Slza zmizelá za závojem Přízraku; Party: 21,22
Atsushi otevřel dveře do pokoje, z kterého se ozýval smích. A nechal projít Ryuzakiho a za ním hned Vincenta. Poté ještě pustil Kennetha, který zde sice nechtěl být, ale nakonec se dal přemluvit, a pak až vešel sám. Sedl si k Leviathanovi ke stolu a pohodlně se opřel na židli, pozorujíc co se asi bude teď dít. Doufal, že se LuLu s Adrienem skupinově nevrhnou na Vincenta a neudělají z něho krvavou kaši, kterou pak následně vybělí tento pokoj vymalovaný do světle růžové barvy.
Adrien, prohrávající polštářovou válku se svým starším a šílenějším sourozencem, se otočil ke dveřím. Následně schytal bouchanec do hlavy. Ignoroval to, jeho zrak ulpíval na dvou postavách stojících téměř ve dveřích.
„Adriene,“ pozdravil ho Vincent a pokusil se o úsměv, avšak bylo na něm poznat, že je nejistý a také se zdálo, že se skrývá za Ryuzakim.
Adrien se usmál. „Mám tě… zabít hned nebo až později?“ zeptal se nevinně. „Synu?“
„Raději hned,“ sklopil pohled k zemi, až se mu vlasy dostaly do tváře.
„Obávám se, že poslední lahvičku svěcené vody vstřebal tvůj koberec, takže,“ hraný povzdech. „To budu muset udělat ručně.“
Vincent došel k jeho posteli, sklonil se, vzal jednu jeho dlaň do svých a políbil ji. „Omlouvám se,“ zašeptal.
„Za co?“ ušklíbl se Adrien. „Dívej se mi do očí, když s tebou mluvím!“ přísně.
Vzhlédl k němu. „Za to, jak jsem se k tobě choval a za to, že jsem ho proměnil,“ řekl velice potichu, jakoby to měli slyšet jen oni dva.
Adrien se otočil k Ryuzakimu. „A ty se posaď,“ zavrčel. „Stojíš tam jak maturantka na bále.“ LuLu raději couvl. Nebylo dobré setrvávat v Adrienovi přítomnosti, když byl naštvaný. Ryuzaki cosi vypískl a posadil se co nejdál od něj. Adrien všechny přejel nevraživým pohledem, aby se spakovali a vypadli. Sklonil se k Vincentovi. „To jak ses ke mně choval, jsem ti odpustil dávno, ale to co jsi udělal nyní…“
Vincent nevěděl, co mu na to odpovědět, tak raději mlčel.
„Proč, štěně, hmmm?“ zeptal se Adrien ublíženě.
„Protože to Ryuzaki chtěl a já mu nevydržel dlouho odporovat,“ hlesl.
„Ach,“ zavrtěl téměř nepostřehnutelně hlavou. „Promluvíme si o tom později.. o samotě, štěně,“ prohrábl mu vlasy a vtiskl mu do nich polibek. „Ano?“
„Jak si přeješ,“ řekl již trochu jistěji.
„Děkuji. Nerad řeším osobní záležitosti ve společnosti, vaše výsosti,“ škádlivě.
„Ty již víš, že ze mne chtějí udělat vládce upírů?“ podivil se.
Adrien se usmál. „Samozřejmě. Měl by jsi si svou mysl chránit lépe, maličký.“
Vincent na něj na okamžik vyplázl jazyk. „Zabráníš jim v tom?“ zeptal se poté.
Adrien zakroutil hlavou. „Ne. Nemám v sobě tolik síly, abych se jim mohl vzepřít a jako poradce Nejvyššího ani potřebnou autoritu. A navíc… ani bych nechtěl. Škoda jen, že nikdy nezjistím, jaký bys byl král,“ smutný úsměv. „Budeš si muset sehnat nového poradce.“
Vincentovi se zaleskly v očích slzy. „Doufám, že budu vládnout podle tvých představ,“ zašeptal zoufale.
„A já zase doufám, že na mne jednoho dne nebudeš pohlížet s nenávistí,“ vyslovil Adrien jedno z největších přání svého života. „Vládni srdcem, Vincente. Jen srdcem… a neplač.“
Mladší upír zoufale sevřel jeho ruku a sklonil hlavu.
Znovu mu prohrábl vlasy. „Jak vidím, pro mne už není ve tvém životě místo.“
„To není pravda – jen je jiné než bylo,“ pousmál se Vincent.
„Nemám co ti dát,“ zakroutil Adrien hlavou a pousmál se. „Leda tak vědomosti.. a o mou společnost jsi nikdy zvláště nestál.“
„Byl jsem hloupý...“ odmlčel se. „No – možná bych měl mluvit v přítomném čase,“ dodal a pokusil se o úsměv.
Přesunul svou dlaň na Vincentovu tvář. „Pokud budeš cokoli potřebovat.. stačí říct.“
„Tak to bylo vždy,“ zvedl k němu svůj usazený pohled.
„Ano,“ pousmál se Adrien. „A bude to tak až do mé smrti.“
Atsushi se naklonil k Leviathanovi a pošeptal mu, že by si Adriena měl trochu hlídat. Ten se ovšem jen namyšleně usmál a mávl rukou. Nechtěl mu nic odpírat.
Naklonil se k Vincentovi. „Sedí tam jako slepice v holubníku.. pěkně namačkaní a zvědaví… ááách škoda že to nevidíš,“ pošeptal mu do ucha.
„Není pěkné o nich takhle mluvit,“ ušklíbl se Vincent.
„Pche….vždyť se na ně povídej… jo Atsushi. Přehoď si tu nohu přes nohu…. Výborně, teď vypadáš úplně jako vůl.“
Vincent se ohlédl a rychle pohledem přejel osazenstvo. Poté se znovu ušklíbl na Adriena. „Máš pravdu...“
„Já vždycky,“ sebevědomí úsměv.
Atsushi se postavil. „Nechci rušit pomlouvání zde přítomného osazenstva, Adriene, ale zase musím splnit svou povinnost hostitele, takže... nedáte si někdo něco na pití, popřípadě na jídlo?“ Zamyslel se. „I když to by bylo náročnější, protože stále se mi nevrátilo služebnictvo a musel bych vám ukuchtit něco já...“
„Ty…“ ušklíbl se LuLu. „Vařit….. V pořádku?“ zaklepal si na hlavu.
„Ani ho k té plotně nepouštějte… bude my špatně ještě měsíc,“ usmál se Ryuzaki.
Adrien se ušklíbl. „Á.. kokokoko.. dá,“ pitvořil se.
Atsushi se otočil na Leviathana. „Whisky? Dám si s tebou,“ nabídl mu a vydal se pryč z pokoje. Před dveřmi se ještě otočil na osazenstvo. „Náhodou z vás umím vařit nejlépe,“ poté se na oko uraženě otočil a odešel.
LuLu se ušklíbl. „Já si dám slepici! Pěkně podušenou se zeleninou!“ zařval za ním.
„Takhle se chovat ke hostiteli, že se nestydíš, LuLu,“ pokáral ho s úsměvem Leviathan a opřel se o židli tak, aby si mohl dát nohy na stůl.
„Já mám hlad!“ vyjekl upír.
„Tak si ho hlaď a říkej mu malá,“ rodičovsky se na něj usmál. „Ani si nedokážeš přestavit, co by se stalo, kdyby tady osazenstvo,“ obsáhl pokoj pohledem, „vidělo Atsushiho v zástěře a on, kdyby měl vařit, si ji určitě obleče.“
„Přítomné osazenstvo by umřelo smíchy, Levi,“ poučil upíra Adrien.,
„Mno a i po smrti by se válelo v záchvatu smíchu,“ zářivě se na něj usmál Leviathan.
„Samosebou.. a Atsushi by nás polil koprovou omáčkou a servíroval k večeři.“
„No, tak to by byla extrémně nechutná smrt – fuj, být sněden v koprové omáčce,“ otřásl se Leviathan a znechuceně vyplázl jazyk.
Adrien se ušklíbl a naklonil hlavu na stranu. „Já tě raději s chilli..“
„Mno, jenže víš jak chilli pálí v očích?“ zeptal se ho s úsměvem. „Já bych raději chtěl být namočený v čokoládě s banánovou pěnou,“ zasnil se.
Adrien se otřásl. „Fuj.. víš jak je čokoláda lepkavá? A banán se brzo kazí.“
„Tak v tom případě... se budeme muset rozejít, protože já se nenechám sníst jinak...“ uraženě se otočil k zataženému oknu.
„Jak myslíš, miláčku,“ pronesl lenivě nemocný upír s nadhledem.
Atsushi se vrátil s lahví whisky a položil ji před Leviathana. „Tak vidím, že už si znepřátelili i tebe,“ ušklíbl se na něj. Leviathan na to nic neřekl a dál sledoval strukturu látky.
„Sorráč, Ate.. máme rejpavou,“ usmál se LuLu. „A my nic? Co má milovaná slepice?“ po čtyřech se s umučeným výrazem posouval k Atsushimu a vztahoval po něm ruku. „Slepice.. ach slepice!“ Adrien na postely brečel smíchy.
„Nic nebude, slepice došli,“ zakroutil hlavou Atsushi.
LuLu ucukl, jako by ho spálil sluneční svit, sklopil hlavu a přitiskl si dlaně k hrudi. „Ó má slepice.. mám milovaná slípko.. co si bez tebe poč….. Tys mi snědl slepici! Podusil sis mou lásku! Udělal jsi z ní vývar!“ zuřivě na něj ukazoval prstem. „Za to tě stihne krutý trest! Sním to dřív…. MuHeHeHeHe…“ LuLu se začal psychopaticky smát.
Leviathan zhodnotil LuLu pohledem: „Zajímalo by mne, co si zase šlehnul...“
„Já?“ ukázal na sebe důležitě LuLu. „Já držím smutek.. Ó má slepiceeee!“ zakvílel a svezl se na podlahu.
Vincent se na něj zkoumavě podíval a s váznou tváří pronesl: „Chápu tě, poprvé tě chápu – slepice nad zlato!“
„Říká se sůl nad zlato, štěně,“ zakroutil Adrien hlavou. „Pleteš si literární díla,“ výbuch smíchu.
„Dobře, tak... osolený slepičí vývar nad zlato,“ opravil se Vincent.
Adrien ho pohladil po hlavě a položil se vyčerpaně do pokrývek. Přece jen mu nebylo příliš dobře.
Leviathan si všiml, že se jeho stav zhoršil a uvažoval nad tím, že všechny vyhodí, aby měl klid. Ale nebyl si jistý, zda to má udělat. Vstal od stolu, whisky nechal netknutou a posadil se na okraj postele. „V pořádku?“ zeptal se starostlivě a ignoroval všechny okolo. Vincent se automaticky trochu stáhl.
Adrien v odpověď zavrtěl hlavou a stiskl v rukou rukáv Vincentovi košile.
„Nepřetěžuj se,“ zašeptal Leviathan a v jeho pohledu bylo čitelné zoufalství, ovšem jinak ho neprojevil. Políbil ho na čelo a znovu se zvedl. Vrátil se na své místo u stolu.
Pousmál se. „Povídej mi o něčem, Vincente,“ snažil se ignorovat dohadujícího se Atsushiho s LuLu a Ryuzakiho, diskutujícího o něčem s Kennethe a obrátil se ke svému synovi.
„A čem chceš slyšet?“ usmál se na něj Vincent.
„Cokoliv,“ vydechl. „Mám rád tvůj hlas… hezky se při něm usíná.“
„A nebude na mne žárlit Leviathan?“ naklonil hlavu na stranu. „Celou dobu se na mě dívá, jako kdyby se chystal mne v nestřeženém okamžiku vysát... mno, ale není to nic oproti LuLu – ten se mne už v tom nestřeženém okamžiku pokusil znásilnit.“ Přivřel oči. „Má oblíbená historka – každý ji již slyšel několikrát.“
Adrien se usmál. „Vítej v partě, štěňátko…“ zašeptal.
„Ale já jsem se nenechal znásilnit,“ řekl hrdě. „Protože... jsem tady ten nejmocnější a stačí mi pomyslet a dokáži si sem přilevitovat flašku absintu... tak velká je má moc,“ chlubil se se smíchem.
„Tak se ukaž,“ vyzval ho Adrien s úsměvem.
„Jediný problém je, že nevím, kde Atsushi schovává alkohol a doma kvůli Ryuzakimu žádný nemám – ještě by se mi z něho stal stejný opilec jako jste vy,“ postěžoval si.
„Já nejsem opilec,“ protestoval Adrien. „A… alkohol je dole v jídelně.“
„Dobře, jde se na to,“ uličnicky se ušklíbl. Přivřel oči a chvíli se soustředil, než se ozvalo zaklepání na dveře. Atsushi se postavil, že je půjde otevřít – vcelku se vyděsil, kdo by to mohl být. Avšak než k nim došel, to je již Vincent nechal, aby se otevřely a do pokoje se dostala zelená láhev. Proletěla Atsushimu kolem hlavy a postavila se vedle Adriena.
Adrien uznale hvízdl. „A teď já,“ ušklíbl se a zapátral ve svém nitru po posledních zbytečcích jeho bílé magie. Za chvíli se před nimi zčistajasna objevili dvě skleničky. „Zkus zapracovat na zhmotňování,“ pousmál se. „Jakmile to dokážeš, vykouzlíš cokoli z ničeho.“
„Mno, myslím, že již jsem zhmotnil jistou... ehm... osobu a málem to odnesl svým životem,“ hodil pohled po Ryuzakim.
„Mluvil jsem o něčem jiném,“ zakroutil Adrien hlavou. „Přízrak má svou podstatu, jistý hmotný základ… vědomí… všechno. Ale tyhle skleničky jsou vykouzleny z ničeho. Nejsou přeneseny a ani jsem neproměnil jinou věc.. Jsou pomíjivé,“ dotkl se jich. „Přesto tolik skutečné… Chápeš, co tím chci říct?“
„Samozřejmě,“ kývl. „Jen to slovo zhmotňovat .. Když se řekne zhmotňování představím si sebe bez hlavy...“ ušklíbl se.
Přesunul své prsty z Vincentova rukávu na upírovu tvář. „Ale to by vůbec nebylo hezké….“ Pousmál se.
Vincent se spokojeně usmál a opřel do jeho dotyku. „A teď mě zakousne Leviathan... mám já to život plný strachu,“ hraně si povzdechl.
„Nedovolím mu to,“zakroutil hlavou Adrien. „Nemohou jít pryč?“ kývl ke smějícímu se osazenstvu pokoje. „Je mi špatně,“ podíval se na skleničky. „Příliš jsem se vyčerpal.
„A já tu mám zůstat?“ zeptal se Vincent, chystajíc, že jim řekne, aby odešli.
Přikývl. „Pokud ti to nebude vadit….“
Leviathan, který celou dobu jejich rozhovor poslouchal se zvedl. „Mohli byste, prosím, odejít, Adrienovi není dobře,“ všeříkajícně se na ně podíval. Osazenstvo se začalo zvedat. Leviathan došel k posteli. „Nemysli si, že tě tady s ním nechám dlouho o samotě,“ pousmál se a políbil Adriena na tvář, poté opustil místnost i s ostatními. Jediný Vincent tam zůstal se svým stvořitelem.
Adrien je všechny vyprovodil přívětivým pohledem, než se za nimi zavřely dveře a on mohl konečně skrýt svou masku, kryjící jeho stav, vhodný přirovnat k jedinému stavu.. blížící se bolestivé smrti. „Jsem rád, že jsi zůstal. Už dlouho jsem si s tebou tolik nepopovídal jako dnes,“ bolestivě zasténal a zaklonil hlavu.
Vincent se k němu starostlivě přisunul a chytl jeho ruku. „Asi ti nemohu nijak pomoc, že?“ tak rád by ho zbavil bolesti. Udělal by pro to cokoliv.
Adrien zavrtěl hlavou a stisk chabě opětoval. „Už jsi mi pomohl.“
Mladší upír nevěděl, co na to říct. Přisunul se ještě blíž a vzal ho do náruče. „Mám nutkání se ti ještě nejméně jednou omluvit,“ zašeptal.
„Ach… vždyť není za co,“ zašeptal. „Dal jsi mi toho tolik a já ti toho tolik vzal. To já bych se měl omluvit….“
„Jediné, co jsi mi vzal, byla moje lidskost...“ přivřel oči, „... a za to, že jsi chci zpátky si můžu jen já sám. Musel jsem si najít nějakou záminku, abych nebyl spokojený. Jsem depresivní dítě.“ Usmál se. „Navíc teď – Ryuzaki je člověkem za mě a to mi to dostatečně vynahrazuje.“
„Jestli mu ublížíš, tak tě budu chodit po nocích strašit,“ pousmál se Adrien a ukazováčkem přejel kontury upírovy tváře. „Nebude ti vadit, když se k tobě přitulím?“
„Pokud sem nevlítne Leviathan a neskalpuje mne, jistěže mi to nebude vadit,“ pohladil ho Vincent po vlasech. „A Ryuzakimu neblížím, o to se neboj.“
Uvolnil upírovi místo vedle sebe na posteli a natáhl k němu ruku. „Beru tě za slovo.“
Vincent si k němu téměř lehl, ale radě zůstal v polosedu, kdy měl ráda podložené polštáři, avšak byl u Adriena nejblíže, jak to šlo. Jemně ho začal hladit po vlasech.
Spokojeně zapředl. „Tak z tebe bude král…“ zašeptal.
„Nejspíš, pokud nenajdu někoho, kdo by se za mne postavil a řekl, že jím být nemohu,“ řekl odevzdaně. „A Leviathan jím být nemůže?“ uvědomil si, jak nevhodná je takhle otázka až poté, co ji vyslovil.
Pokrčil rameny. „Nikdy jsme na toto téma nehovořili. Mám z něj někdy špatný pocit… bojím se toho, co s ním bude až tu nebudu.“
„Miluješ ho?“ ani nevěděl, proč se na to ptá.
„Nechci ho ztratit,“ zašeptal. „A ano.. miluji ho… přestože mi neuvěřitelně ublížil…“
„A on tebe?“
„Asi ano.“
„Asi?“ Potřeboval vědět, že má právo na to, aby byl s Ryuzakim, protože Adrien miluje někoho jiného a ten někdo miluje jeho. Kdyby to tak nebylo, vyčítal by si své štěstí...
Adrien se usmál. „Ano.“
„Hlídá si tě,“ poznamenal Vincent.
„Bojí se.“
„Čeho?“
„Že mne ztratí? Nevím,“ zavrtěl hlavou. „Cítím z něj jen ten strach.“
„Myslím, že ho chápu,“ zašeptal Vincent.
„Ryuzaki?“
„Ano,“ kývl. „Bojím se o něj – popravdě i když je teď člověkem, mohl by ho někdo usvědčit z toho, že byl syn Nejvyššího...“
„Jsi s ním šťastný, Vinci?“
„Ještě nebyl čas, kdy by se to mohlo mezi námi pokazit, takže ano... jsem,“ usmál se. „Je úžasné stvoření.“
„To jsem rád… měl by jsi se víc smát, Vincente, sluší ti to.“
„Před nedávnem mi něco podobného říkal i Ryuzaki,“ políbil Adriena do vlasů. „Já se směji, ale když mě nikdo nevidí,“
„Nechám ti je tu všechny na starosti,“ zašeptal. „To jsem hodný, co?“
„Mám pocit, že pak mě všechen smích přejde – hlavně z LuLu,“ ušklíbl se.
„Pokud nepustíš LuLu příliš blízko k alkoholu a marihuaně… nebudeš mít problém,“ zasmál se Adrien, vědom si toho, jak je naivní, když si myslí, že by se mohl Lilien polepšit. Smích se změnil v krvavý kašel.
____-____
Vincent pohladil Ryuzakiho po vlasech, a poté ho objal. Byl z dnešní noci hodně vysílený. Zaposlouchal se do rytmu jeho srdce a nechával se jím konejšit. Políbil ho jemně na krk, ale dál nepokračoval. Chtěl chvíli jen stát a cítit jeho blízkost.
„Jak se má Adrien?“ zašeptal Ryuzaki a opětoval objetí.
„Lépe, než by mohl,“ jeho odpověď nic neřekla, avšak silnější stisk prozradil veškeré jeho zoufalství.
„Nechci ho ztratit, Vincente,“ Ryuzaki zesílil své objetí. Z jeho očí spadly první slzy.
„Neplač,“ zašeptal a políbil ho do vlasů. Nebyla jiná možnost, jak ho ukonejšit. Nic nebude dobré...
Pousmál se a kývl. „Neštěkal na tebe moc?“
„Ne,“ zakroutil hlavou.
„Umí být nepříjemný,“ zašeptal. „Leviathan byl hodně nervózní…“
„Skutečně? Proč?“ jako kdyby se o něm s Adrienem nebavili.
„Asi žárlí.“
„A ty? Žárlíš?“ kousek se od něj vzdálil, aby se mu mohl podívat do očí.
„A měl bych?“ usmál se Ryuzaki.
„A co když ano?“ rozhodl se ho trochu provokovat.
„Věřím ti…“
„Děkuji,“ odmlčel se. „A jinak bys na mě žárlil?“ políbil ho. „Chtěl bych tě vidět, jak žárlíš,“ přiznal se, „popravdě si to nedokáži vůbec představit.“
Ryuzaki se ušklíbl. „Víš, že já taky ne?“
Vincent se zatvářil jako uražené štěně – sešpulil ústa a skrčil čelo. „To ti na mě nezáleží ani tolik, aby si na mne žárlil?“ ublížený dětinský tón.
„Cha.. už vím proč ti Adrien říká štěně,“ zasmál se Ryuzaki.
Upír se začal smát, protože již dál nevydržel vypadat uraženě.
„Prostě slepice…“ kývl Ryuzaki důležitě. „Směješ se jak slepice,“ skrytá narážka na dnešní noc.
„Tak slepice, jo?“ nepříliš silně ho přirazil ke zdi a natlačil se na něj, poté se sklonil a vpil se do jeho krku rty.
„Fajn,“ přetočil Ryuzaki oči. „Nadržená slepice.“
„Popravdě, kdo by nebyl nadržený, kdyby byl blízko někdo takový jako ty?“ začal mu rozšněrovávat korzet.
„Leviathan, Adrien, Kenneth, Atsushi…“ začal vypočítávat na prstech… „Nejvyšší, Medea….“
„Ti všichni po tobě toužili a jediný já tě mám,“ jazykem mu obkreslil klíční kost.
Ušklíbl se. „Pochybuji.. každý je zahleděn buď do sebe nebo do toho koho miluje….. Jsem tvoje malá hodná princeznička,“ kousl ho do krku.
Vincent ho objal kolem pasu, aby mu mohl rozvázat sukni a přitiskl se na něj svým rozkrokem. Prsty zápasil s vázáním, přičemž rty se vpíjel do jeho kůže. „Kam se poděla tvá stydlivost?“
„Myslím, že pokud budeš pokračovat tak se s ní brzo setkáš…“
„Rád ji znovu uvidím,“ začal mu stahovat sukni, „pozdravím ji a zeptám se, jak se má.“
„Perverzní choutky?“
Sukně se sesula k Ryuzakiho nohám a upír se tak mohl vrhnout na spodničku. „Perverzní? Ne. Ale pokud chceš, tak mohou být,“ zvedl hlavu, aby se na něj mohl podívat a ušklíbl se. Poté se znovu sklonil k jeho kůži.
Tlumeně zasténal a zavřel oči.
Vincent mu stáhl i spodničku, a poté ho zbavil korzetu. Vzal ho do náručí a přenesl ke krbu, kde ho položil na kožešinu. Lehl si za ním a polibky začal obkreslovat linii jeho šíje a ramene, pro co ovšem musel napřed rozepnout jeho zdobnou košili. Tělem se vtlačil mezi jeho nohy a nepatrně se o něj začal otírat.
Znovu zasténal a prstíky začal Vincentovi rozepínat knoflíčky na košili. Každý odhalený kousek medové kůže jemně pohladil bříšky prstů.
Vincent počkal, až mu ji celou rozepne, než se z ní vysvlékl a vydal se po Ryuzakiho kůži dolů, až k bříšku. Tato partie jeho těla ho nadmíru vzrušovala. Prsty mezitím dráždil jeho bradavky nebo pouze hladil jeho hruď a boky.
Zabořil mu prsty do zlatých pramenů vlasů a pročesával je. Pozoroval, jak se odráží ve světle ohně a druhou rukou tlumil steny.
Stáhl mu bombarďáčky a ihned začal mapovat jeho pánev polibky, avšak jedinému místu se prozatím vyhýbal. Roztáhl mu nohy a s polibky se přesunul na jeho stehna. Na rtech cítil jejich horkost a to ho ještě víc vzrušovalo, toužil se zakousnout a alespoň kapku té sladké krve mít v ústech. Ani si to neuvědomil a začal ho jemně kousat – zatím v tom ovšem nebyl ani kousek upírské dravosti.
Položil se zcela na kožešinku a zahleděl se do ohně svým ztmavlým, vzrušeným pohledem. Steny již dávno netlumil, nechal je volně vyplouvat ze svých úst.
„Můžu pokračovat?“ ujistil se Vincent a vzhlédl pohledem, který se leskl až upírskou touhou.
„Hm,“ nic víc ze sebe nedostal a i tak to znělo spíše jako zasténání.
„Chci to slyšet,“ zašeptal trochu nervózně upír.
S námahou kývl. „Ano….“
S polibky postupoval blíž k rozkroku. Už to nevydržel a zuby pronikl pod jeho kůži. Přidržel ho, aby se moc nemohl vzpírat.
„Au!“ vykřikl a všechna roztouženost po Vincentových dotecích jako by se vytratila. Vymanil se z jeho sevření a odtáhl se.
Vincent si olízl rty, aby na nich neměl krev a znovu se k němu přisunul. „Přece se mě nebojíš, Ryuzaki,“ natáhl ruku a dotkl se jeho tváře. „Nechci ti ublížit, lásko.“ Jeho hlas byl skutečně něžný, snad i čerstvou lidskou krví, co se mu dostala do žil.
„Děláš to,“ zašeptal ublíženě ale přesto se poddal upírovu doteku.
„Omlouvám se,“ vzal ho do náručí a jemně políbil na rty.
Ryuzaki si povzdechl. „Měl bych se obléci.“
„Nedělej to, prosím,“ přivřel oči a políbil ho na tvář.
Ryuzaki se usmál. „Proč?“ nevinně.
„Chci pokračovat,“ zašeptal Vincent.
Sklopil pohled a položil mu dlaň na odhalenou hruď. Trochu sjel dolů až na bříško, které pohladil… bojácně, nervózně a přesto byla v dotecích jistá touha.
Upír se pousmál a rty se začal věnovat jeho dolní čelisti, krku a ramenu. Ruku položil na jeho rozkrok, přičemž Ryuzakiho znovu začal pokládat na kožešinu.
„Ne,“ zapřel se rukama o jeho hruď a donutil tak upíra zůstat v sedu. Chtěl ho prozkoumat, každý kousek té nádherné kůže, užít si každý dotek…
„Měl bych aspoň...“ naslinil si prst a přejel mu po stále krvácející ráně na noze, aby se zacelila. Avšak jinak ho poslechl.
Poděkoval mu za to vděčným pohledem a sklonil se k upírově kůži. Začal ji líbat. Nejdříve jemně, jeho doteky připomínaly spíše pohlazení od větru až potom poněkud zdrsněli, ale jen lehce.
Vincent spokojeně zaklonil hlavu a zavřel oči, jeho dech byl zrychlený, avšak nahlas nesténal.
Nezbedné prstíky bývalého přízraku se upírovi rozeběhli po těle. Nevynechávali jediné místečko, jediný kousek kůže, který nebyl přikrytý látkou. Ryuzakiho teplé rty ho stále líbali a jazykem si vydobývali místo na upírově klíční kosti.
Upír si skousl ret. Dlaněmi přejížděl po jeho holých hýždích a stehnech.
Ryuzaki se osmělil, sebral poslední zbytky odvahy, které měl a posadil se obkročmo upírovy do klína, kam nasměroval svoje prsty. Nezapomněl samozřejmě zrudnout.
Vincent vzal jeho hlavu do dlaní a na chvíli se mu zadíval do smaragdových očí, poté ho začal vášnivě líbat.
Ryuzaki se připojil do polibku a rukou zamnul vybouleninu v upírových kalhotách.
„Ryuzaki,“ zasténal mu do polibku.
„Ano?“ zašeptal a dlaní mu vnikl pod hrubou látku kalhot.
„Nepřestávej,“ zašeptal a znovu se vpil do jeho úst.
„Rozkaz?“ otázka a rozepnutí poklopce. Jedno táhlé přejetí přes penis, jeden výdech do upírových rtů.
„Prosím,“ naléhavě.
Obtočil kolem pulzujícího údu prsty a začal jimi pomalu pohybovat. Jazykem upírovy obkroužil ušní lalůček a trochu zatahal zuby.
Vincent zalapal po dechu a plně si užíval jeho dotyk. Stálo ho všechno sebezapírání, aby Ryuzakiho stáhl znovu pod sebe a zabránil jeho ruce dál pokračovat. Vášnivě začal polibky dráždit jeho hrdlo, přičemž mu přejížděl po vnitřní straně stehen rukou a bylo zcela jasné, kde se nakonec usídlí.
Zvětšil tlak na Vincentovo přirození a zrychlil svoje pohyby. Volnou rukou si ho přitáhl k sobě, přičemž mu tvář zabořil do vlasů.
Vincent táhle zasténal.
„Miluju tě,“ zašeptal mu do ouška.
Upír zavřel oči a vyvrcholil. Svalil se na Ryuzakiho tělo a snažil se ovládnout svůj splašený dech.
Ryuzaki uhnul rukou aby ji nepotřísnila bílá tekutina a položil svého milence na kožešinku. Opřel se o loket a s jemným úsměvem na tváři ho pozoroval. Ukazováčkem mu odhrnul vlasy z tváře a zopakoval mu ta dvě slovíčka.
„Já tebe také,“ zašeptal a natáhl se, aby na něm vyprosil další polibek.
Propletl jejich jazyky a položil se upírovy na hruď.
„Tetička stydlivost prošla kolem, ale ani mě skoro nepozdravila,“ usmál se vysíleně Vincent.
„Omlouvá se.. měla jinou práci…“
„Ale já bych ji tak rád viděl,“ převalil ho znovu na záda a políbil ho. Dlaní mu provokativně přejel po hrudi, zastavil se až kousek pod bříškem a dál již nepokračoval.
Zakroutil hlavou a přitiskl mu ukazováček ke rtům.
„Proč?“ zadíval se na něj Vincent.
Pokrčil rameny. „Jsem utahaný.. ty nákupy, všechno to kolem. Chci lehnout do postele a padnout…“
„Za chvíli stejně bude svítat,“ souhlasil a odvalil se z něho. „Ale doufám, že se mi nechceš obléct, nebo snad ano?“
Zasmál se. „Už kvůli tvému vyděšenému pohledu budu spát nahý.“
„Úžasné,“ usmál se, postavil se a vzal ho do náručí. „Za to tě do té postele donesu a žádné protesty.“
Znovu se zasmál. „Ty se mi zdáš.“
*************
Velká síň upírského paláce byla celá zaplněna upíry, čekajícími kdo že se chce stát vládcem. Vždy si byli naprosto jisti, že se do jejich čela postaví po smrti královny její syn, ale o tom nikdo nevěděl, kde je. A byla spousta upírů, kterým by se aristokrat, co zradil svou rodinu kvůli muži rozhodně nezamlouval. Tak jen napjatě čekali, diskutovali a chystali se odmítnout každého, aby mohli navrhnout sami sebe.
Vincent hrdě kráčel doprostřed sálu ani ne krok za LuLu. Nevšímal si vtíravých pohledů, ani poznámek. Žádný z upírů o něm nic nevěděl – díky tomu mohl zatím být čistější než sníh a statečný jako dávní hrdinové. Vše závisí na tom, jak skvělá bude jeho přetvářka.
Došli doprostřed sálu.
„Hlavu drž vzpřímeně a moc se neusmívej,“ pronikl Vincentovi do mysli Adrienův hlas.
„Děkuji za radu,“ poslal mu do mysli na oplátku, „ale nevyčerpávej se.“
„Mám v posteli krevní banku,“ zasmál se Adrien.
„Leviathana?“ nedalo mu to a zeptal se.
Mh-m,“ potvrdil. „Zrovna mi slintá na rameno…“
„Tak mu slintej na oplátku,“ žertovně.
Jeden z upírů zvedl ruku a všichni v síni se uklidnili. „Takže, Liliene, koho si nám sem přivedl?“ promluvil ten upír na LuLu.
„Svého synovce.“
„Synovce?“ podivil se upír. „Mluv nebo oba odejděte.“
LuLu zakroutil hlavou. „Nemůžeš nás odsud vyhnat, je to proti předpisům.“
„Předpisy ctíme pro úctu k vládě, avšak žádná vláda tu teď není,“ odpověděl pouze a ostatní upíři zabručeli v souhlasu. Vincent si pomyslel, že jsou jako tupé stádo krav nebo lenivý medvědi.
„Fajn,“ pousmál se LuLu. „Tak vypadni sám.“
„Myslím, že není vhodné, aby se v této době vedly spory mezi upíry,“ začal Vincent. „Omlouvám se, že jsem se nezeptal, zda mohu promluvit, avšak... opravňuje mne to, že spor začal jen pro mou přítomnost.“ Jeho hlas měl podivně podmanivý a autoritativní tón, až všechny přítomné umlčel.
„Že by to šlo po dobrém?“ ušklíbl se kdesi ve Vincentově hlavě Adrien.
„Zajímalo by mne, jak bych na to šel po zlém? To jim všem mám ukázat svůj zadek a říct nedostanete, pokud se nedáte na mou stranu?“ sarkasticky se zasmál.
„Nezapomeň se u toho pěkně usmát.. jako pěkná, ale perverzní šlapka,“ smál se Adrien.
„Jmenuji se Vincent a jsem dítětem Adriena, pokud vás zajímá můj původ,“ prohlásil po chvíli, kdy se nikdo neměl k řeči.
„Spousta z nás Adrienem opovrhujeme,“ odplivl si jeden z upírů.
„Prosím úctu, v mé krvi mám hluboce zakódované, že ke svému stvořiteli ji musím chovat já a nabádat k tomu i ostatní. Možná nesouhlasím s tím, co prováděl a jak se zachoval, ale i tak – stále je mým stvořitelem.“ Musel nějak dokázat, že uctívá staré upírské tradice a ctí starší, protože ti si pak budou myslet, že ho mohou ovládat.
Adrien vybuchl smíchy. „Mohu si na chvíli půjčit tvoje oči? Chci vidět ty xichtíky…“
„Vincent i Adrien a koneckonců i já patříme k hlavní upírské šlechtě,“ poznamenal LuLu.
„Jak si přeješ,“ odpověděl Adrienovi Vincent.
„Děkuji,“ pousmál se Adrien a napojil se na jinou frekvenci.
„To, že jste aristokracie ještě neznamená, že chceme, abyste vládli... Co jste pro nás udělali, hmm?“ ozval se jeden z nespokojených upírů.
„Svrhli jsme přízraky,“ pousmál se LuLu. „Vincent zabil Nejvyššího.“
„A kdo tvrdí, že to bylo pro naše dobro?“
„A kdo tvrdí, že ne?“
„Přestaňme si hrát se slovy,“ řekl tvrdě Vincent. „Pokud by přízraky zůstaly u moci, tak by vyhladily démony. Och ano, to by vám přece nevadilo – nepřerušujte mne – ale co by následovalo pak?“ Odmlčel se. „Pokud by zbyla jediná porobená rasa, tak by z vás udělali stejné služebnictvo jako z lidí. A vy se přece cítíte něčím víc, nebo ne?“
LuLu ho nenápadně loktem žďuchl do zad ať to nepřehání.
„Tak se zapoj nějak pořádně a já budu dělat hodného chlapečka, co ani mluvit neumí,“ promluvil mu do mysli Vincent.
„Nejsem vyjednavač,“ zavrčel mentálně LuLu. Obrátil svou pozornost k upírům. „Pokud vím, v žebříčku naší upírské hierarchie jsme hned na druhém místě za královskou rodinou. Máme právo na trůn.“
„Ještě bys ho mohl chtít sám, pošuku,“ začal se smát někdo vzadu a ostatní se k němu přidali. „Navíc, pokud si připustíme, že zabití královny mohlo být myšleno tak, abyste se dostali k moci, tak... jednoduše vám to nemůžeme dovolit,“ promluvil vysoký černovlasý upír, co vypadal kultivovaně na rozdíl od některých.
„Já nechci trůn,“ zakroutil LuLu hlavou. „Chci trůn pro něj.“
„Proč?“ probodl ho pohledem černovlasý.
„Je dostatečně způsobilý… víc než většina z vás… aby se stal králem.“
„Vždyť ani není dostatečně starý na to, aby jím mohl být!“ zakřičel někdo zezadu a černovlasý to doplnil: „Ano, vladaři musí být nejméně dvě stě let.“
„A to je psáno kde?“
„Kniha moci, dvacet pravidel osvícenectví,“ vykřiklo hned několik upírů najednou.
LuLu se usmál. „A neříkali jste náhodou, že přízračné zákony již nectíte?“
„Toto je mnohem starší než vztah upírů a přízraků, je to od počátku naší rasy,“ ozval se jeden ze stařešinů.
„Znáte někoho vhodnějšího pro trůn?“ zeptal se LuLu podrážděně.
Nikdo mu na to neodpověděl.
„Mlčíte,“ zašeptal Lilien. „Došla Vám snad slova?“
Ani na to se nikdo neozval – nikdo neoponoval.
LuLu se vítězně zadíval upírovi před sebou do očí. „Vzhledem k tomu, že žádné námitky nemáte, nevím, co tu řešíme… Vincent tedy bude králem.“
„Nechci být dosazen na trůn pomocí síly,“ poznamenal světlovlasý upír, „navrhuji hlasování.“ Bylo jasné, že všichni zvednou ruce, protože to slovo „síla“ zdůraznil tak, že každému došlo, že pokud to nepůjde takto, zničí je jako Nejvyššího.
„Dobrá,“ povzdechl si růžovovlasý. „Kdo je pro?“
Chvíli to trvalo, ale nakonec všichni zvedli ruku.
„Ujednáno tedy,“ LuLu se obrátil k Vincentovi. Zadíval se mu do očí, pousmál se a klekl si. Sklonil hlavu k zemi. „Vaše Výsosti.“
Na toto gesto reagovala celá síň a také poklekla. Vincent potlačil úsměv, který se mu rýsoval na tváři a vážným hlasem promluvil: „Přemýšlel jsem, co udělat, abych si vaši důvěru zasloužil... proto...“ odmlčel se, „Všichni jsme si rovni a všichni podléháme stejným zákonům, každého názor bude vyslyšen a každý se bude podílet na tom, jaký bude náš nový svět.“ Nevěděl, zda nezašel až příliš daleko ve své strategii. Ale jak mu to nyní mohlo ublížit? Vždyť zákony ještě ani nesepsal... „Nyní povstaňte,“ přikázal.
Všichni jako jeden povstali. I LuLu.. ale zrak nezvedl ani jeden z nich.
_____-_____
Seděl pohodlně rozvalený v křesle a v rukou držel knihu. Nečetl ji, spíš pozoroval ohnivé plameny, jak olizují kamenné stěny krbu. Sálalo z něj příjemné teplo.
Démon si povzdechl a zaklapl ozdobné desky knihy, kterou položil na stůl. Byl dnes nějaký podrážděný a nedokázal se na nic soustředit. Nejspíš to bylo všemi těmi lidmi, kteří dnes prošli jejich domem. Nikdy neměl rád společnost. Byl samotářský a tolik osob kolem mu nedělalo dobře.
Atsushi s šíleným výrazem napochodoval do pokoje, na sobě měl zástěru s krajkami a potiskem kytiček – nejspíše pampelišek, i když to nebylo vidět, přes nános různých potravin. „Já prostě neumím vařit slepičí vývar,“ řekl zoufale a bouchl do stolu. „Proč jsem se s tím LuLu vsázel, že mu ho uvaří, než se vrátí... já asi budu muset skutečně tančit ten kankán nahý na stole!“ Podíval se na svého manžela, aby ho zachránil.
„Hm…“ bylo to jediné, co ze sebe Kenneth dostal. Co taky na tohle jiného říct… a stále pozoroval plameny, přesto, že ho začínaly bolet oči.
„Ty mě skutečně chceš vidět, jak tančím před LuLu kankán?“ zeptal se ho zoufale a sesul se na zem. Začal si rozvazovat zástěru.
Démon si povzdechl a bezeslova vstal a vydal se do kuchyně.
Atsushi se za ním vydal po čtyřech. „Pomůžeš mi?“ pochopil jeho gesto radostně. V očích mu zářili láskyplné ohníčky.
Kenneth se zastavil u dveří aby se ujistil, že naprosto zdevastovaná kuchyně není životu nebezpečná, než vstoupil dovnitř. Chopil se hrnce a dal vařit vodu…
„Děkuji,“ usmál se na něj Atsushi a posadil se na jedinou čistou židli, co tam byla.
Zakroutil hlavou a vytáhl prkýnko. Začal nadrobno krájet zeleninu. „Můžeš mi vysvětlit, jak se ti to tu podařilo takhle zřídit?“ zeptal se.¨
„To já ne, to samo,“ podíval se na něj jako malé dítě, co rozzlobilo rodiče.
„Jasně,“ povzdechl si Kenneth a vložil do hrnce maso spolu se zeleninou. Opepřil to, osolil, přidal několik druhů koření a zakryl pokličkou. Teď jen zbývalo počkat, než se maso uvaří. „Mám to udělat i s noky, nebo to chce jenom tak?“ zeptal se Kenneth po několika minutách mlčení.
„Noky?“ naklonil Atsushi hlavu na stranu. „Nepřemýšlel si někdy nad místem kuchaře?“
„Mám po ruce pánvičku,“ varovně.
„A mou přítomností v kuchyni se z ní stalo tohle,“ usmál se Atsushi a obsáhl pohledem to zbořeniště, které bývalo kuchyní. „Takže... kdo je nebezpečnější?“ sebevědomě.
Kenneth potřásl hlavou. „Budeš to muset uklidit, ty moje princátko, protože služebnictvo má volno…“
„No,“ protáhl. „Budu, pokud mi s tím někdo nepomůže...“ udělal psí pohled směrem ke Kennethovi.
Ten zkontroloval maso, přestože věděl, že to bude nějakou chvíli trvat a obrátil se čelem ke svému manželovi. Pohladil ho po tváři. „Takže nejenom vařit, ještě uklízet, jo?“ škádlivě.
Démon se zaculil. „Přesně tak,“ kývl a přitáhl si ho k sobě za pas.
Posadil se mu obkročmo do klína. „A co bys ještě rád? Mám ti prát oblečení, žehlit…. Zametat?“
„Bylo by to od tebe milé,“ přejel mu dlaněmi po stehnech, „a dokázal bys tím, jak moc mě miluješ.“ Ušklíbl se, avšak hned poté si přivlastnil jeho rty.
Pousmál se. „V tom případě nepočítej s nějakými aktivitami v posteli… budu natolik strhanej, že padnu a usnu.“
„Tak se ty aktivity nemusí provádět v posteli,“ nabídl a začal mu rozepínat košili.
„Pche… tak se ty aktivity nebudou provádět vůbec.. pálí se mi maso,“ neochotně se vzdal Atsushiho náruče a šel zamíchat s vývarem.
„Ale to bych pak byl smutný,“ zamračil se jako dítě.
„V tom případě ze mě nedělej soumara, miláčku.“
Vstal a zezadu ho objal. „Dobře,“ políbil ho na krk, „budu si muset najít jinou ženu, protože to služebnictvo je rok od roku dražší a dražší.“
Zakroutil hlavou. „Že zrovna tebe deptají peníze.“
„Přiznávám se, jsem bezcharakterní skrblík,“ polibky mu mapoval šíji.
Rozhodl se ho ignorovat. „Chceš to tedy s noky nebo bez?“
„Bez, LuLu si je nezaslouží,“ přivřel oči a dál se rty vpíjel do jeho kůže, přičemž mu prsty začal přejíždět po bříšku.
„Dobře,“ kývl hlavou, přiklopil vývar pokličkou a opřel se o něj. Hlavu mu položil na rameno.
„Za jak dlouho to bude?“ zeptal se Atsushi.
„Tak ¾ hodiny… možná víc, možná míň. Záleží na slepici…“
„To slovo přede mnou ani nevyslovuj,“
„Kenneth se rozesmál. „Slepice… slepice….“
Otočil si ho k sobě a umlčel ho polibkem.
Obtočil mu paže kolem krku a probíral se mu vlasy. „Jak ses prosím tebe nechal umluvit k takové sázce?“
„LuLu dlouho dorážel,“ zamračil se.
„Jo tak dorážel,“ povedl Kenneth obočí.
„Mno a já jsem prostě nemohl vzdorovat,“ řekl nevině a znovu se vpil do jeho úst.
Nenásilně si vydobyl cestičku do hlouby Atsushiho úst a propletl s ním jazyk. Rukou mu vklouzl pod košili a usídlil se na bříšku, které hladil.
Dokončil rozepínání knoflíčků na jeho košili a začal mu ji svlékat.
Přetáhl mu nehledíc na knoflíčky košili přes hlavu a přisál se k manželovu hrdlu. Postupoval pomalu dolů přes klíční kost až k bradavkám, které ihned ztvrdly a ztmavly. Dlaní jedné ruky Atsushimu zajel pod okraj kalhot.
„Jestli teď řekneš, že se ti pálí maso, tak tu slepici zabiji podruhé!“ užíval si jeho dotek.
„Nedělej se.. stejně jsi ji koupil mrtvou.“
„Mno, ještě abych ji zabíjel, chudáka malého,“ zatvářil se tak, jako by ani mouše neublížil.
„Jen by,“ obtočil Atsushimu prsty kolem penisu a sevřel ho. „Mne zajímalo, jak jsi ji oškubal.“
Démon zasténal. „Mrtvou a oškubanou, mám známé,“ řekl, snažíc se uklidnit svůj hlas.
Kenneth s ním zacouval a nasměroval ho na židli na kterou Atsushiho posadil. Uvelebil se mu na nohách, tak aby mohl rukou nerušeně pracovat a drobnými polibky mu pokrýval hruď. „Chudinka slepice.“
„Ale položila život za správnou věc,“ snažil se to odlehčit. Začal líbat jeho krk a tišit v jeho kůži své steny.
„Není nad to válet se v Lilienově trávicím traktu.“ ¨
„Už si to někdy zkoušel?“ pokusil se to říct klidným hlasem, ale nepovedlo se mu to. Celý se prohnul pod Kennethovými dotyky a táhle zasténal.
Kenneth se pousmál. „Já se válel leda tak v jeho posteli,“ zrychlil pohyby rukou.
„Cože?“ vzdychl.
Ušklíbl se. „Neříkej mi, že sis myslel, že mám na hlavě svatozář… navíc jsme byli oba totálně namol,“ sjel s polibky k podbřišku.
Atsushi vyvrcholil a objal ho. „Kdy?“ zeptal se slabě a vysíleně.
„Několik století zpátky,“ odpověděl Kenneth neurčitě. „Už je to dávno.“
Démon spokojeně zavřel oči a snažil se uklidnit svůj rozrušený dech.
„Nejraději bych si tě odnesl do ložnice, ale,“ kývl hlavou k hrnci. Narovnal se a vtiskl Atsushimu polibek na špičku nosu. Obrátil se k plotně a zkontroloval obsah přičemž se snažil zahnat vlastní pocit vzrušení, který se jasně rýsoval v jeho kalhotách.
Atsushi se pohodlně opřel o stůl, který byl za ním a pozoroval svého milence. „Za jak dlouho to bude? Myslím, že určitá tvá část potřebuje mou pozornost?“ ušklíbl se.
„Deset minut.“
„To je celkem dlouhá doba...“ poznamenal.
Kenneth pokrčil rameny.
„Tak pojď sem a něco s tím uděláme,“ podíval se na jeho rozkrok.
Povzdechl si a objal Atsushiho kolem krku. Posadil se mu přímo do klína. „Připálí se mi to.“
„Tak to bude mít LuLu připálené,“ zkonstatoval a přitáhl si ho blíž k sobě.
Kenneth zasténal, když se jeho rozkrok otřel o Atsushiho bříško.
Atsushi ho pevně chytl za hýždě a i s ním se postavil. Opřel si ho kuchyňský stůl a vydal se polibky po jeho hrudi až k rozkroku, kde mu mezitím prsty rozepnul kalhoty.
Kenneth se opřel o Atsushiho ramena a zaklonil hlavu. „Vem si mě,“ zašeptal téměř neslyšně.
Atsushi mu sundal kalhoty a nechal je volně spadnout na zem. „Skutečně?“ zeptal se, když polibky znovu vyjel až k jeho obličeji.
Kývl a naléhavě zasténal, jak jeho tělo toužilo po uvolnění.
Atsushi ho políbil na rty, přičemž si přejížděl po svém penisu, aby se znovu vzrušil. Poté si trochu upravil polohu Kennethovy pánve a bez přípravy do něj začal pomalu vnikat.
Kenneth proti němu netrpělivě přirazil.
Atsushi ho chytil pevně za boky a začal se v něm pohybovat.
Přitiskl se co nejvíce na tělo svého milence a čelo si opřel o to jeho. Zavřel oči a němě prosil o víc.
A démon mu dával víc, zrychloval své přírazy a ve stejném rytmu začal přejíždět i po pulzujícím údu svého milence. Polibky se začal vpíjet do jeho kůže na šíji.
Zvrátil hlavu dozadu aby umožnil Atsushimu lepší přístup. Pomalu přestával vnímat okolí.
Jemně kousal do jeho krku a tišil v něm své steny. Přivřel oči a soustředil se na to, aby do něj pronikal, co nejvášnivěji.
Zajel Atsushimu do vlasů a odhrnul mu je tak z obličeje. Vytáhl ho do polibku a do démonových úst sténal jeho jméno.
Přestože ho to stálo veškeré sebeovládání, zpomalil a prohloubil přírazy. Třásl se touhou při tom, jak si podmaňoval jeho ústa.
Kenneth už byl totálně mimo. Jeho vlastní sebeovládání mělo již několik minut neplacenou dovolenou někde na Kanárských ostrovech a jediné, co démon zvládal, bylo tiché sténání a zarývání prstů svému milenci do kůže.
Démon ho tvrdě líbal, přičemž si byl vědom, že již dlouho nevydrží. Intenzivněji se věnoval jeho penisu a znovu zrychlil přírazy.
Kenneth zalapal po dechu a vyvrcholil. Jeho potem orosené tělo se prohlo a ochablo v démonově náručí.
Atsushi ještě párkrát přirazil, a poté ho následoval.
Začal Atsushiho tvář pokrývat drobnými polibky. „Děkuji.“
„Miluji tě,“ usmál se na něj a pevně se tiskl k jeho tělu, jako by se ho nemohl nabažit.
Kenneth se usmál a natáhl se aby zkontroloval hrnec. „Je to připálené,“ povzdechl si.
_____-____
Probudila ho silná, pulzující bolest v bříšku, pomalu šířící se do všech částí jeho zesláblého těla. Křečovitě zavřel oči a semknul dlaně v pěst, ostříhané nehty se mu zaryli do kůže. Všemi silami se snažil nevykřiknout a tak jediné, čemu dal průchod, byli krvavé slzy, brázdící si cestu jeho bledým obličejem. Třásl se.
Instinktivně se otočil na bok aby se schoulil do klubíčka přičemž narazil na spícího upíra. „Leviathane..“ procedil mezi zuby.
Jmenovaný se ihned probudil. Netrvalo ani krátký okamžik, než pochopil, co se děje. Jeho srdce sevřelo zoufalství. Bitva s nemocí je prohraná, už není čas a neexistuje léku. Instinktivně se k němu vrhl a vzal ho do náručí. Chtěl ho uklidnit – říct, že vše bude dobré a bolest přejde; ale to by jedině znamenalo, že bolest přejde až naposledy vydechne. Našel jednu jeho ruku a propletl s ní prsty, cítil jak je chladná – nebyl to živý chlad, ale chlad smrti. Když se jí dotýkal, věděl, že ona je v místnosti a bere si to nejcennější, co v životě měl, k sobě. Smrtelný chlad, který se již nedá zahřát. Sevřel jeho ruku a hladil ho po vlasech. Neubránil se slzám. Políbil ho do vlasů a stále potichu šeptal: „Miluji tě.“ Již nebylo vhodné, aby mu přikazoval, aby s tím bojoval. Avšak on i přesto zoufale prosil, chtěl další den, v kterém by se mohl uskutečnit zázrak. Chtěl cokoliv, jen ne to, co muselo přijít.
Hlasitě vzlykl. „Ne… já nechci…“ následovalo to, co muselo přijít. Z úst, nosu i uší mu začala vytékat temně rudá krev. Upír se jí začal dávit.
Leviathan ho pevněji sevřel. Nemohl mu pomoc. Nijak. Pohled mu stále mlžily slzy, přestože rychle stékaly po jeho tváři a on si je téměř vůbec neuvědomoval. Do mysli se mu vloudila tak odporná myšlenka – možná ho neměl nechat dojít tak daleko; neměl po něm chtít, aby s ním zůstal; měl ho to nechat ukončit, vyhnout se těmto posledním mukám. A k tomu ještě útrpněji si vyčítal všechny chvíle, kdy s ním nebyl, kdy mu nevěnoval své srdce naplno.
Adrien bolestí vykřikl Leviathanovi do košile. „Miluju tě,“ dostal ze sebe s obtížemi. Cítil, jak mu zevnitř cosi užírá vnitřnosti, které se postupně rozpadají na prach, kterým zasypával nové rány, byla to nesnesitelná bolest. Hlava jako by mu měla puknout a srdce.. to bylo jako splašené v marném pokusu o záchranu.
„Prosím,“ zašeptal Leviathan a ještě zoufaleji se na něj přitiskl. V co doufal? Že mu dokáže dotykem dát svou sílu? Vyměnit jeho život za svůj? Co si myslel, když mu opakovat, že ho bude milovat na vždy? Vše je nejasné. Snad jediná věc, která není zahalena do mlžného zoufalství a smysluzbavení je jeho strach. Ten jediný strach...
Adrien s námahou otevřel oči a podíval se ven z oka, jako by si chtěl zapamatovat nádheru noci. Ta však pomalu končila. „Slunce….“ vykašlal. „Chci vidět slunce…prosím.“
Leviathan se pousmál: „Slunce.“ Zvedl ho z postele a nesl na balkón. Otevřel dveře a posadil se tam s ním. „Zůstanu s tebou,“ zašeptal mu do ucha a políbil ho do vlasů. „Navěky...“
„Nežádám to po tobě,“ zasténal Adrien. Ztratil cit v rukou, které tvrdě dopadly na dláždění.
„Miluji tě,“ odpověděl mu Leviathan na to, „a budu do konce života.“ I kdyby přežil, tak by se tomu stavu otupělosti a nenávisti ke svému okolí nedalo říkat život.
Adrien se pousmál a natočil hlavu k východu. Doširoka rozevřel oči, aby mu neuniklo nic z krásy rozbřesku i-když pochyboval, že by se něco… cokoli dokázalo vyrovnat upírovy, který ho držel v náručí. Na kamennou podlahu začali dopadat velké kapky krve.
Leviathan se k němu sklonil a šeptal do jeho ouška: „Nikdy jsem nechtěl vidět slunce, jen tebe v jeho záři.“ Přivřel oči, protože na něj již bylo příliš světla a políbil svého milence na krk. Poté se přece jen podíval na barvy východu slunce. Byl dítětem noci a tahle podívaná pro něj nic neznamenala.
„Je nádherné,“ vydechl Adrien. Potom se otočil na Leviathana. „Ale raději zemřu s tvou tváří před očima…“ bolest pomalu ustupovala, jak nákaza postupovala blíže a blíže upírovu srdci, které pomalu přestávalo bít. Vzdávalo svůj předem prohraný boj a upírovy zbylo jediné… Naposledy vydechnout, než se jeho tělo proměnní v prach…
Leviathan zoufale položil svou tvář na tu jeho a pevně objal mrtvé tělo svého milence. Svíral ho a i kdyby se ho snažili odtrhnout, nepustil by se a zůstal by navždy u něj. Na stejné vždy po které mu sliboval svou lásku. Vždy, dokud nezemře. „Adriene,“ šeptal a z očí mu stékalo mnohem víc slz než předtím. Cítil, jak se jeho kůže pálí, avšak byla to zanedbatelná bolest oproti té, co cítil v srdci. Oproti jeho zoufalství. Již nevěřil v nic, protože vždy věřil jen v něho... Věděl, že není místo, kde se znovu setkají.
Paprsky slunce přinášející naději ničili temnotu, a snad proto se upírské těla, tak rychle rozpadala na prach. Bolest a zoufalství museli ustoupit silnější mocnosti. Pekelnému žáru, které přineslo slunce. Avšak dokud dílo nebylo dokonáno, do té doby přetrvala věčná láska.
Pak jen popel... a sousoší z něj.