EPILOG
Vincent otevřel vstupní dveře a vešel do svého domu. Vyzul se a vysvlékl, zcela automaticky jako to dělal vždy, avšak na chvíli se musel zastavit, protože byl hodně vyčerpaný. Pokračoval po schodech nahoru do druhého patra, kde věděl, že bude Ryuzaki. Opatrně vešel dovnitř a zadíval se na jeho klidnou tvář, zrovna si četl v nějaké knize. Nevěděl, jak začít – jak mu, proboha, má sdělit, že jeho bratr zemřel? Tak jen mlčky stál a pozoroval ho. Neschopen slova, ani jít dál do pokoje.
Jemně se pousmál a vzhlédl, když ho ovanul studenější závan vzduchu ode dveří. „Ahoj.“
Vincent kývl a nedonutil se k tomu, aby mu úsměv opětoval. Ztěžka se k němu vydal, přičemž přemýšlel, jak mu to má říct.
Ryuzaki přivřel oči. „Stalo se něco?“
Vincent si k němu klekl a nadechl se. „Adrien...“ bylo jediné, co dokázal vyslovit. Zaleskly se mu oči, protože do nich vhrkly slzy a on nebyl schopen dál pokračovat. Nemohl říct, že zemřel. Nedokázal to.
Ticho pokoje přerušila kniha, spadnutá na zem a zalapání po dechu, jenž se ozvěnou pokoje několikrát odrazilo od stěn.
Upír nevěděl, co by měl udělat. Bolelo ho to, avšak byl si jistý, že pro Ryuzakiho je to mnohem horší ztráta. Přisunul se k němu a objal ho. Něžně ho začal hladit po vlasech, ale byl si jist, že tohle ho nemůže utěšit. Jeho bolest nemůže zapudit nic.
Zabořil mu tvář do ramene a nechal svoje slzy skrápět Vincentovu košili. „Proč..“ šeptal stále dokola.
Nebylo, co na to odpovědět. Všem muselo být jasné, že tahle chvíle přídě a s ní všechen zármutek. Nakonec museli pochopit, že žádný ze zázraků se nemůže stát a lék se nikdy nevyvine. Nebyl vytvořen předky, nemůže být vytvořen ani dnes.
Vincent ho pouze držel v náručí a mlčel. Samotný bojoval se slzami, které se mu podařilo zastavit. Musí být silný... pro Ryuzakiho.
„Ne… proč…..“ šeptal Ryuzaki stále dokola a víc se tisknul na Vincentovo tělo. Pokojem otřásaly hlasité vzlyky.
Nechával ho, aby se vyplakal, protože to jediné mu mohlo pomoc. Nesměl bolest dusit v sobě, jinak by ho zničila. Stejně tak jako ničí samotného Vincenta. Políbil ho do vlasu a vzal do náruče. Posadil se i s ním na postel a stále ho hladil po vlasech. Věděl, že za chvíli ho pláč unaví natolik že usne. A právě to bylo v tuto chvíli nejrozumnější. Zaspat bolest.
Ráno snad bude šťastnější – smířenější.
„C.. co se stalo?“ několik slov zaniklých ve vzlycích. Slzy stále spadávali po zrudlé tváři a hlava začínala bolet od pláče. Ryuzaki na to nehleděl. Chtělo se mu křičet. Řvát bolestí, která ho trhala na kousky.
„Spolu s Leviathanem vstoupil do slunce,“ řekl pouze, „nevíme, jak to skutečně bylo.“
„Leviathan?“ vyděsil se Ryuzaki.
„Adrien se mi zmiňoval o tom, že Leviathan po jeho smrti dál nic neplánuje – dalo se očekávat, jak to skončí...“ přitiskl se na něj a jen zašeptal: „Chápu ho. Pokud by se ti něco stalo, tak bych to nevydržel...“
„A…“ vzlykl Ryuzaki. „Co Lilien?“
„Ten sedí v jejich pokoji, svírá přikrývku a pozoruje, jak vítr pomalu roznáší jejich popel,“ odpověděl mu zcela popravdě. I když LuLu příliš nemusel, tak ten pohled ho také bolel.
Ryuzaki kývl. „Na démony se ptát nebudu, těm je to jedno,“ hořce. Znovu zabořil tvář Vincentovi do košile. „Krucinál proč!“ zařval.
„Atsushiho to také velice ranilo, avšak je hodně silný a stará se nyní o Liliena, snaží se ho z toho dostat,“ Vincent zas mluvil neuvěřitelně potichu.
„Že by se pokoušel nahradit Niniveho? Ten byl na vysekávání nás všech z depresí výborný…“
„Nevím, ale skutečně se snaží,“ povzdechl si. „A jde mu to lépe než mě,“ stále ho hladil po vlasech a už si ten pohyb vlastně ani neuvědomoval.
Ryuzaki se otřásl při vzpomínce na totálně psychicky zničeného, vychrtlého a neumytého upíra s lahví alkoholu v ruce a cigaretou. Nechtěl tohle zažít znovu. Nechtěl aby se z jeho bratra stala stejná troska jak před třemi sty lety. Znovu už ne.
„Měl by si spát,“ doporučil mu Vincent.
Zakroutil hlavou. „Nemůžu….. stále vidím před očima jeho tvář… tu krásně usměvavou,“ posmutněl. „Tu kterou jsi ty nikdy nepoznal a tu kterou jsem na něm měl tolik rád.“
Povzdechl si a trochu své sevření povolil. Zadíval se mu do očí, kdyby nebyla taková situace, jistě by ho políbil. Avšak teď věděl, že to není vhodné. „Je to bolestné, avšak jediné, co teď můžeme dělat je vzpomínat, udrž si jeho obraz v mysli, co nejdéle...“
Ryuzaki se pokusil o úsměv. „Copak na něj jde zapomenout?“
„Snad ne,“ zašeptal potichu. Na mnohé se již zapomnělo, avšak oni nesmějí zapomenout.
Ryuzaki se pousmál a přitiskl své rty na upírovy jako by potřeboval stesk zahnat doteky.
Co nejjemněji a nejprocítěněji mu odpovídal doteky. „Měl by si spát,“ zopakoval šeptem, avšak i přesto ho dál líbal.
Náhle se bez předchozího zaklepání rozletěli dveře a v nich stanul vysoký, černovlasý upír. V jeho tváři se zračila nevíra a následně i pohrdání a nenávist.
Vincent se vyděšeně odtrhl od Ryuzakiho. „Severe,“ zalapal po dechu, když spatřil svého hlavního rádce. Bylo jasné, že on nastoupí po něm na trůn.
„Za tohle budete oba hořet v plamenech,“ prohlásil s úšklebkem černovlasý – splnil se mu sen, dostane se k moci. Konečně. Otočil se na podpatku a odešel.