Slza zmizelá za závojem Přízraku; Party: 20
Vincent zaklepal na dubové dveře a vešel do pokoje. Přemýšlel, zda má zůstat stát ve dveřích, nebo jít dál. Nakonec přece jen došel až k posteli, na které seděl Ryuzaki. „Chtěl jsem ti jen popřát dobrou noc,“ řekl mu potichu a naklonil se, aby ho políbil na čelo. Jen letmo se rty dotkl jeho tváře, a poté se vydal zpět ke dveřím, aby mohl pokoj opustit.
Chytil ho za ruku. „Zůstaň.“
„Proč?“ podíval se mu do očí.
„Nechci tu být sám …“ zašeptal. „Mohl bys tu zůstat, prosím?“
Vincent si povzdychne a kývne. „Čeho se bojíš?“ zeptá se starostlivě a přisedne si za Ryuzakim.
Ryuzaki se pousmál. „Absence ironie a deprese.“
Vincent na to nic neodpověděl, místo toho se rozhlédl po pokoji, jako by zde byl poprvé. Poté se podíval na Ryuzakiho, který na sobě stále měl oblečení, které mu dal. „Měl bych ti koupit něco na sebe,“ poznamenal neutrálním tónem, „a hlavně na spaní.“
„Zruinuji tě,“ usmál se Ryuzaki a položil mu dlaň na ruku.
„Mám spoustu peněz a známých, co dělají do oblečení, takže si nemyslím,“ zakroutil hlavou a na jeho dotyk nijak nezareagoval.
Zklamaně stáhl ruku.
Vincent se postavil a přešel ke drobné knihovně, co zde byla. Chvíli si prohlížel názvy knih... než potichu řekl: „To, že jsem tě proměnil neznamená, že musíš být se mnou.“
„Jak to myslíš?“
„Tak jak jsem to řekl,“ dopověděl potichu a pohled dál upíral do knihovny, v které nebylo nic zajímavého.
„Ty…“ Ryuzaki sklopil pohled. „Mne nechceš?“
Vincent se na něj otočil. „Jak bych tě mohl nechtít?“ zeptal se potichu. „Jsi to nejkrásnější a nejnevinnější stvoření, které jsem v životě viděl...“
„Tak proč říkáš takové věci?“ nechápavě.
Vincent na to měl chuť vůbec neodpovědět – již teď si připadal zklamán a zrazen. „Jen chci, aby si věděl, že pokud bys chtěl být s někým jiným, nebudu ti bránit,“ zadíval se na dveře a přemýšlel, zda jimi může utéct pryč.
Ryuzaki vstal z měkké postele a opatrně Vincenta objal, jako by si nebyl jist, co si může a nemůže dovolit. „Ale já chci být s tebou.“
Přivřel oči. „Skutečně?“
„Nevěříš mi?“
„Věřím,“ zašeptal a opřel se do jeho doteku. Jeho slova ho vůbec neuklidnila, ale věděl, že by to neměl dávat najevo.
„Co se stalo, že mi nevěříš?“
Vincent se nadechl a chtěl se bránit, že přece řekl, že mu věří, ale... nakonec se pokusil říct pravdu: „Ty a LuLu... zraní mě to, to ano, ale chci, aby si byl šťastný.“ Pokusil se dostat z jeho sevření, ale nechtěl na něj být moc hrubý, protože přece jen byl křehký člověk, takže se mu to nepovedlo.
„Já a Lilien?“ vykoktal ze sebe Ryuzaki po chvilce. „Jak tě to proboha napadlo? Je to můj brácha!“
Vincent mu na to nic neodpověděl.
„Jak tě to vůbec napadlo?“ šeptem.
„Nevím,“ pokrčil nakonec rameny.
Shrnul mu vlasy z obličeje. „Jsi paranoidní, lásko.“
Upír nevěděl, co na to říct. Snad to byla pravda.
„Zůstaneš tu?“ zopakoval bývalí přízrak otázku, která dnes již jednou byla vyslovena.
„Přes den?“ ujistil se, zda skutečně s ním má spát v posteli.
Ryuzaki kývl.
Vincent se pousmál. „Pokud chceš, tak zde zůstanu,“ souhlasil.
„Děkuji,“ hlesnul.
Vincent ho pohladil po tváři a zadíval se do jeho zelených očí. Nebyla v nich jediná kapka jedovatosti i přes jejich barvu. Zdály se tak příjemné a podmaňující.
Ryuzaki se poddal tomu doteku. „Jsem unavený.“
„V čem budeš spát?“ prohlédl si ho zkoumavě Vincent.
Pokrčil rameny. „Nevím.“
„Mám ti donést nějakou pohodlnou košili?“ zeptal se starostlivě, ale poté se ušklíbl: „Nebo budeš spát nahý?“
„Ehm… raději košili, prosím.“
Kývl a zamyslel se: „A když budu já spát nahý?“
Zhluboka se nadechl. „Je to tvoje věc.“
„Když ti to nevadí...“ usmál se, „a ne, že se pak budeš červenat.“ Políbil ho na tvář.
„Pokusím se,“ pousmál se. „Se nečervenat… a nepanikařit.“
Vincent se od něj vzdálil. „Za chvíli jsem zpátky s tou košilí,“ řekl potichu a vydal se ke dveřím.
„Dobře,“ usmál se a hupsl zpátky na postel. Hlavu zabořil do polštáře.
Upír se za okamžik vrátil a v rukou držel košili z velice příjemné látky bez zbytečného nepohodlného zdobení. Zavřel dveře. Položil ji na dřevěné čelo postele, ke které došel a zadíval se na bývalý přízrak v posteli. Sám na sobě měl jiné oblečení, ve kterém se nejspíše chystal spát. Přece jen si rozmyslel, že ho nebude znervózňovat.
Ryuzaki se usmál a vesele se na posteli překulil tak aby dosáhl na košili.
„Asi bych se měl otočit, že?“ zkoumavě se na něj podíval, když si uvědomil, že se bude muset celý vysvléct, aby si ji mohl obléct. Upír nevypadal, že by se mu do toho moc chtělo.
„Prosím,“ zazubil se Ryuzaki a rošťácky si svlékl košili aby se mohl převléci.
Vincent se otočil a začal si prohlížet vybavení pokoje, jakoby to nebyl on, kdo ho vybavoval.
Ryuzaki po chvilce odložil svoje věci na koberec vedle postele a zahrabal se pod příjemně vonící peřinku. „Už můžeš.“
Vincent si sundal boty a posadil se na postel vedle něho. Opatrně nadzvedl peřinu a vlezl si za ním, avšak ještě předtím zhasl několik svící, aby je neobtěžovalo přílišné světlo. Nechal svítit jen dvě kousek od postele.
Ryuzaki se k němu přitulil. „Budeme si vyprávět strašidelné historky?“ v očích měl pobavení.
Vincent chvíli váhal, než ho povalil na záda a něžně políbil. „Strašidelné historky?“ nadzvedl obočí. „Já bych dělal něco jiného...“ řekl tajemně a znovu ho políbil.
Zapojil se nezkušeně do polibku. „A co?“ zadýchaně.
„To ti nemohu říct, protože by ses červenal,“ přejel mu dlaní po stehnu a čekal na jeho reakci.
Přejel svými rty po těch Vincentových a přivřel oči. Bál se… ale touha a ten nádherný pocit jeho strach přebili.
Upír ho pohladil po tváři, protože vycítil, jak je nervózní. „Stačí říct a já přestanu,“ zopakoval šeptem dnes již podruhé. Přesunul se nad něj a políbil ho na čelo, než se s polibky vydal mapovat jeho dolní čelist a krk.
Ryuzaki se mírně zatřásl a zavrtěl hlavou. Na tohle ještě připravený nebyl. „Jen.. jen mě líbej, ano?“
„Dobře,“ Vincent se trochu stáhl a jen něžně se vpil do jeho rtů. Musí být trpělivý...
„Promiň,“ vydechl mu do rtů.
Upír mu na to nic neřekl a pohladil ho po vlasech, že mu to nevadí. Zadíval se do jeho očí: „Miluji tě,“ zašeptal.
Ryuzaki se usmál. „Já tebe taky.“
„Neříkal si, že jsi unavený?“ vzpomněl si najednou Vincent a chystal se stáhnout úplně.
„Říkal,“ pousmál se Ryuzaki. „Ale nějak jsem tě sem musel dostat.“
„Že by se v té mysli objevilo něco neřestného?“ ušklíbl se. „To vůbec není slušné, chtít dostat někoho jako jsem já do postele.“ Poté dodal: „Protože já nejsem slušný.“
„K uskutečnění zoufalých plánů jsou potřeba zoufalé prostředky, kapitola 8 trestního zákoníku číslo 6, paragraf 58g, strana 256.“
„To něco takového existuje?“ zeptal se překvapeně. „A je tam nějaký zákon o tom, co se stane, když je někdo nevinný jako ty v posteli s někým zkaženým jako jsem já?“
„Myslím, že ano… záleží na tom z jakého pohledu.. jestli muž s mužem či žena s mužem,“ šibalský úsměv.
„Tak to pak záleží na tobě, zda jsi žena nebo muž,“ dlaní mu přejel po boku, čímž naznačil, že by se rád ujistil.
„Hmm… kapitola 3 trestního zákoníku číslo 10, paragraf 1h5, strana 63.“
„Ten říká co?“
Plachý úsměv. „Nezesmilníš s osobou stejného pohlaví pod trestem smrti. Zkráceno.“
„Já bych s tebou zesmilněl i za cenu smrti,“ zašeptal a políbil ho na rty.
„Samozřejmě… porušuješ tento zákon celý svůj život.“
„No, to je sice pravda,“ souhlasil, „ale myslel jsem to tak, že i kdybych ho nikdy neporušil, tak s tebou bych ho porušil bez jediného zaváhání.“
„Zapůsobilo na vás moje tělo, pane upíre?“
„Ano, dá se to tak říct,“ souhlasil. „Viděl ses v zrcadle? Víš, jak si dokonalý?“
Zakroutil hlavou. „Nejsem dokonalý.“
„V mých očích ano,“
„Uvidíme co na to řekne zrcadlo… jestli nepraskne.“
„Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo je v zemi zdejší nejkrásnější?“ zašeptal a přiblížil své rty k jeho. „Jsi to ty, Ryuzaki,“ odpověděl a vpil se do jeho rtů.
Táhle zasténal.
Vincent se něžně jazykem probojoval do jeho úst a začal prozkoumávat jejich hloubky. Přičemž mu dlaní přejížděl po nahém stehnu. Jeho kůže byla jemnější, než kterákoliv látka.
Zajel mu prsty do vlasů a přitáhl si ho blíž k sobě.
Upíra to pobídlo, aby zašel trochu dál. S dlaní zajel až pod košili a prsty studoval jeho bříško.
Znovu zasténal a zvrátil hlavu dozadu. Oči měl křečovitě zavřené.
Přejel jazykem po jeho dolním rtu, a poté ho jen nepatrně skousl. Následně mu daroval motýlí polibek a nepatrně se vzdálil, aby se ujistil, že mu to nevadí.
Pokusil se uklidnit svůj zrychlený dech. „Proč.. proč jsi přestal?“
„Zdálo se mi, že moc spěchám,“
Ryuzakimu se v očích objevilo zvláštní světlo, zvednul hlavu a znovu spojil jejich rty v polibku. „Až to bude moc.. tak.. tě zastavím.“
„Dobře,“ zašeptal a znovu se vpil do jeho úst, přičemž jemně přejel po jeho bradavce prsty.
Zalapal po dechu až prokousl Vincentovi ret. V ústech ihned pocítil slanou chuť upírovy krve.
Vincent se pousmál a doufal, že mu jeho krev neublíží. Je jí jen nepatrně, takže by neměla. Vetřel se mu tělem mezi nohy a trochu víc se na něj položil, avšak jen opatrně, jakoby se bál, že se to drobné tělo pod ním rozdrtí.
Nohama ho objal kolem boků a jemně pronikl do Vincentových úst jazykem.
Upír prsty prozkoumával jeho hruď a dráždil bradavky.
Zaklonil hlavu a přerušil tak jejich polibek. Vystavil upírovi své mléčně bílé hrdlo.
Vincent na nic nečekal a jemně se do něj začal vpíjet rty. Cítil jeho tep, proudění krve, ale dokázal se ovládat, aby se nezakousl. Přejel mu jazykem až k dolní čelisti, a pak znovu putoval dolů.
Spokojeně zavrněl a vysvobodil prsty Vincentovi blonďaté vlasy ze sevření gumičky. Začal se jimi probírat.
Upír mu začal rozepínat knoflíčky od košile, aby mohl rty zmapovat i jeho hruť, přičemž se stále věnoval jeho krku.
„Líbí se mi tvoje vlasy,“ zašeptal, spíš zasténal Ryuzaki.
„Skutečně?“ zvedl se a zadíval se na něj. Jemně měděné vlasy se mu rozlily kolem obličeje a zaleskly se ve světle svíček. „Mně fascinuješ celý,“ zašeptal po nepatrné chvilce a znovu si přivlastnil jeho rty.
„Ne…“ vydechl Ryuzaki. „Ty jsi nádherný.“
Vincent se samolibě usmál a rozhalil Ryuzakimu košili. Ještě jednou své rty spojil s těmi jeho, než se polibky vydal na jeho bělostnou hruď. Chvíli mapoval klíční kosti, přejížděl po jejich vystouplosti jazykem, než se přesunul na světlé bradavky.
Ryuzaki přesunul své prstíky z Vincentových vlasů na jeho ramena a záda. Jednou rukou se podepřel ve svém polosedu-pololehu, ze kterého pozoroval, co s ním Vincent dělá.
Upír si užíval každého kousku jeho kůže. Začal se pomalu přesouvat níž. Cítil, jak se tělo pod ním nepatrně chvěje, ale ještě nic neřeklo, takže jen zpomalil svůj postup. Dlaní a prsty mezitím studoval jeho boky.
Ryuzaki trošku znervózněl. „Pod bříško ne, prosím.“
Vincent se zastavil u pupíku a vjel do něj jazykem. Poté se nadzvedl a zhodnotil situaci. „Řekl bych, že jistá část tvého těla si říká o to, abych pokračoval,“ poznamenal.
Ryuzaki zčervenal. „Dělej co myslíš.“
„Neslíbil si mi, že se nebudeš červena?“ vytáhl se zpět k jeho obličeji a na chvíli se vpil pohledem do jeho smaragdových očí. Poté ho políbil, přičemž do své ruky vzal jeho penis.
Ryuzaki vyjekl.
„Psst,“ zašeptal Vincent a s polibky se přesunul na jeho krk. Dlaň začala pomalu přejíždět po Ryuzakiho vzrušené délce, zatím nenásilně a decentně, aby si přízrak zvykl na cizí, doposud nepoznaný, dotek.
Bývalí přízrak měl v očích strach, zvláštně smíchaný s touhou a láskou, kterou přebíjela čistá vášeň. Navzdory Vincentovým slovům se však z jeho úst linuly více či méně hlasité steny, které se snažil tlumit hřbetem ruky.
Vincent přidal na intenzitě pohybů své ruky.
„Miluju tě,“ zasténal Ryuzaki, jako by to bylo třeba dokazovat slovy a vzápětí vyvrcholil.
Upír se usmál a políbil ho na čelo. „Jsi nádherný,“ zašeptal a prohlížel si ho. V jeho tváři se dal přečíst doznívající orgasmus.
Ryuzaki si ho přitáhl k sobě a zabořil mu tvář do vlasů. „Teď jsem unavený,“ zašeptal.
„A já jsem spokojený,“ zašeptal Vincent a položil si hlavu na jeho hruď. „Budeme spát?“
Kývl. „Ano,“ zašeptal a cudně Vincenta políbil do vlasů, prsty se pokusil nahmatat přikrývku.
Vincent se chtě-nechtě nadzvedl a přikryl je, poté si již ovšem lehl vedle Ryuzakiho a přitáhl si jeho téměř nahé tělo do náruče. „Krásné sny,“ zašeptal ještě a sám zavřel oči.
Schoulil se co nejblíže k jeho tělu a dodal: „Ať tě blechy štípou celou noc…“
_______-_______
Leviathan se naklonil k okénku a zadíval se ven. Vypadalo to tam přesně tak, jak předpokládal, ulice smáčené krví se střídaly s naprosto čistými a poklidnými. Bylo těžké touto nebezpečnou zónou projet tak, aby si jich nikdo nevšiml. Bělovlasý upír nechtěl, aby je někdo zapletl do toho, co se teď dělo, protože on neměl čas vládnout a ani poslouchat výroky starců o tom, že aristokracie byla zrazena a on ji musí pomstít. Jediné, co musel a chtěl dělat, bylo být, co nejblíže, Adrienovi.
Zatáhl závěs na okénku a znovu se opřel o sedadlo. Přitáhl si k sobě svou lásku a zkontroloval, zda je pořádně zakrytá. Políbil ho do vlasů a objal. Cítil, jak se mu tělo mírně třese i přes vrstvu přikrývek. Bál se toho, že mu cesta ještě přitíží a ono se tak stalo.
Stál u okna a pozoroval tichou a poklidnou ulici, pokrytou vrstvou sněhu. Pohledem skontroloval svého manžela, poklidně spícího na prostorné posteli, zachumlaného do peřin. Povzdechl si a obrátil se zpět k ulici. Nebyla prázdná.
Kočár zastavil u domu, co nejblíže bylo možné. Leviathan si potichu povzdechl a znovu se odtáhl od Adriena, aby mohl vystoupit. Snažil se ho zatím nevzbudit, protože spánek mu sice vůbec nepomáhal, ale ani neubližoval jako bdělost. Rychle vystoupil z kočáru, aby dovnitř neproniklo příliš studeného vzduchu a zamířil sněhem k domu. Jeho vlasy měly stejnou barvu jako neporušený sníh a černý kabát zase naprosto kontrastoval. Pokynul kočímu, že za chvíli již ho nebudou potřebovat a zabouchal na dveře. Doufal, že je Atsushi doma.
Trhl sebou. „Atsushi?“ zatřepal se svým manželem. „Atsushi!“
„Co se děje?“ vyděšeně se na něj podíval jmenovaný a posadil se.
„Máme návštěvu,“ zašeptal.
Až teď si démon všiml, že se ozývá naléhavé bušení na domovní dveře. Pomyslel si něco o zatraceném služebnictvu, které dnes mělo volno a zhodnotil pohledem svého oblečeného manžela. „Půjdeš, prosím, otevřít? Já se mezi tím obleču,“ promluvil na něj a vstal z postele.
Kenneth kývl a vyběhl z pokoje po schodech do předsíně. Otevřel dveře.
Leviathan si ho přeměřil pohledem. „Kenneth?“ zeptal se nejistě, ale nečekal na odpověď. „Je Atsushi v domě?“ upřímně doufal, že se mu třeba něco nestalo.
„Kdo jsi?“
Atsushi seběhl schodiště. „Leviathane, co tu proboha děláš?“ v jeho hlase byla slyšet starost. Adrien je již mrtvý, že se Leviathan vrátil? Muselo to přijít, ale i přesto to byl šok.
„Adrien vás ještě všechny chce vidět, než...“ nedokončil. „A ty jsi mne napadl jako jediné místo, kde bychom mohli v tuhle dobu najít útočiště.“
Kenneth ustoupil. „Adrien?“
„Ano, kdo ho máš?“ Atsushimu se již podařilo dojít ke dveřím a rozhlížel se.
„Je ještě v kočáře,“ pokývl za sebe. „Nachystali byste mu nějaký pokoj, kam ho mohu donést?“ i démoni museli v jeho hlase vyčíst veškerý smutek a odevzdání osudu.
„Kennethe, zařídíš to?“ otočil se na svého muže Atsushi s prosbou v očích.
Démon kývl a odešel pryč.
Leviathan se všeříkajíc podíval na Atsushiho. „Půjdu pro něj,“ řekl pouze a otočil se. Atsushi podržel dveře, aby se nezaklaply a sledoval upírovi záda. Ten otevřel dveře kočáru a téměř celý do něj znovu nasedl. Pohladil hnědovlasého upíra po tváři a políbil ho. „Adri, už jsme na místě,“ zašeptal.
„Mhm…..“ zavrněl Adrien. „Měl jsem hezký sen,“ obtočil své hubené paže Leviathanovi kolem krku.
„O čem se ti zdálo?“ zeptal se jemně a vzal ho do náruče i s přikrývkami. Ihned se vydal do Atsushiho domu.
„To ani nechtěj vědět,“ pousmál se Adrien. „Ještě bys řekl, že jsem perverzní.“
„Rád bych to slyšel,“ usmál se na něj a pronesl ho dveřmi domu. Atsushi za nimi zavřel.
Adrien se usmál. „Tady to znám.“
Atsushi ukázal Leviathanovi, ať jde po schodech nahoru, kde byly pokoje pro hosty. „A ještě aby ne, Adriene, myslím, že ses tu opil tolikrát, že si to tu alespoň jednou musel zapamatovat,“ promluvil na nemocného upíra.
Adrien na něj vyplázl jazyk. „Ty máš co říkat.“
„Náhodou si svůj dům pamatuji,“ bránil se Atsushi.
„Zmizela ti váza, Atsushi,“ ušklíbl se Adrien a étericky rukou ukázal na prázdné místo.
„Mno,“ kývl, „za to může jisté stvoření, které neumí chodit po domě po tmě, viď Kennethe?“ otočil se na svého manžela, který připravoval pokoj.
Kenneth se ušklíbl a ubezpečil se, že okny sem nemůže projít jediný paprsek světla. „Hotovo.“
„Tak tohle je ten tvůj poklad?“ usmál se Adrien.
„Poklad?“ pozvedl Atsushi obočí. „Ano,“ přešel ke Kennethovi a pohladil ho po vlasech jako poslušného pejska. „Děkuji,“ zašeptal.
Kenneth kývl. Ve společnosti toho nikdy moc nenamluvil a pokud ano, obvykle neřekl nic víc, než několik slůvek. Mnohem častější byli jeho rejpavé poznámky, i-když ztlumené na minimum.
Leviathan položil Adriena na postel a sedl si za ním. Pohledem přejel po pokoji, a poté se naklonil ke svému upířímu milenci. „Tohle je velice neřestná místnost, když si vybavím, co všechno jsme tu dělali,“ promluvil tak potichu, aby to slyšel jen on. Políbil ho na tvář a kousek se vzdálil. „V tomhle pokoji jsem přespával již několikrát, pokud se nemýlím,“ řekl nahlas.
Atsushi se všeříkajícně usmál.
„Jo,“ připojil se Adrien. „Do té postele se vejde spousta lidí.“
„A není sem tak těžké dojít, když toho máte hodně vypito,“ pokýval Atsushi.
Adrien se ušklíbl. „A to jsem si myslel, že nejsem perverzní.“
„Jediný, kdo není perverzní je Ryuzaki,“ poznamenal Atsushi. „I když i to se možná teď změnilo...“ Adrien by se to měl dozvědět.
Upír se zamračil a přitáhl si Leviathana blíže k tělu. „Ryuzaki žije?“ vydechl.
„Myslíš si, že bychom ho nechali zemřít spolu s ostatními přízraky?“ podíval se na něj Atsushi. „Žije, ale...“ nevěděl, jak to má říct.
Adrien se opřel o Leviathana. „Ale? Ale co?“
„Nevím, zda jsem ten pravý, kdo by ti to měl říct...“ nadechl se. „Vincent ho přeměnil na člověka,“ odpověděl bez zbytečných kudrlinek a vytáček, jen holou pravdu.
Adrien vykulil oči a neslušně otevřel ústa. „Co.. cože?“ vykoktal.¨
„Mno, sám jsem se do dozvěděl včera... a bohužel jsem tomu neměl jak zabránit,“ povzdechl si Atsushi.
Leviathan objal Adriena konejšivě kolem pasu a políbil ho do vlasů.
„Kde je?“ zašeptal Adrien.
„U Vincenta,“ odpověděl Atsushi.
„Aha,“ pochopil ihned Adrien.
„Zatím nevypadal, že by mu ta přeměna vadila,“ ujistil upíra démon. „A ani si nedokážeš představit, jak je nyní nádherný... Tak mne napadá - mám je nechat zavolat?“
Upír se pousmál a kývl. „Kdybys byl tak hodný, Atsu…“
„A cestou se zastavím u Liliena a probudím ho, že jsi tady...“ ušklíbl se Atsushi. „Omluvte mne, za chvíli jsem zpátky,“ vyšel z pokoje.
„Děkuji!“ zavolal za ním Adrien. Kenneth raději opustil pokoj.
Leviathan se přitiskl na Adriena a políbil ho něžně na rty. „Povíš mi o čem se ti zdálo?“ zašeptal mu hravě do ouška.
„Vzpomínky,“ odbyl ho Adrien a zabořil mu tvář do vlasů.
„Jaké? Doufám, že na mě, protože jinak bych musel žárlit,“
„V tu dobu jsi byl někde pryč, myslím,“ pousmál se Adrien. „Promeškal jsi Vánoce.“
„Aha,“ jemně ho políbil na krk a propletl s prsty jeho ruky ty své. „Co si myslíš o tom, co udělal Vincent?“ zeptal se po chvíli.
„Uškrtím ho jakmile se objeví ve dveřích,“ pousmál se Adrien. „Je to jejich život, jen.. překvapilo mne to.“
Leviathan se ušklíbl. „Že by se nám začal Ryuzaki vybarvovat?“
„Zřejmě ano.. již nebude poloprůhledný.“
„Ale, tak jsem to nemyslel...“ zasmál se. „Zajímalo by mne jestli mu zmizí svatozář... a projeví se naše perverzní výchova.“
„Samozřejmě,“ usmál se Adrien.
Leviathan ho pohladil po tváři. „Říkal jsem to, že se to jednou stane,“ pronesl samolibě, že on má vždy pravdu.
„Pche.. ale mi ho s Liliene vychovávali!“ zabodl mu prstík do hrudi.
„A také ho vychovával Médea,“ pokýval hlavou. „Bojím se dne, kdy se to vše zkombinuje a z něho se stane sadistický sexuální maniak,“
„Uf.. snad se toho nedožiju.“
Leviathan se zatvářil na okamžik hodně zoufale, ale poté si vrátil úsměv na rty. „Náhodou, představa Ryuzakiho v černé kůži obvázaného řetězy a s bičíkem je úžasná!“ perverzně se na něj ušklíbl.
„A pak kdo je tady sadista, že?“
„Mno, já a Médea... a trochu také Atsushi,“ odpověděl mu s nevinným úsměvem.
Adrien převrátil oči. „Jsi blázínek… můj blázínek.“¨
„Navždy jenom tvůj,“ zašeptal a políbil ho.
„A já tvůj.“
Leviathan ho víc stiskl v náručí. Jemně ho začal líbat na krku a na rameně, z kterého odhrnul látku jeho košile. „Jsi nádherný,“ pronesl tiše, „a pokud teď někdo přijde, tak ho asi umlátím polštářem.“ Oba potřebovali dotek.
„Au!“ ozvalo se z chodby. „Au! Já kokot! Pitomej, zasranej stůl!“
Adrien sebou trhl. „LuLu?“
„Kde je nějaký pořádně velký polštář, abych stačilo ho jednou majznout po hlavě?“ Leviathan znovu zahalil Adrienovo rameno a trochu se od něj vzdálil, přičemž se rozhlížel po posteli. „Možná by to bylo lepší tím svícnem...“ kývl k nočnímu stolku, na němž byl ozdobný stříbrný svícen.
Adrien se začal smát až jeho smích zaplnil celý dům.
Leviathan ho pozoroval. Již dlouho ho neviděl se třeba jen šťastně usmát. Nejspíš bylo dobře, že se vrátili.
V tu chvíli do pokoje vpochodovalo… no spíš vkulhalo růžovovlasé stvoření, na jehož tváři se skvěl široký úsměv.
„Zdravím tě, ty rušiteli,“ hraně na něj zavrčel Leviathan.
„Bráchanče,“ kývl LuLu na pozdrav a otočil se na brášku. „Ahoj maličký.“
„Liliene,“ pousmál se Adrien a vztáhl po bratrovi ruku. Ten se mu ihned zavrtal ho náruče.
Leviathan se opatrně zvedl z postele a začal do pokoje nosit kufry, které tam kočí donesl.
Adrien se usmál a pohladil Liliena po vlasech. „Co ty tu děláš?“
„Já?“ ušklíbl se LuLu. „Děsím pochybné existence.. počínaje Atsushim, samozřejmě.“
_____-_____
Vincent seděl rozvalený na pohodlném křesle a v rukou držel nějaké listiny, ale i tak jim nevěnoval jediný pohled. Pozoroval chlapce, který stál kousek dál u zrcadla a prohlížel si své nové oblečení, které společně koupili.
Palcem a ukazováčkem si drtil bradu a rtíky měl našpulené. Zkrabaceným čelem dával jasně najevo jak moc přemýšlí. „Vypadám jako.. ech….“
„Jako co?“ nadzvedl obočí Vincent a pozoroval jeho obraz v zrcadle, sám se v něm neviděl.
„Holka.“
Vincent se usmál a přešel k němu. Objal ho zezadu a políbil na krk. „Na dívku ti stále něco chybí a něco přebývá,“ zašeptal.
„Ale vypadám tak,“ stál si za svým tvrdohlavě Ryuzaki.
„A vadí ti to?“ políbil ho do vlasů.
Nerozhodně pohodil rukama. „Nevím,“ přiznal popravdě. „Jen… je to takové nezvyklé.“
„Pokud chceš, tak tě můžeme obléknout do uniformy, aby si vypadal mužněji,“ usmál se Vincent a otočil si ho k sobě. „Nebo můžeš chodit nahý a každému hned dojde, co jsi za pohlaví.“ Ušklíbl se a políbil ho na rty.
Ryuzaki se usmál. „Raději zůstanu v šatech.“
„Jak myslíš,“ políbil ho do vlasů a znovu se vydal k papírům, které kvůli němu opustil.
Chytl ho za ruku a přitáhl si ho k sobě. „Řekl jsem něco?“
„Ne,“ usmál se na něj Vincent. „Jen se snažím být trochu zodpovědný a aspoň si ti listiny přečíst,“
Pustil jeho ruku. „Aha.. promiň.“
„Ale kdyby si chtěl dělat něco zajímavého, tak půjde zodpovědnost stranou,“ naklonil se k němu a vpil se do jeho rtů.
„Hmm… a co bys chtěl?“ opětoval Ryuzaki polibek.
„Mno,“ zamyslel se. „V prvé řadě bych tě zbavil šatů,“ pomalu couval k pohovce i s bývalým přízrakem, „a pak by se již něco vymyslelo.“
Ryuzaki se nervózně usmál a vpil se upírovi do rtů. Prsty mu zapletl do vlasů, čímž je rozcuchal.
Vincent se posadil na pohovku a Ryuzakiho si stáhl na klín. Začal si pohrávat se šněrováním jeho korzetu, nespěchal s jeho sundáním. Rty se vpíjel do těch Ryuzakiho.
Pohodlně se uhnízdil Vincentovi na klíně a obtočil upírovi jednu ruku kolem krku. Tu druhou mu položil na hruď.. kousek pod klíční kost.
Vincent mu opatrně sundal korzet a pustil ho na zem. Poté prsty přejížděl po jeho zdobné košili a užíval si krajkové zdobení. Začal pomalu rozepínat knoflíčky.
„Nespěchej,“ zasténal mu Ryuzaki do polibku. Všemi smysli si užíval jeho blízkosti.
Upír přejel po jeho rtu jazykem, a poté znovu jeho polibek prohloubil. Přitáhl si ho blíž k sobě a prsty jemně přejížděl po jeho bocích.
Ryuzaki přerušil polibek a vydal se na výzvědnou cestou za krásami Vincentova hrdla. Zmapovával ho jemnými, kousavími polibky.
Vincent potichu zasténal.
Přesunul se polibky na klíční kost.
Upír přivřel oči a přejížděl mu dlaněmi po dlouhých nohách, přičemž mu shrnoval krajkové nadkolenky.
„Než to… ze mě…všechno….svlíkneš… budou… Vánoce.“
„Říkal jsi, že nemám spěchat,“ připomněl mu zastřeným hlasem Vincent.
„Já jen poukazuji…. Na to… co všechno mám.. na.. sobě,“ dýchal Ryuzaki přerývavě.
Vincent se pousmál a nechal jeho krajkové nadkolenky spadnou ke korzetu. Poté mu přejel přes sukni po zadku a jedním zataháním ji rozvázal. Avšak nechtěl ji sundat již teď. „A tak dlouho ti trvalo, než ses do toho oblékl, že?“ poškádlil ho.
Přikývl. „Skoro hodinu.“
„Tak to je škoda to vysvlékat,“ poznamenal a zajel mu dlaněmi pod sukni, kde narazil na bombarďáčky.
„Vypadá to, že milujete protiklady, pane upíre…“
„Proč myslíte, krásko?“ prsty si pohrával s krajkami.
„Říkáte, že je škoda to vysvlékat… a přesto mne svlékáte.“
„To se vám jenom zdá, že vás svlékám,“ kousek níž mu shrnul bombarďáčky a prsty přejížděl po odhalené kůži jeho podbřišku.
Ryuzaki zakroutil hlavou. „Nikoliv.“
„Tak mi dokažte, že vás svlékám...“ vybídl ho a přitáhl si ho k polibku.
„Podívejte se na zem, pane, a uzříte.“
„Zem je moc daleko, tam nedohlédnu,“ vyndal ruce z pod jeho sukně a jal se mu konečně rozepnout košili.
Vpil se mu do rtů a přitiskl se na něj, čímž znemožnil prstům rozepínat knoflíčky.
„Tohle se nedělá,“ zašeptal Vincent.
„Miluju tě.“
Vincent se pousmál a položil Ryuzakiho na záda do polstrování pohovky. Takže se znovu dostal nad něj.
Ryuzaki si jazykem navlhčil rty a podložil si hlavu polštářkem.
„Udělal jste si pohodlí, jak se tak koukám,“ zkonstatoval Vincent a konečně mu rozepnul knoflíčky od košile.
Ryuzaki se trošku zachvěl zimou, když se studený vzduch dotknul jeho pokožky.
Vincent se sklonil nad jeho hrudí a rozhodl se, že ji zahřeje polibky.
„Už mi zase vykáš?“ škádlivě.
„Vy jste si s tím začal,“ přivřel oči a mezi rty si pohrával s jeho bradavkou.
Zasténal.
Vincent se trochu nadzvedl, aby z něj mohl stáhnout sukni i se spodničkami, bombarďáčky mu zatím nechal, ale nevypadal, že na dlouho. Pomalu putoval níž až k podbřišku a polibky se vpíjel do jeho kůže těsně nad lemem bombarďáčků, které předtím popotáhl dolů. Dlaněmi přejížděl po jeho nohách a zajížděl až do nohaviček.
Zvrátil hlavu dozadu a prsty Vincentovi zaryl do ramen. Nadzvedl pánev, čímž se ještě víc vybýdl jeho nenechavému jazyku.
Vincent již chtěl stáhnou poslední kus látky, který Ryuzakiho halil, ale v tu chvíli se ozvalo naléhavé zabouchání na domovní dveře. Vpil se ještě jednou do jeho kůže, avšak bouchání neustávalo. „Zatraceně,“ ulevil si a zvedl se, že se půjde podívat, kdo přišel.
„Pane,“ uklonil se mu drobný černovlasý mužíček. „Můj pán, Atsushi, si váš ihned žádá spolu s Ryuzakim ve svém domě.“