíjí.“

„Je nahoře. Atsushi?“ zavolal na démona. „Uvědomuješ si, že jsem nyní vůdce upírů?“

 „Tak to jsou upíři v prdeli,“ začal se smát, ale to už stoupal po schodech.

„Nemysli si,“ pozvedl prst a dohnal ho. „Já to pěkně přenechám zde přítomnému děťátku svého bratříčka.“

 „Ten bude radostí bez sebe, jak to uslyší...“ řekl sarkasticky Atsushi.

„Samozřejmě,“ přikývl LuLu. „Ale přece nechceš aby se z upírů stal národ feťáků a povalečů.“

 „Na upírech mi, pravda, moc nezáleží... takže je mi to skutečně jedno,“ usmál se na něj démon a vešel do pokoje, kdy ležel Vincent.

„Takhle sobecký jsi už odmala? Pche!“

„Sobecký? Mno, samozřejmě...“ zasmál se a přiklekl si k Vincentovi. „Jak ti je, budoucí pane všech upírů?“ zeptal se.

„Cože?“ Vincent už se cítil lépe.

„Jé!“ výskl LuLu. „Ty mu to řekneš za mě? Jupí!“

„Neřeknu,“ otočil se na něj démon. „Tak jak ti teda je?“ otočil se na Vincenta.

„Mno... dobře, ale vidím, že ty stéle máš ten šrám – děkuji,“ trochu smutně se na něj podíval.

„LuLu si povzdechl. „Ani se na něho nedívej!“ s výrazem ublíženého štěněte se posadil ke zdi. „Je na mě zlej.“

 „Zlej?“ zeptal se Atsushi i Vincent najednou.

„Chvíli těkal pohledem z jednoho na druhého, než se jakoby vyplašeně schoulil do klubíčka. „Jo,“ zakňučení a znovu ten dětský pohled.

 „Tak tomuto se říká následní trůnu,“ poznamenal démon a začal se smát.

Vyplázl na něj jazyk.

„Předpokládám, že jste zabili královnu...“ podíval se Vincent na Atsushiho.

„Ano,“ přikývl. „A nyní je jen otázkou, zda bude vládnout upírům tady uražené štěně v koutě nebo ty.“

„NEŘÍKEJ mi štěně, Atsushi!“ zaprotestoval LuLu a začal si nevinně namotávat pramínek vlasů na prst. Celkově působil dost zábavně, jako by úplně zapomněl, že tu nesedí ve svých pastelových kreacích, ale v černém koženém obleku. Velice komické… „A vládnout bude on, jen si představ, jak by to tu vypadalo.“

 „Nechci vládnout,“ protestoval Vincent.

Miloučký úsměv. „Tvůj problém, mladej.“

„Ale...“ nenacházel nic jako vhodný důvod, proč nemůže být vládcem.

„Takže jste se dohodli, to jsem rád,“ ukončil to Atsushi.

„Supec,“ ušklíbl se LuLu. „Jak dlouho myslíš, že tahle „válka“ bude trvat?“

 „Vše je mnohem jednoduší a rychlejší než jsme očekávali...“ neurčitý tón, jakoby nevěděl, zda je to dobře, nebo špatně. „Řekl bych týden, nebo dva.“

LuLu se usmál. „Výborně. Jsou nějaké problémy? Kromě toho, že vypadáš jako rozšklebená kosatka?“

„A to je snad problém?“ pozvedl obočí. „Já si myslím, že jsem nyní ještě víc sexy, než předtím,“ pousmál se, ale poté zvážněl. „Žádné problémy – zatím – nenastaly.“

„Zatím…“ hlesl LuLu. „A co bude s bráchou?“

 „Nikdo si zatím nevšiml, že přežil a tím pádem nikdo neví, že je tady, ale...“ poté již démon dál nepokračoval.

„Takže budeme skrývat, skrývat a skrývat?“

Atsushi pokrčil rameny. „Pokud chceme, aby přežil, tak musíme předtím, než ho zde někdo najde, uklidnit démony a upíry a jejich společnou nenávist k přízrakům, ale...“ povzdychl si. „To bude skutečně těžké. Hlavně když uvážíme, že je následníkem trůnu, a i kdyby si nedělal nároky – což zajisté nebude – je hrozbou pro svobodné království démonů a upírů.“ Nechtěl to vyslovit, ale musel. „Pokud by zase jedna ze stran chtěla dostat vedoucí postavení, tak mít ho na své straně bude zásadní... a to... je skutečné nebezpečí. Pokud bude žít, nikdy nebude pevný mír.“ Poté dodal: „Neříkám ovšem, že mír bude, pokud žít nebude.“

„Nedovolím, aby mu někdo ublížil, Atsushi!“

Atsushi na to nic neodpověděl.

„Budeme ho chránit,“ zašeptal Vincent, jakoby to byl neporušitelný slib.

LuLu se na něj zadíval stylem.. Lež a neotravuj. „A na jak dlouho?“ sarkasticky.

Neozvala se mu žádná odpověď. Všem bylo jasné, jak nemožné to je.

Odfrkl si a posadil se za Vincenta. Podal mu dlaň. „Večeře.“

 „Zase?“ povzdechl si. „Mám pocit, že to ukojuje tvé perverzní touhy...“

Stáhl ruku. „Fajn, najez se Atsushiho, ale varuju tě… jeho krev chutná jako zvratky.“

 „Co tím chceš jako říct?“ zavrčel na něj Atsushi.

„Že chutnáš strašně.“

 „Démonská krev je možná trochu ostřejší, ale jinak je dobrá,“

„Děláš, jako by ses jí někdy živil.“

 „To nevíš, že všem piju krev?“ zasmál se.

„Spíše nervy.“

 „Říká se krev...“ přidal se Vincent.

„Ještě ty se do toho pleť.. pche!“

 „Nezdá se ti, LuLu, že si trochu nesnášenlivý?“ ušklíbl se na něj Atsushi.

„Vždy jsem takový byl,“ bránil se LuLu.

 „Vždy ne,“ poznamenal démon.

„Neříkej.“

 „Mno, možná byl...“ přiznal Atsushi.

LuLu se ušklíbl. „Časy se mění.“

 „Jo – před tísíciletími zde pobíhali dinosauři...“ souhlasil démon.

„Máš popletené letopočty, drahý,“ zakroutil LuLu hlavou. Dinosauři tu byli před 65 miliony let. Před tisíciletími jsi leda tak mohl pozorovat Medeu v plenkách.“

 „Jo, tak přesně Médeu jsem myslel tím dinosaurem...“ nenechal se vyvést z míry.

„Zas tak velkej Medea nebyl.. i-když existovali dinosauři velikosti slepice! Nejnovější archeologické vykopávky ukazují, že… Ryuzaki, čemu se, propána boha směješ?“

 „No komu asi? Tobě, LuLu, tobě,“ s úšklebkem Atsushi.

„Majznout po hlavě cihlou…“ zamumlal si pro sebe LuLu a vzdorně založil ruce na hruď.

 „Už si to slyšel?“ otočil se Vincent na Ryuzakiho. „Tady ten,“ ukázal na LuLu, „ze mne chce udělat pána upírů.“

„Vskutku?“ optá se Ryu. „A kdo je další na seznamu?“

„Já,“ přihlásí se LuLu.

„Aha,“ zakroutil hlavou Ryuzaki. „To by dopadlo.“

LuLu pokrčil rameny.

 „Tak to jsem nadšený, že ses mě zastal,“ protáhl ublíženě Vincent. „Jo, hoďte mi na bedra celý svět... mě se přece záda nezlomí...“

„Neboj,“ usmál se blahosklonně LuLu. „Koupíme ti protézu.“

 „Tak to jste skutečně hodní,“ vrhl na všechny zamračený pohled, ale dlouho mu nevydržel, protože ho napadlo, jak znovu trochu potrápit Ryuzakiho. „A hlavně ty, Ryuzaki, to nevíš, že má vždy milenec stát za svou láskou?“

LuLu s Atsushim tiše vyprskli smíchy při pohledu na přízrakovu tvář, rychle měnící barvy… od zelené až po nejtmavší odstín rudé.

 A Vincent se vítězně, ale i zamilovaně usmál.

„To od tebe nebylo hezké, Vinci,“ prskal LuLu mezi záchvaty smíchu.

 „Možná nebylo – ale Ryuzaki teď vypadá úchvatně,“ zářivě se usmíval upír a snažil se zapomenout na veškerou svou bolest.

„Připomíná mi muchomůrku.. jen tápu mezi zelenou nebo červenou.“

 „Tak to již nebylo vůbec hezké – oba jste na Ryuzakiho zlý,“ připojil se Atsushi.

„Samozřejmě…“ poušklíbl se LuLu, ale pak jeho výraz změkl. „Pojď sem, Ryuzaki… a nebreč, ano?“

Přízrak kývl a posadil se vedle bratra.

 Atsushi se usmál jako hodný strýček. „Tak děti, myslím, že je čas, abych šel...“ zvedl se. „Tedy... Není něco, co byste mi vy dva chtěli říct?“ přejel pohledem od Ryuzakiho k Vincentovi. „Třeba nějaký tajný plán, který bych měl vědět, abych vám ho mohl vymluvit?“

Ryuzaki mlčel, jen se víc přitulil k bratrovi.

„Já o ničem nevím,“ dušoval se LuLu. Všechny pohledy se upřely na Vincenta.

 Mladší upír se zatvářil věru podivně. „Co se tak na mne díváte?“

LuLu si začal pískat.

 „Takže není skutečně nic, co byste mi chtěli říct?“ ještě jednou se zeptal. „Ryuzaki, jsi přece ten rozumnější...“

Ryuzaki sklopil hlavu a zavrtěl jí.

„Kam jdeš?“ zeptal se LuLu Atsushiho.

 „Za ženou...“ ušklíbl se, „... ukázat mu mé zranění.“

„Děsit takhle svého manžela.. že se nestydíš.“

 „Zaslouží si to,“ pronesl vcelku vážně.

„Co ti udělal?“ ušklíbl se LuLu, přestože to moc dobře věděl…. Třikrát sláva pro alkohol.

 „Nekoupil si růžové krajkové pyžamo, jak jsem mu nakázal,“

LuLu s Ryuzakim svorně vybuchli v záchvatu smíchu.

 Vincent se jen usmál. „Raději běž, než se tady soudruzi udusí smíchy,“ promluvil na démona.