Slza zmizelá za závojem Přízraku; Party: 15,16
Kenneth pozvedl lžíci a zabořil ji do husté polévky. Chvíli si jen tak bezradně hrál s kouskem zeleniny, co v ní plaval, požďuchoval ho z jednoho konce talíře na druhý a se svraštělým obličejem upřeným k zemi se snažil povečeřet. Moc se mu to nedařilo.
Na Atsushiho tváři nebyl ani jediný čitelný pocit. Pozoroval svého muže, přičemž vůbec nejedl. Po chvíli, kdy se na něj díval a přemýšlel, co říct, aby ho povzbudil, se zadíval z okna. Sněžení za týdny, co uplynuly, zhustilo. Uvědomoval si, jak hloupé je vést válku v zimě, ale nešlo to jinak.
Vzhlédl od zeleninové polévky, prvního chodu večeře, a povzdechl si. Hlavu si opřel o dlaň. „Stmívá se,“ poznamenal.
„A padá sníh...“ doplnil ho. „Vypadá to, že v noci bude sněhová bouře.“
„Vincent zmrzne, než se sem dostane.“
Atsushi se odmlčel. „Skutečně trváš na tom, že se toho zúčastníš?“ zadíval se Kennethovi do očí.
Kenneth mu pohled oplatil a lehce se usmál. „Očekává se to ode mne… nenechám vás v tom samotné.“
Atsushi vstal od stolu a přes celou jeho délku došel ke Kennethovi. Postavil se za něj, dal mu dlaně na ramena a sklonil se, aby ho mohl políbit do vlasů. „Byl bych klidnější, kdyby si u toho nebyl... ale... je to tvá volba,“ zašeptal.
Úšklebek. „Víš moc dobře, že stačí říct a já zůstanu doma. Jen jsem chtěl být s tebou.“
Atsushi na to nic neodpověděl a začal mu masírovat záda svými dlouhými prsty a dlaněmi. „Bojíš se?“ zeptal se po chvíli a znovu ho políbil do vlasů. Sám si nebyl jistý, zda ho u sebe chce mít nebo ho raději nechá zde.
„O tebe.“
Démon se pousmál. „Všiml sis, že už nejsi tak nepříjemný a sebestředný jako na začátku?“ poznamenal. „Pár minut se s tebou dokonce dá vydržet.“ Stále ho masíroval. „Není proč se o mě bát – nic se mi nestane.“
„Přesto se bojím,“ zašeptal a položil se do Atsushiho doteku.
„Máš ztuhlá záda,“ poznamenal démon.
„To bude z té nervozity,“ pousmál se Kenneth a spokojeně zapředl. „Děkuji.“
„Není zač,“ políbil ho kousek pod ouško na krk.
Kenneth s úsměvem odklonil hlavu, aby tak umožnil Atsushimu lepší přístup k jeho krku a prsty jedné ruky mu prohrábl nemotorně vlasy.
„Kolik si myslíš, že máme času, než přijde Vincent?“ zašeptal mu do ouška.
„Hodinu, možná dvě,“ pokrčil rameny démon.
„To je spousta času,“ protáhl a znovu se vpil polibky do jeho kůže.
Kenneth se usmál a vstal. Podíval se Atsushimu do očí a jemně ho políbil. „To je.“
Démon si ho přitáhl k sobě a objal ho kolem pasu. Přičemž dlaněmi zajel pod jeho košili a prsty jen jemně studoval jeho kůži na zádech.
Zabořil mu prsty do vlasů a zaklonil Atsushimu hlavu, aby se mohl přesunout na démonovo hrdlo a mapovat je polibky. Každý kousek kůže vždy pohladil bříšky prstů volné ruky, než je políbil. Jazykem mu kreslil na krk malá vlhká kolečka.
Atsushi se usmál. Zajel jednou dlaní pod Kennethovy kalhoty, zabořil prsty do jeho kůže a přitáhl si ho k sobě ještě víc. Potřeboval cítit jeho tělo tak blízko, protože mu pomáhalo zapomenout na to, co je zítra čeká.
Překvapeně vydechl, když byl přitlačen na démonovo tělo. Stáhl Atsushiho na koberec a znovu se vpil do jeho rtů, přičemž mu začal rozepínat košili.
Atsushi jemně skousl Kennethův spodní ret, a poté prohloubil polibek, přičemž dlaněmi přejížděl po jeho zádech.
Jemně mu košili svlékl a odhodil ji na židli. Prsty sjel níž po jeho hrudi až k podbřišku a začal se zabývat šněrováním Atsushiho kalhot.
Démon ho ovšem zastavil a převrátil jejich pozice. Přitiskl mu ruce ke koberci a vášnivě se vpil do jeho rtů. Poté ovšem s polibky, které byly střídavě kousavé nebo jemné, se dostal až na jeho hrdlo. Přejížděl po něm jazykem a říkal si, jaké by to asi bylo, kdyby se mohl zakousnout a pít jeho krev.
Ani jeden si nevšiml, že už nejsou v místnosti sami. Jejich počínání tak narušilo až příliš přesladce naladěný hlas Kennethovi matky. „Ehm… ehm…“
Atsushi ji několikrát v duši proklel, avšak předtím se stáhl a začal na sebe natahovat košili.
Kenneth napůl nespokojeně zasténal, napůl zavrčel a posadil se. „Matko.“
„Kennethe,“ usmála se na svého syna démonka. Ovšem v jejích očích, gestech a ani v tom úsměvu, nebyl náznak sebemenší náznak lásky vůči démonovi. „Doufala jsem, že jsi natolik vychovaný, abys své osobní věci řešil v soukromí, ne na veřejnosti a obzvláště ne u večeře.“
„Osobní věci, pche,“ vyprskl tiše Kenneth, ale tak, že to slyšel pouze Atsushi.
Atsushi se mezitím postavil a jakoby se ho to vůbec netýkalo, vydal se na své místo u stolu. Nechtěl se plést do jejich rozhovoru. Ještě mu tak chybělo, aby si zkazil náladu nějakou hloupou hádkou s tchýní. Když ona mu překazila, tak krásně začatou hru s jejím synem.
„Pokud se chceš navečeřet, nic ti v tom nebrání, sluhové ti jídlo donesou kam chceš. V tomhle křídle nemáš co dělat.“ Kennethův hlas byl tvrdý a chladný, tolik nepodobný tomu, kterým mluvil normálně. Vstal a stoupl si k Atsushimu, dlaň mu položil na bříško. „Půjdeme nahoru? Prosím,“ zašeptal a svou matku ignoroval.
Atsushi sklonil pohled k zemi a zakroutil hlavou.
Položil si hlavu na manželovo rameno. „Promiň.“
„Neomlouvej se, není to tvá chyba...“
„Zase ti kazím náladu,“ povzdechl si.
Atsushi se na něj otočil, a přestože je Kennethova matka pozorovala, políbil ho na nos. „Nekazíš... ty ne,“ zašeptal potichu a usmál se na něj.
Kenneth se pousmál, ale jeho tvář zhrubla a zchladla, když promluvil ke své matce. „Řekl jsem, že v tomto křídle nemáš co dělat. Kterému slovu jsi nerozuměla?“
Démonka si odfrkla a s hlasitým dupáním opustila místnost.
„Její přítomnost je ti nepříjemnější než mně,“ poznamenal Atsushi. „Nechápu, co tu stále dělá...“
Kenneth si povzdechl a objal ho. „Sám nevím.“
„Po válce ji pošleme domů,“ pevně si ho k sobě přitiskl. „Nebude mít možnost protestovat.“
„Proč ne hned?“ zasténal Kenneth a opřel Atsushiho o hranu stolu. Prsty zaťal do látky démonovi košile.
„Protože bychom tím mohli rozhořčit nějaké démony, které potřebujeme na své straně,“ odpověděl.
„Dobře,“ hlesl Kenneth. Dnes byl nějaký tichý. Zabořil tvář Atsushimu do košile a ještě zoufaleji ho sevřel v pevném, kéž by všeříkajícím objetí.
Atsushi ho začal hladit po vlasech. „Ale myslím, že by nikomu nevadilo, kdybychom ji připoutali na řetěz k boudě, aby se tohle již nestalo.“
Kenneth ho vděčně políbil na kousíček obnažené kůže hrudi. „Bojíš se? Válka…“ poslední slůvko téměř nebylo slyšet. Záměrně použil stejnou otázku.
„Pokud zůstaneš tady, nebudu mít důvod ke strachu,“ stále ho hladil po vlasech, ale nyní sjížděl až na záda.
„Nechci tě ztratit.“
„Však mne neztratíš...“
„Nikdy nevíš.“
„Já vím...“ sebevědomě se usmál.
„Chovám se jako despotická manželka.“
Atsushi se sklonil, aby ho mohl políbit do vlasů. „Řekl jsem ti již dnes, že ti to sluší?“ zeptal se, snažíc se odvést rozhovor daleko od tématu: strach.
Kenneth se ušklíbl. „A ty krásně voníš.“
Atsushi se usmál. „Skutečně? Ale to pak nepůsobím vůbec děsivě... a to pro démona není dobré,“
„Mě se to líbí.. a zajímalo by mne, koho chceš děsit. Mne? Vincenta? Nebo snad LuLu?“
„Všechny,“ ušklíbl se.
„Já se tě nebojím,“ řekl. „Kdyby ano, neodvážil bych se udělat tohle,“ zajel mu dlaní pod okraj kalhot a vtiskl mu na krk vlhký polibek.
„A proč se mě nebojíš?“
„Odpověď na tuhle otázku by měla zůstat pouze mezi mnou a stěnami mého pokoje.“
„To ne. Teď to začíná znít zajímavě,“ v hlase měl uvolněnost jako již dlouho ne.
„Ona odpověď by se ti nelíbila.“
„Mno. A teď si o tobě budu myslet kdoví co...“ povzdechl si hraně Atsushi.
„Není to nic urážlivého, ale ty bys mou odpověď nepřijal,“ zakroutil hlavou Kenneth a rozepl Atsushimu kalhoty.
„Já vím, že mi ji chceš říct,“ zkusil to z něj dostat jiným způsobem.
„Chci,“ přiznal. „Ale nejprve zkus hádat.“
„Nikdy mi hádání nešlo...“
Kenneth mu pomalu stáhl kalhoty. „To už ovšem není můj problém,“ rukou mu naznačil, aby roztáhl nohy.
Atsushi udělal, co po něm chtěl. „Že bych teď slyšel z tebe promluvit starého Kennetha...“ usmál se.
Kenneth se jenom smutně pousmál a přetáhl Atsushimu košili přes hlavu. Koleno vklínil mezi jeho stehna. Stál před ním teď úplně nahý.
„Víš, že tohle není vůbec férové,“ zhodnotil svou nahotu pohledem. „Ty jsi chudáčku ještě celý oblečený...“
„Na to abych se tu svíjel u tyče a odhazoval svršky jsem poněkud starý, řekl bych,“ usmál se Kenneth a vtiskl Atsushimu polibek za ouško.
„Démon je tak starý, jak se cítí...“ řekl neurčitě.
Kenneth se usmál a uchopil do dlaně Atsushiho přirození. Vpil se mu do rtů a začal prozkoumávat hlubiny jeho úst.
Démon se na něj přitiskl a začal mu rozepínat knoflíky na košili a později i na kalhotách.
Přerušil spojení jejich rtů a jemně jazykem olízl Atsushimu dolní pysk. Poté se s polibky přenesl na démonův krk a shodil ze sebe přebytečnou košili.
Atsushi začal prsty dráždit jeho bradavky. A mírně zaklonil hlavu, aby měl Kenneth lepší přístup k jeho kůži, a sám zavřel oči. Chtěl si užít každého jeho doteku. Vychutnat si ho. Mohl být poslední...
Volnou dlaní putoval Atsushimu přes hebkou kůži zad až na ramena a krk, zmapovával obrysy jeho tváře, jak se snažil vtisknout si je do paměti. Krku, který hladil svými rty věnoval prsty minimální pozornost a přesunul se na jeho bříško. Zajížděl prsty do rýh jeho vypracovaných svalů.
Atsushi se opřel rukama o stůl a vybídl se jeho dotekům. Prsty zarýval do tmavého ubrusu jako obloha za oknem zdobeného stříbrnou výšivkou, která ladila se stříbrnými svícny na stole. Tiše sténal. Nyní již měl oči křečovitě zavřené.
Kenneth klekl na podlahu a svou ruku nahradil ústy. Rukou pevně svíral Atsushiho boky a tou druhou mu hladil záda ve stejném tempu, kterým pohyboval rty.
Atsushi sténal jeho jméno a prosil o víc.
Drsně po něm přejel zuby a začal pracovat jazykem. Potom se odtáhl.
„Kennethe,“ zasténal nespokojeně Atsushi a vjel mu prsty do vlasů.
Usmál se a znovu ho sevřel v teple svých úst. Bavilo ho takhle si s ním hrát. Miloval to.
Démonovi prošla tělem slastná vlna a on vyvrcholil do jeho úst.
Vstal a donutil Atsushiho podívat se mu do očí. Potom ho lehce políbil.
„Miluji tě,“ zašeptal téměř neslyšně Atsushi.
„Nápodobně,“ usmál se Kenneth a zabořil tvář Atsushimu do vlasů. „Miluji tě.“
Atsushi ho objal kolem pasu a dlaněmi mu vjel pod látku kalhot.
„Měl by jsi se obléci,“ poznamenal Kenneth šeptem a uchopil do dlaně Atsushiho košili. „Anebo ne.“
„Doufám, že Vincent nepřijde tak brzy,“ jemně mu skousl kůži na krku.
„Má dorazit i LuLu.“
„Živě si dokáži představit, jak by se nám smál,“ nehodlal se jeho těla vzdát.
Kenneth se pousmál a přitáhl si démona co nejblíže k tělu. „Smát?“ uchechtl se. „Něco horšího. Už Vincent zjistil, kdo to je?“
„Ne, neví to,“ polibky obkresloval jeho dolní čelist.
„Chudáček,“ zasténal Kenneth. „Ten by se z toho nikdy nevzpamatoval.“
„A kdo ano?“ zakousl se do jeho krku a mírně ho zatahal za kůži na něm.
„Ještě jsi nepoznal mého bratra.“
„Ani nevím, že máš bratra,“ přiznal se Atsushi.
„Ne?“ překvapeně. „Buď rád.“
„Proč?“
„Nejspíš bys ho zabil na místě,“ pousmál se Kenneth a políbil ho.
Asushi na to nic neřekl. Prsty přejížděl po Kenethových zádech a jemně ho na nich svým dotykem šimral.
„Možná se změnil,“ povzdechl si Kenneth. „Neviděl jsem ho 15 let. Tolik k mým rodinným vztahům,“nakrčil nosík. „To lechtá.“
„Ty jsi lechtivý?“ zeptal se pobaveně.
„Hrozně,“ zamručel Kenneth. „Velmi zábavné, že?“
„Ano,“ zasmál se démon a zkusil ho skutečně začít lechtat. Jednou rukou si ho u sebe držel a druhou ho lechtal.
„Ne!“ vyjekl překvapeně Kenneth a ošil se. Prsty zaryl Atsushimu bolestivě do zad. „Přestaň!“
„Proč bych měl?“ stále ten pobavený tón hlasu.
„Doháníš mě k šílenství!“ kroutil se Kenneth pod jeho doteky.
Atsushi ho chytil oběma rukama a drze ho políbil. „Jsi můj?“ zeptal se najednou a jeho pobavený hlas vyzněl zcela jasně, že pokud odpoví, že ne, tak ho čeká další lechtání. Jen takové drobné škádlení.
Kenneth se na něj podíval se vší drzostí, kterou v něm, Atsushi ještě nechal. „Jo,“ odsekl.
„To jsem rád,“ s úsměvem po hladil po vlasech.
„A ty?“ drzá otázka.
„Mno,“ přivřel oči a odmlčel se, jakoby přemýšlel. „Samozřejmě, že ano,“ políbil ho.
„Nechci abys odešel bojovat,“ zašeptal mu do polibku.
„Musím,“ pohladil ho po vlasech. „Je to má povinnost...“
„Jistě,“ hlesl. „Tvoje povinnost a čest.“
Atsushi ho beze slova políbil na čelo.
Spokojeně zasténal. „Co když tě nepustím?“
„Já vím, že mě pustíš,“ zašeptal.
„A co já?“ zvedl pohled a jeho hlas zhořkl. „Necháš mne doma abych den co den vyhlížel pošťáka s tvým partem?“
Bolest si uvědomil tu podobnost Kennetha a Niniveho. Oba se o něj báli, ani jeden nechtěl jen nečině čekat, než mu oznámí jeho smrt. „To se nestane,“ řekl pevným hlasem.
„Vezmi mne sebou. Budu ti třeba jen zahřívat postel.“
„Rozptyloval bys mě,“ zakroutil hlavou.
Kenneth ho objal a pevně ho k sobě přitiskl. „Kdy odjíždíš?“
„Zítra ráno...“
Kenneth sklopil tvář. „Takže jsme spolu naposledy sami.“
„Ano,“ přitakal.
Zoufale ho políbil a vjel mu do vlasů. „Tak by jsme si to měli užít.“
„Už nám nezbývá moc času,“ zašeptal.
„Sotva půl hodina,“ hlesl Kenneth. „Měli bychom se obléci.“
„Nejspíš...“
Natáhl se Atsushimu pro košili a začal ho oblékat. Užíval si každou chvíli, kdy se dotýkal jeho horké kůže. Když zapnul poslední knoflíček, jemně ho políbil na krk.
Atsushi se sklonil a oblékl si kalhoty. Rozhlédl se po místnosti, jakoby něco hledal a pak pronesl: „Řekl bych, že všechno tohle jídlo již bude pořádně vychladlé.“
„Necháme donést nové,“ zakroutil hlavou Kenneth na znamení, aby se takovými malichernostmi nezabýval a oblékl si košili.
„Není potřeba – tedy alespoň já nemám hlad a myslím, že Vincent si také nedá...“ přešel k místu, kde měli uschovaný alkohol. „Ale řekl bych, že bude potřeba přinést nějaký alkohol...“
„LuLu má rád sladké pečivo,“ poznamenal tiše Kenneth.
„Vypadá na to,“ pousmál se Atsushi a stále pozoroval lahve.
„A drogy.“
„Ty ve svém domě nechci a on to ví...“ jeho hlas zněl najednou hrubě. Pamatoval si, jak s nimi měl právě kvůli LuLu problémy Ninive.
Kenneth ho zezadu objal a políbil ho za ouško. „Nemáš je rád?“
„Nemám, skutečně ne,“ zakroutil hlavou.
„Vykopu ho s nimi z domu."
Atsushi na to nic neřekl a opřel se o něj.
„Nezbývá nám, než čekat,“ povzdechl si Kenneth a položil si čelo na Atsushiho rameno. Jeho paže démona sevřeli s větší naléhavostí po doteku.
____-____
Vincent spokojeně seděl v kočáru a pozoroval sníh, co padal za oknem. Nechtěl takto trýznit koně, ale kdyby se snažil dostat do Atsushiho domu neskrytý, mohl by ho někdo vidět a jejich plán by ztroskotal v předvečer osudu. A to nikdo nechtěl. Avšak koní mu bylo líto. Povzdechl si a podíval se na osobu, co seděla proti němu.
Popotáhl z cigarety a nechal dlaň skrytou v růžovočerných rukavicích bez prstů opřít se o koleno, prach z nedopalku tak neslyšně dopadl na zem. Fialové oči měl rozkošnicky přivřené a zimní sníh se mu odrážel v pearcingu v bradě. Celkově působil uvolněným, takřka ležérním dojmem. Když odvrátil svůj zrak od okna, jeho oči se střetly se světlounkými zorničkami, lehounce zbarvenými do modra.
„Žádná nervozita?“ zeptal se Vincent.
LuLu se usmál. „A z čeho?“
„Ze zítřejšího večera třeba...“
LuLu znovu popotáhl. „Ale no táák, trochu optimizmu, kámo!“
„Měl bych ho, kdyby mi také o nic nešlo jako tobě,“ znovu se zadíval z okna.
„A tobě jde o co, mladej?“
„To není tvá starost,“ odsekl a přemýšlel, jak by asi jeho společníci reagovali, kdyby věděli, že slíbil, že z Ryuzakiho udělá člověka. A že to vše vlastně dělá jen pro něj, aby byl svobodný a s ním.
„Divil by ses,“ ušklíbl se.
„Co tím zase naznačuješ?“ probodl ho pohledem.
„No tááák,“ smál se LuLu. „Nemusíme být hned tak naštvaní,“ cvrnkl ho do nosu. „Divil by ses, jak jsou tvé starosti podstatné, alespoň pro mne“
„A to proč?“
„Jak jsem řekl Nejvyššímu,“ usmál se LuLu sladce. „Patříš do rodiny.“
Vincent na to nic neodpověděl a zadíval se znovu z okna. Stále si na jeho přítomnost a chování nemohl zvyknout.,
LuLu se rozesmál.
Mladší upír na to nijak nereagoval. „Dostal ses k Ryuzakimu?“ zeptal se najednou a v jeho očích byl neskrytý zájem. Chtěl vědět, jak se mu daří...
„Ano,“ pokýval LuLu hlavou. „Ale asi jen na deset minut.“
„A?“ zvídavě se na něj podíval.
„Zatím v poho. Otec ho moc netrápí, spíše ho ignoruje, jeho manželka vypadá vcelku příjemně, ale nic bych s ní nechtěl mít.“
„A on?“ snad trochu žárlivosti v hlase, která ovšem nebyla vůbec podložená.
LuLu potlačil výbuch smíchu. Vše mu začínalo být jasné. „Vypadá vyčerpaně a unaveně. Nešťastně. Je toho na něj moc.“
Vincent kývl a dál se k tomu raději nevyjadřoval.
„Už tam budeme?“ poposedl LuLu a s nadšením, které mívají malé děti, když dostanou zmrzlinu, se nahnul k oknu.
„Za chvíli...“ odbyl ho Vincent.
LuLu se opřel o sedačku a dal si nohu přes nohu. „Nuda.“¨
„Myslím, že by se nebylo vhodné v tento den bavit,“ přivřel přísně oči.
„Myslím, že zábava je to, co potřebujeme,“ opáčil LuLu. „Všichni jste depresivní až hanba.“
„Zato ty nás všechny vyvažuješ,“ poznamenal.
Upír zakroutil hlavou. „Já?“
„Ne, ten za tebou,“ povzdechl si. Už aby byli na místě.
„Moc vtipné,“ zavrčel LuLu a založil si ruce na hrudi.
Vincent se jeho reakci zasmál.
LuLu našpulil ústa a zamračil se. „Hej!“
„Napřed chceš po mě, abych se bavil, a když se teď směji, tak ti to vadí?“
„Jo,“ ublížené štěně. „Protože teď se směješ mě!“ bouchl do Vincenta hravě ručkou.
Mladší upír se začal smál ještě hlasitěji.
„Vin-cen-te!“ bouchal do upírovi hrudi LuLu drobnými pěstičkami s ublíženým tónem v hlase.
Kočár ladně zastavil a Vincent si vrátil vážný výraz. „Jsme na místě...“
„Už?“ překvapeně.
„Už...“ odpověděl a otevřel dveře kočáru. Poté vyklouzl ven a protáhl se.
„Chjo,“ povzdechl si LuLu a vystoupil z kočáru. Jeho vysoké platformy se nořily hluboko do písku.
To už se Vincent dostal v závějích ke dveřím a zabouchal na ně, aby mu rychle někdo otevřel, protože mu byla zima. V kočáru bylo příjemně a ten přechod mu neudělal dobře.
LuLu se usmál a skočil Vincentovi na záda.
„Bože! Co zase děláš?!“ obořil se na něj mladší upír překvapeně.
„Hraju si!“ se smíchem se Vincentovi zakousl do ouška.
„Nech toho...“ snažil s ho setřást. To se ovšem již otevřeli dveře a v nich stál Atsushi s Kennethem.
„Nechce se mi,“ svůdně. „Zdareeec, kluciii!“
„Sundejte ho ze mě,“ zaúpěl Vincent.
Kenneth se rozesmál.
Atsushi zakroutil nevěřícně hlavou a vydal se do tepla svého domu. „Pojďte dál,“ pronesl klidným hlasem, jako by se nedělo nic zvláštního. Vincent, na kterém byl zavěšen jako klíště LuLu, prošel dveřmi, aby za nimi mohl Kenneth zabouchnout. „Doufám, že vás neuvidí máti...“ poznamenal ještě Atsushi a zamířil do své pracovny.
LuLu se ušklíbl a zaměřil svou pozornost na Vincentův ušní lalůček. „Jooo,“ výdech. „Udělám ti pearcing do ucha!“ nadšeně.
„No to tedy neuděláš,“ podařilo se mu ho za sebe sundat a rychle zamířil za Atsushim.
Kenneth jenom zakroutil pobaveně hlavou a pomohl LuLu vstát. Pak společně s ním vešel do manželovi pracovny a zavřel za nimi dveře.
Tam již Atsushi naléval Vincentovi do sklenice alkohol.
„Někam se posaďte,“ vyzval je Kenneth a sám se posadil do křesla v temném koutu aby nepřekážel. Tahle válka šla, jak mu Atsushi sám řekl, mimo něj.
Atsushi se na něj usmál způsobem jako na poslušného psa. „LuLu, co si dáš?“ podíval se na růžové stvoření, co se usadilo vedle Vincenta.
LuLu se svůdně protáhl. „Absinth, prosím.“
Atsushi mu vyplnil přání.
Vincent se postavil a přešel k mapě, která tam vysela. Chvíli si ji prohlížel. „První musíme zaútočit na palác...“ začal. „Pokud se nám podaří zničit nejvyššího, tak již nebudeme muset vést válku dál.“ Při těch slovech myslel na Ryuzakiho. Nechtěl, aby zemřel.
„Nejvyššího bude velice těžké zabít,“ upil LuLu ze sklenice. Očima Atsushimu za ni poděkoval. „Jak to chceš udělat?“
„Žádný přízrak není těžké zabít, pokud ho zhmotníš tak, aby si toho sám nevšiml a ve správný čas mu zaboříš stříbrnou jehlici do srdce,“ přešel ke stolu a z kabátu vytáhl pouzdro. Rozevřel ho a nechal ve světle svíček vyniknout záři stříbrných jehlic, na kterých byly podivné znaky. „Tohle dokáže na jediný zásah zabít kohokoliv, proto to nechci dávat vojákům, je to příliš silná zbraň, ale... u Nejvyššího si chci být jistý.“
„Zhmotnit?“ nadzvedl LuLu obočí a vstal, aby si mohl jehlice lépe prohlédnout. „Připomínají mi ty, kterými nás mučí Medea.“
Vincent se pousmál. „Jsou také původně jím vyrobené,“ jednu si vzal do ruky. „Potřeboval jsem něco, co v sobě bude mít dozvuky magie, kterou používají přízraky.“ Přivřel oči. „Vše se dá zničit, když jeho sílu použiješ proti němu.“
„Jak jsi ji dostal?“ zajímal se LuLu a opatrně uchopil jednu do rukou. Byl jí fascinován. „Je dokonalá.“
„Zeptal jsem se ho, zda mi ji dá...“ úsměv se mu ještě rozšířil. „Od začátku bylo jasné, že se Médea všechno doví a bude na naší straně. Jeho nenávist k Nejvyššímu je větší, než u nás všech dohromady.“
„Jistě,“ ušklíbl se LuLu. „Vzal mu vše. Ženu, netrvrdím, že ji miloval, musel na jeho příkaz zabít, Svobodu a koneckonců i nás. A bůh ví, co ještě.,“ znovu se zahleděl na jehlici. „Jejím osudem, je bolest.“
Vincent jen přikývl a otočil se nad Atsushiho. „Kolik démonů s námi půjde do domu Nejvyššího?“ každý démon i upír znamenal větší možnost, že Ryuzaki zemře.
„Moje jednotky jsou připraveny jít tam, kam řeknu...“ odpověděl neurčitě.
„Mohl bych poslat Komandos. Tohle bude chtít elitu mezi elitou,“ nabídl LuLu.
„Vyberte jen ty, kterým věříte, protože...“ odmlčel se, „...odtamtud musíme dostat Ryuzakiho.“
LuLu vyprskl smíchy. „Já to věděl,“ hystericky se smál a zuřivě ukazoval na Vincenta.
„Až teď ses o tom ujistil?“ pronesl klidným hlasem a pozvedl obočí Atsushi.
LuLu se snažil klidně nadechnout. „Tuším to už od začátku, ale…. Měl bych napsat bratrovy. Hrábne mu!“
Vincent zase nevěděl o čem je řeč, ale raději se na to ani neptal. Jen je pozoroval. LuLu se skutečně bavil a v Atsushiho očích bylo také poznat pobavení, i když to vše bylo zahaleno do starostí.
„Tohle mu raději nepiš,“ ozval se ze svého kouta Kenneth. „Nebo z toho bude mít smrt.“
„Má starost o Ryuzakiho, kdyby zjistil, že ho svedl tenhle proutník, tak...“ nechal větu vyznít do prázdna Atsushi.
„Fajn,“ zvedl LuLu ruce ve smířlivém gestu. „Tohle mu tedy psát nebudu. Ale stejně se Ryu nezdá.“
„Ehm...“ odkašlal si Vincent. „Mohl by mi někdo říct, o čem je tady řeč a co tak vtipného na zítřku?“
LuLu mu položil jehlici zpět do náruče a přešel k Atsushimu. „Škoda,“ zašeptal mu do ucha, aby to slyšel jenom on. „Kdyby nebyl tak zamilovanej do Ryuzakiho, asi bych ho svedl. Pěknej kus.“
„Je na tobě vidět, že na něj máš zálusk...“ ušklíbl se Atsushi.
„Však já ho do té postele dostanu,“ úsměv.
„Nemyslím si,“ zakroutil hlavou.
„Tak dost, vím, že se bavíte o mě a vůbec se mi to nelíbí,“ řekl na přímo Vincent. „Nemohli bychom se vrátit zpět k tématu?“
„Škoda, že tu není Ninive,“ povzdechl si LuLu. „Ten by věděl, jak na něj.“
„Vincente,“ ozvalo se z kouta. „Není to tvůj manžel, po kom se to růžové plazí, tak se uklidni.“
Vincent si zašeptal něco o tom, že netušil, že se jednou dostane do společnosti až takových puberťáků a přešel ke Kennethovi. „Abych nezapomněl – jedna jehlice je i tvá...“ podal mu ji.
„Nemohu ji přijmout,“ pousmál se ten. „Pro mne v této válce není místo.“
Vincent se otočil nechápavě na Atsushiho.
„Nepůjde s námi,“ řekl pevně démon.
LuLu se zamračil. „Proč? Počítám s ním.“
„Počítáš? Jak?“
„Chtěl jsem mu přidělit kus vojska,“ pokrčil rameny LuLu. „A měl bych s kým zalézt do hospody.“
„Kdybys více myslel na život, než na hospodu, tak bys pochopil, že ho chci nechat doma,“ nedechl se, „a že je hloupé si myslet, že by upíři poslouchali démona. A démonské vojsko – pokud se tomu tak dá říkat v téhle ne-válce – je celé pode mnou.“
„To upírské je zase podemnou,“ pokrčil rameny LuLu.
„Takže je jasno,“ uzavřel to.
Vincent se i přesto naklonil ke Kennethovi a položil mu jehlici na klín. „I tak patří tobě, kdyby si náhodou nechtěl zůstat zde,“ zašeptal. Poté od něj odešel. „A ty, LuLu, sis ji mohl nechat... jedna je tvoje, jedna tady starostlivého Atsushiho... a jedna je pro mne...“ I přes toto rozpočítání mu jedna v pouzdře zbyla navíc.
„A co ta pátá?“
„Kdyby se k nám ještě kdo přidal,“ přivřel oči, aby na něm nebylo poznat, že ví, přesně pro koho bude.
LuLu nasadil vševědoucí úsměv. „Jistě.“
„Takže... Vincent zmínil záchranu Ryuzakiho,“ vrátil se k tématu Atsushi a doufal, že tentokrát to nevyvolá žádnou diskuzi na zcela jiné téma.
LuLu se obrátil k mapě. „Nejlepší by bylo zaútočit na palác z jihu. Je tam nejméně chráněný a vede tamtudy přímá cesta do hlavního sálu, kde se Nejvyšší obvykle nachází. Navíc hned vedle je chodba k Ryuzakiho pokojům a i ke sklepení, kde přebývá Medea. Nejdříve bych vyřídil Nejvyššího, teprve pak bych se soustředil na Ryuzakiho. Nebo možná bys ty mohl Vincente vyřídit Nejvyššího a já bych mohl jít pro Ryuzakiho. Nechci tím naznačovat, že ti nevěřím Atsushi, ale Ryuzakiho bych démonům do ruky nedával. Postaral bych se o něj sám. Má někdo jiný návrh? Mohu se mýlit, jsem přece jenom upír.“
„Věčně slitej a zfetovanej upír – zapomněl si dodat,“ usmál se Atsushi. „Ale tentokrát máš pravdu. Takhle to bude nejlepší.“ Kývl. „Vincent rozhodně musí být na stejném místě jako Nejvyšší.“ Světlovlasí upír jen kývl.
„Drogy a chlast jsou můj život,“ pokrčil LuLu rameny. „Přináší mi zapomění.“
„A kde Ryuzakiho schováme?“ ignoroval LuLu Vincent.
„U tebe doma?“ uchechtl se LuLu. „Bylo by to nanejvíše zajímavé.“ˇ
„Co tím chceš říct?“
„Já?“ usmál se LuLu. „Vůbec nic.“
„Myslím, že u mne ho nikdo nebude hledat,“ začal vážně Vincent. „Jsem zbraní proti přízrakům, takže není důvod, abych nějakého z nich schovával.“
„Mě hrábne,“ zavrkal LuLu. „ÁÁÁ už mi hráááblo,“ výtlem. „A teď vážně, dámy a pánové,“ poškrabal se na hlavě. „Mno tak dámy ne mno…,“ rozhlédl se po pokoji. „Může mi někdo z vás říct, co budeme dělat, až se provalí, kde se Ruyzaki schovává? A co Medea?“
„Médea se ztratí sám a věřím, že ho nikdo již nenalezne,“ odpověděl na polovinu otázky Atsushi.
„Pochybuji,“ zavrtěl hlavou LuLu. „Jeho ochranitelské pudy znám až moc dobře…. Bude se schovávat – možná – ale vždy bude natolik blízko, že přijde, když ho bude Ryu nebo já potřebovat. Navíc, když teď ztratil Adriho…. Upne se víc na nás. Toť můj dojem, ale jak jsem dnes už jednou řekl, může být milný,“ pokrčil rameny. „A Ryu?“
Na to ovšem nikdo neodpověděl. Každý z nich si uvědomoval, že jako přízrak se nemůže skrývat dlouho a až ho najdou, tak ho zabijí. Bez soudu. Není pro něj záchrany. Možná by skutečně měl zemřít již na začátku.
„Mlčíte,“ zašeptal LuLu. „Smrt, bez výjimky, že ano?“
„Třeba to tak nebude,“ v Atsushiho hlase bylo slyšet, že tomu příliš nevěří. Poté potichu dodal: „Věděl do čeho jde.“
LuLu rozhodil rukama. „To mám nějaké prokletí, že všichni, které miluji musí umřít?“
„Zdá se, že všichni máme tohle prokletí,“ kývl Vincent a pořádně si upil Alkoholu. „A možná právě proto můžeme stát zde a plánovat misi, která nejpravděpodobněji skončí naší smrtí.“ On sám chtěl stále zemřít.
LuLu protočil panenky. „To mi připomíná, Atsushi, že jsem se tě chtěl zeptat, jestli smím navštívit démonský hřbitov.“
„Ano,“ vytáhl ze stolu obálku a tu mu nabídl. „Myslel jsem si, že mne o to požádáš – tohle dej hlídači, jinak by tě nepustil dovnitř. A dej jim tam kytici i za mě.“
LuLu trochu posmutněl a s tichým: „Děkuji,“ převzal obálku z démonových rukou.
„Není zač,“ povzdechl si Atsushi a také se jeho pohled obalil do smutku.
„Myslel jsem, že půjdeš se mnou. Chtěl bych si promluvit… osamotě.“
„Dobře,“ souhlasil démon.
LuLu se na něj ještě jednou usmál, než se obrátil k mapě. „Chcete tedy vyřídit Nejvyššího.. chápu to, ale,“ obrátil se znovu na Atsushiho. „Je tu problém. Ty jsi hlavní představitel svojí rasy, kdežto mé vládne monarchie. Jsem sice bratranec prince, ale následníkem trůnu bych se stal až v případě smrti Leviathana, královny i krále. Nemohu se postavit dost dobře jejich vůli. Jsem stále jejich poddaný a přestože jimi opovrhuji,“ povzdechl si. „Nemohu vést válku bez jejich vědomí. Vojsko mne poslechne, šlo by za mnou až do pekla, to vím,ale….“ Rozhodil rukama.
„A tím chceš říct co?“ díval se na jeho záda Atsushi.
„Že pokud povedu válku s přízraky, budu viset.“
„Pokud obyčejní upíři půjdou proti přízrakům, tak vládu, která je na straně přízraků, zavrhnou a nebudou uctívat. Nebudeš viset...“ zakroutil hlavou.
„Ale vždy je tu možnost,“ pokrčil LuLu rameny.
„Takže na ten hřbitov chceš jít ještě dnes, protože po válce bys mohl být jednou z obětí a nestihl bys to?“
„Asi tak nějak, Atsushi.“
„Však si běžte, stejně jsme se k plánu ještě nedostali a asi oni nedostaneme, pokud to tak půjde dál,“ pokrčil rameny Vincent.
„K plánu?“ nadzvedl LuLu obočí.
„Mno...“ protáhl. „Kdy, odkud, jak a kdo...“
„Kdy? Zítra. Odkud? Z jihu. Jak? To je na tobě. Kdo? Ty Nejvyššího, já Ryuzakiho. Nějaké nejasnosti?“
„A Atsushi?“
„Atsushi se postará o přízraky a ty, kteří by chtěli odporovat,“ obrátil se LuLu na démona. „Jiný návrh?“
„A pokud se nám do cesty připlete nějaký upír?“ tohle byla důležitá otázka. Příměří bylo křehké jako motýlí křídlo.
LuLu si povzdechl. „Voják to nikdy neudělá, ale ti ostatní... nevím. Nechci válčit proti svému druhu. Snažte se je jen omráčit. Zabíjejte co nejméně.“
„Pokusím se, abychom žádného upíra nezabili...“
„A kdybychom se zbavili královské rodiny?“ zeptal se Vincent.
LuLu se pousmál. „Musel bys zabít i Leviathana a ten je na míle daleko. A taky mne, sebe i Adriena, protože k ní všichni patříme.“
„Ale jediný přímý potomek je Leviathan a ten je, jak si řekl pryč, takže by na svrhnutí vlády monarchie, stačilo zabít jen tu její část, která je u moci...“
„Stačilo,“ přisvědčil LuLu. „Ale celý systém by se zhroutil.“
„Lepší je budovat nový, než opravovat starý,“ poznamenal Atsushi.
„Možná.“
„Ale raději bych nechal rozhodnutí o upíří vládě na samotných upírech – nechci se do toho jako démon plést,“ dodal Atsushi.
„Víš, že kdyby bylo na mě, dávno by lehli všichni popelem,“ ušklíbl se LuLu a posadil se do křesla.
Vincent si sám nabídl další skleničku. „Mno – já bych nechal spoustu upírů lehnout popelem za to vlez-do-prdelkovství, co praktikují od dávna k přízrakům,“ řekl Atsushi a úsměvem si prohlédl Vincentovu nervozitu. „Musíš být na Ryuzakiho něžný, je stydlivý a nezkušený,“ poznamenal k němu a stěží zadržoval smích.
Kenneth se v křesle málem zadusil vínem.
„A Hned mu do té prdele nelez,“ přidal se LuLu a zašklebil se. Tahle situace mu připadala nanejvíš zábavná.
„Nechci ani vědět o čem mluvíte,“ řekl rozzlobeně Vincent.
„Ale notak, kdyby si na rovinu řekl své city, tak bychom si z tebe pořád neutahovali,“ přátelsky se usmál démon, „jen občas.“
„Mluv za sebe, Atsushi,“ usmál se LuLu a přihnul si Absintu.
„LuLu by si ze mě utahoval, i kdybych vyznal lásku jemu,“ zavrčel Vincent.
LuLu svůdně zamrkal řasami a poslal Vincentovi vzdušný polibek.
„No fuj,“ otřásl se Vincent a začal se smát.
„Pche!“ odfrkl si LuLu a přehodil si nohu přes nohu.
Atsushi se bezdůvodně pochechtával, i když nic nevypil.
„Ještě ty se mi směj!“
„Mince se jednou obrátila, tak se s tím smiř, LuLu,“ pronesl s hranou moudrostí Vincent.
LuLu na něj vyplázl jazyk.
„Heh... já jsem ti říkal, že ho do postele nedostaneš,“ poznamenal Atsushi.
„Trocha alkoholu postačí,“ zívl LuLu. „Přece jen je z části člověk a ti toho moc nevydrží.“
„Mno, už teď se hihňá,“
„Výborně.. nalij mu ještě.“
„Hele! V mém domě žádné nekalosti provozovat nebudete,“ zakroutil hlavou Atsushi, přesto se naklonil přes stůl a dolil Vincentovi.
„Nemohli byste jednou plánovat u koho budu hostovat v posteli aspoň tak, abych to neslyšel?“ nadzvedl obočí mladší upír.
„Nikoliv,“ pousmál se LuLu. „Vypadáš tak krásně bezradně, že se o tvůj výraz nemohu okrást.“
„A já se zase dobře bavím výrazem, který má LuLu,“ dodal Atsushi.
LuLu se k němu obrátil. „Jak se tvářím?“
„Jako pedofil,“ zazubil se. „Vždyť je Vincent oproti tobě skutečně ještě malé a nevinné dítě. Avšak to i oproti Ryuzakimu.“
LuLu posmutněl. „Vždy jsem měl jen mladší milence, Atsushi.“
„Ale ne až takhle,“
„Jednou jsem to zkoušel i s člověkem… asi dvacetiletým.“
„A jak to dopadlo?“ zajímal se Vincent.
„Chutnal dobře,“ ušklíbl se LuLu.
„Láska, která tě zabije...“ hořce se usmál mladší upír.
„Nemiloval jsem ho. Už tohoto citu nejsem schopen,“ hořce. „Byl jen povyražením.“
Atsushi si povzdechl a naznačil Vincentovi, aby se dál na tohle téma nevyptával. Ani jemu se o tom nechtělo bavit. Byla to první z tragických věcích, co se v jejich životě stala.
„Půjdeme, Atsushi?“ obrátil se na démona upír.
„Ano,“ kývl. „Kennethe, doufám, že ti nevadí, že tu zůstaneš s Vincentem.“ Otočil se na svého manžela.
Kenneth zakroutil hlavou. „Nikoliv.“
*****
Atsushi přivřel oči a přes sníh, který se opíral do jeho kabátu a tváře, prošel zdobenou bránou na hřbitov. Rázným krokem se vydal k hrobu své rodiny, který zde neměl nijak výsadní umístění. Byli stará démonská rodina, ale posledních několik tisíciletí byli chudí a nevýznamní. Až teď se to změnilo pro jeho manžela. Kenneth měl jméno rodiny vykoupit. Avšak Atsushi je posledním – tak to již nemá cenu. „O čem si se mnou chtěl mluvit, Liliene?“ obrátil se na LuLu.
„Liliene,“ hlesl upír. „Dlouho mi již tak nikdo neřekl.“
„Dlouho si již nebyl tím Lilienem, kterého jsem znal... ale myslím, že tady jím budeš,“ mluvil potichu a smutně.
„Ach ano,“ povzdechl si upír a poklekl do hromádky sněhu, pokrývající kamenný náhrobek. „Kam zmizel ten introvertní, vážný velitel vojsk? Sám se někdy ptám, co ho vzalo. Jestli to byl už on se svým úsměvem, nebo mne změnily až roky po něm.“
Atsushi pozoroval mramorovou sochu, která byla náhrobkem a připadalo mu až kouzelné, že její rysy se podobaly těm, které měl Ninive, i když tu již byla od doby jejich předků. Jakoby ho v ní znovu viděl – možná to bylo jen sněhem, který to vše zkresloval. „Tak o čem si se mnou tedy chtěl mluvit? Nechci působit nedočkavě, ale...“ odmlčel se, „...bolí mne, když tu jsem. Pohřbil jsem oba bratry...“
„Já budu Adriena pohřbívat brzo také. I Ryuzakiho,“ hlesl. Jedna krvavá slza sklouzla z jeho tváře do sněhu. „Nechtěl jsem tu být sám.“
„Aha,“ Atsushi poklekl vedle něho a klonil pohled. „Chápu tě.“ Položil mu ruku na rameno.
„Nemělo se to stát,“ šeptl. „Je to jenom moje vina, že tu není. Měl jsem ho zachránit, udělat cokoli,“ podíval se na své dlaně. „Vyčítám si to den za dnem, noc za nocí a pokaždé přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby žil. Jestli bych i já byl jiný. Jestli se ze mě tahle troska stala kvůli němu,“ prstem opsal nápis, vytesaný hluboko do kamene. „Zabil jsem ho, Atsushi.“
„Neobviňuj se, již to k ničemu neposlouží...“ nenávist, co k němu cítil, když tahle rána byla čerstvá, již vyprchala. „... neměl jsi jinou možnost.“ Odmlčel se. „Sky zemřel pro tebe, Ninive pro mne...“ hlas se mu zlomil.
„Mohl jsem zemřít já,“ zavrtěl hlavou. „Sky… měl život před sebou a já mu ho zničil.“
„Byl s tebou šťastný,“ namítl Atsushi.
„Pár let,“ sklopil LuLu tvář a položil bílou růži na náhrobek. „Stýská se ti po Ninim, Atsushi?“
„Snad jen ty si dokážeš představit, jak moc...“
„Říká se, že to co nejvíce milujeme poznáme, až to ztratíme,“ zašeptal Lilien a obejmul jednou rukou Atsushiho kolem ramen. Krvavé slzy dávno nezadržoval. Proudili z jeho očí jako dva vodopády bolesti a zoufalství. „Nikdy jsem mu to neřekl, víš… tohle všechno dělám pro něj, pro jeho sen, ne pro sebe. Víš… kdyby nebylo něj, nejspíš bych vás i s tím plánem poslal někam. On by to takhle ale chtěl.“
„Já vím,“ přikývl Atsushi.
LuLu se pokusil o úsměv. „A co ty a Kenneth?“
„Nemyslím si, že je to vhodné probírat právě tady,“ podíval se znovu na ty mramorovou sochu.
„Omlouvám se,“ povzdechl si. „Když jsem se přijel, doufal jsem, že to bude alespoň trochu jako dřív. Že zajdu na návštěvu, popovídáme si, budeme si z tebe s Ninim utahovat, budeme se smát a… když jsem přijel, zhroutila se mi další jistota. Ta poslední, kterou mám jsi ty a Ryuzaki. A potom na mě vyrukujete s tím, že chcete zničit přízraky,“ dlaní si otřel tvář a rozmazal si tak krev po obličeji, působil nešťastně, zoufale. „Řekni mi, co mám dělat abych se z toho nezbláznil?“
„Musíme zachránit Ryuzakiho, jakkoliv...“ v očích mu hořelo odhodlání. „Zastavil bych tuhle válku, aby přežil, kdyby jeho život mohl být s Nejvyšším šťastný. Ale myslím, že v tuhle chvíli si sám přeje smrt...“
„Bratříček se mi zamiloval,“ povzdechl si LuLu.
„Ano, do tvého synovce,“ pousmál se Atsushi, ale pak zvážněl. „Nemohou být šťastní a oba dva to víme. Tak proč je necháváme, aby se milovali?“
„Stejně tak bych se mohl ptát já, proč jsi dovoloval Skyovi běhat za mnou po nocích.“
„Já mu to nikdy nedovolil...“ ušklíbl se démon.
„Ne? Ale nezakázal jsi mu to.“
„Ninive mi zakázal mu to zakázat,“
„Cože?“ vydechl LuLu. „Co ti řekl?“
„Zeptal se mne, zda mu chci zničit život a já odpověděl, že ne. A Ninive mi řekl, že v tom případě ho mám nechat jít,“ vzpomínal si na ten večer tak přesně. „Vždy byl na vaší straně...“
„A jak to nakonec dopadlo.“
Atsushi si povzdychl, ale nic na to neodpověděl. Postavil se a oprášil ze sebe sníh.
„Odcházíš?“ smutně.
„Jak již sem řekl, není mi zde dobře,“ řekl vyčerpaně.
„Aha,“ naklonil se k hrobu a pošeptal: „Snad se ještě někdy vrátím, má lásko,“ vstal. „Jdeme tedy?“ už zase měl na tváři onu úzkostlivě dodržovanou grimasu veselosti.
Atsushi se ještě naposledy otočil na sochu, a poté se rychlým krokem vydal pryč.
___-___
Zády se opíral o stěny domu a koukal se na hvězdy. Byli stále stejné, ale on v nich nehledal skrytá tajemství, snažil si zapamatovat jejich věčnou krásu, nekonečnost jejich bytí. Ach jak jim záviděl. Možná jejich jas, energii.. byli jediným světlem, které znal, kromě ostrých plamenů svící.
Přitáhl si kolena k hrudníku a objal je rukama. Od horečky rozpáleným čelem se opřel o ruce a plícemi se snažil chrčivě, bolestivě nadechnout. Oči měl nyní pevně semknuté ve snaze zapamatovat si hvězdnou oblohu do sebemenších detailů. Díval se na ni tolikrát, z tisíce uhlů, tolika světadílů, ale ještě nikdy tolik netoužil ukrást si trochu jejich života pro sebe. Znovu se nadechl.
Leviathan ho starostlivě pozoroval. Řekl mu, že chce být chvíli na čerstvém vzduchu, ale on se tolik bál, aby mu to nepřitížilo. Chápal jeho touhu, ještě chvíli a další chvíli být mezi živými, jen neležet v posteli a nečekat na smrt. Ale ona ho jistým způsobem zabíjela. Brala mu potřebnou sílu, aby ještě chvíli bojoval. Aby to, co muselo přijít, o okamžik pozdržel.
Pomalým krokem k němu došel a přisedl si k němu. Objal ho kolem ramen, cítil jeho hořící tělo a proklínal sám sebe za každou minutu, co v jeho životě nebyl s ním. Kdyby věděl, že to vše skončí právě takto, tak by ho nikdy nepodvedl a nenechal by ho odejít.
Za celou jeho nemoc nese vinu on. Hluboko v duši věděl, že kdyby ho neopustil, tak by byl zdravý. Chránil by ho před vším. Měli utéct již tenkrát – jenže on se tolik bál! A nyní vlastně již bylo pozdě utíkat. Před smrtí se nikdo neschová.
Vyčerpaně se opřel o jeho tělo a jeho tělo se mu sesulo do náruče. Prsty zaryl Leviathanovi do látky kalhot, ale ty ho pramálo poslouchaly. Bylo mu špatně. „Krásná noc,“ zašeptal.
„Jako ty,“ ani nevěděl, kde vzal sílu na to, aby se usmál. Pohladil ho jemně po vlasech, snad se bál, že se pro hrubější dotek rozpadne.
„Nelži mi,“ zakroutil sotva postřehnutelně mladší upír hlavou.
„Nelžu,“ sklonil se a políbil ho do vlasů. „Miluji tě.“
„Já tebe taky,“ pousmál se Adrien i přes silné bolesti. „Je mi zima, prosím… nemohl bys mne odnést dovnitř?“
Leviathan ho vzal do náruče. Byl najednou tak křehký a lehký... bál se ho pořádně obejmout, aby mu neublížil, přestože věděl, že potřebuje jeho tělo. Snad on byl jedinou věcí, která tady Adriena ještě držela. Donesl ho do jeho pokoje a položil na postel. Vzdálil se od něj, aby mu mohl přinést teplejší přikrývku, než tam měl.
„Děkuji,“ vychrtlými prsty si přitáhl přikrývku až ke krku. Věděl, že už tu dlouho nebude, snad to vydrží tak ještě týden, pár dní. Víc ne. Rozkašlal se.
Leviathan se vrátil s další přikrývkou a opatrně mu ji rozprostřel na tělo. Posadil se vedle něj a jemně ho hladil po vlasech. Přestože se nenásilně zamilovaně usmíval, tak jeho srdce svíralo zoufalství.
„Pojď ke mně blíž, prosím,“ zašeptal Adrien.
Starší upír si lehl za ním a dostal se pod obě přikrývky. Položil mu ruku na bok a hladil ho po něm. Cítil, jak se jeho tělo třese. Nevěděl, co má říct, a proto mlčel. Jen pozoroval Adrienovu tvář, která zápasila s bolestným šklebem, a když se jí to povedlo, tak měla odevzdaný výraz. I tak byl ovšem krásný.
„Políbíš mne, nebo se ti už tak hnusím?“
„Řekl jsem, že si nadherný,“ pohladil ho po tváři a napřed jen políbil na čelo, než se vpil do jeho rtů. „Ten nejkrásnější...“ zašeptal a znovu si přivlastnil jeho rty. Přitáhl se k němu blíž.
Schoulil se mu do náruče. „Mám strach.“
„Ze smrti?“ zeptal se, i když znal odpověď. Nevěděl, co na to říct, ani jak mu pomoc. Takto bezmocnost byla ze všeho nejhorší. Díval se jak umírá a nemohl mu pomoc. Nijak. Tak ho jen hladil po vlasech a přál si, aby přišel zázrak.
Adrien vzhlédl a zadíval se na Leviathanovu tvář. Tvář, kterou miloval a nechtěl opustit. Krása hvězd se nikdy nemohla vyrovnat Leviatanovým očím, teď to věděl.
Leviathan neodolal a znovu se vpil do jeho rtů. Bylo v tom zoufalství, že něco musí udělat, aby mu dokázal, jak moc ho miluje a vše bylo znovu dobré. Bylo v tom zoufalství a naivita.
Zasténal. Poprvé po dlouhé době, nikoli však bolestí.
Starší upír se na něj usmál a jemně se probíral jeho vlasy. „Vzpomínáš si, jak jsme se poznali?“ nevěděl, co říct, tak řekl tohle.
„Popravdě?“ zamračil se Adrien. „Ani ne, byli mi tři roky.“
„Já si na to vzpomínám velice dobře,“ usmál se. „Byl si zlobivé malé dítě a tak nestydatě a důvěřivě si mi skočil do náruče, že jsem věděl, že jednou... jednou z tebe vyroste nejúchvatnější stvoření, co jsem kdy poznal.“ Políbil ho na nos. „Říkal si mi strýčku...“ vzpomněl si ještě.
„Lilien ti také říkal strýčku?“ pobaveně.
„Mno, ale s Lilienem jsem nikdy pak nespal... takže se to nezdá tak nevhodné a perverzní,“ ušklíbl se a hravě ho políbil za ouško.
„Přirozeně, bratránku.“
Leviathan polibky obšťastnil jeho tvář, a poté se vpil do jeho rtů.
„Neodbíhejme od tématu,“ pousmál se Adrien.
„Od jakého?“ znovu ho políbil na nos. „Že si byl vždy zlobivé a nestydaté dítě?“
„Hmm.. od toho jaká jsme krásně perverzní rodinka, ano.“
„Jedině Ryuzaki se na všechny dívá, že pokud mu ukáží odhalené rameno, tak zrudne jako rajče,“ pokračoval v hřejivých polibcích na jeho krk.
„Prosím tebe,“ ušklíbl se slabě Adrien. „Z toho by se stal ve vteřině protlak.“
„Víš, že se ti nejslušnější vždy vybarví v těch nejperverznějších odstínech?“
„Tím chceš říci co?“
„Že jednou z něj bude stejný nestyda jako z tebe,“ zažertoval a přisál své rty na ty jeho. Poté se ovšem od něj odtáhl a jen se na něj díval.
„Pche, no dovol,“ urazil se naoko Adrien. „Já a nestyda.“
„Ano, jsi nestyda,“ políbil ho na nos.
„A ty jsi perverzák.“
„Ano, jsem. Hlavně, když mám tak blízko u sebe někoho tak úchvatného jako jsi ty,“ souhlasil se sladkým úsměvem.
„Úchyle,“ žertem
„Ano?“ zeptal se jako na oslovení a znovu polibky mapoval jeho krk. „Co by sis přál?“
„Spát.“
„Tak to tě nebudu rušit,“ usmál se na něj a objal ho, prsty mu jemně probíral vlasy.
„Jsem unavený, promiň.“
„Nemusíš se omlouvat,“ zašeptal. „Mé perverzní choutky ukojí i držet tě, když spíš,“ políbil ho do vlasů.
„Mám tě rád,“ pousmál se Adrien a schoulil se mu v náručí do klubíčka. Snad doufal, že bolesti ustanou. „Dobrou.“
__-___
Vincent se naklonil přes stůl ke Kennethovi a uchechtl se. „A teď ty! Řekni mi něco perverzního ze svého života,“ vybídl ho. Ve tváři měl opilecký ruměnec. „A ať to stojí za to... ta tvá poslední historka nebyla vůbec žhavá!“
Kenneth se ušklíbl. „Zato ty furt jenom meleš o tom svým Adrienovi.“
„Mno...“ přikývl. „Však jo.“ V očích se mu zalesklo. „A tys ještě nic o Atsushim neřekl... Je dobrej?“
Přikývl. „Ještě má co zlepšovat, ale,“ škyt. „Jo.“
„Zlepšovat?“ Vincent se zahihňal, ale pak zvážněl. „A s kolika si to nejvíc dělal najednou?“ napadlo ho naráz.
„Se čtyřma… a ty?“
Upír zalapal po dechu. „Nezdáš se...“ zkonstatoval. „Nejsem takový nestyda jako ty! O takových věcech ti říkat nebudu,“ znovu se zahihňal. „Nebo jo!“ rozmyslel si. „Já se dvěma – znásilnili mně...“ pokýval hlavou. „...předtím, než jsem potkal Adriena.“
„Tos měl příjemný dětství,“ poušklíbl se Kenneth.
„Jo,“ pokývl hlavou. „A pak přijel na bílem koni Adrien...“
Kenneth vyprskl. „Na bílém? Neříkej… a jak tě ukecal aby ses stal upírem?“
„Vytáhl ho na mě...“ sám se podivil, co řekl, „chtěl jsem říct – ukázal mi zuby a neptal se...“
„Ty voe.. a jakej je von v postely?“
„Mno... podle nálady,“ nervózně si poposedl. „Ale vždy úžasnej... to bys až nevěřil!“ Chlubil se.¨
„Ninive taky nebyl k zahození,“ pokýval hlavou Kenneth. „Vždycky věděl, co přesně potřebuju.“
„Tak ty si dělal do sestry svého muže?“ škyt. „Do bratra... jsem chtěl říct.“ Chytl skleničku do obou rukou: „Ehm. Už bych neměl...“ Napil se. „...páč se mi plete jazyk.“ Další doušek. „Ale rozum je čistý jako studánka,“ smích.
„Já taky ne,“ přikyvoval hlavou démon. „Jinak mne Aaatsushi zabije.“
„Takže ty se bojíš svého manžílka?“ posměch. „To jsem netušil...“
„Jáá? Ne, ale ty by ses měl bát, až tě takhle uvidí LuLu.“
„A to jako proč?“ nadzvedl obočí.
„Ach.. už chápu,“ zasmál se Kenneth. „Ty ho asi tak moc dobře neznáš, co? Zhroucenou děvku.“
„Podle tebe jsou taky všichni zhroucené děvky, co?“ zazubil se. „A máš pravdu... neznám ho a ani nechci.“ Vyplázl jazyk. „Je to pošuk!“
Kenneth pokrčil rameny. „Dřív nebýval. To ty drogy,“ odmlčel se. „Někdy bych je zkusil.“
„Ty? Atsushi by tě rozkrájel...“ přemýšlel, jak se ten tvar jmenuje, po chvíli dodal „...na kostičky.“
Kenneth hlasitě polkl. „Jo.. a proto,“ vztyčil prst, „To nikdy neudělám.“
„A proč s tím vůbec začal LuLu?“ zajímal se upír.
„Dlooouhá historie,“ poušklíbl se Kenneth. „To tady můj manžílek měl mladšího bratra… Sky se jmenoval myslím… a ti dva… Sky a LuLu.. tenkrát si ještě říkal Lilien,“ škyt, „se do sebe zamilovali. Mno a pak na to přišla upírská vláda a nakázala Lilienovi zabít buď Skye nebo mu oni zabijí bratra,“ zavrtěl hlavou. „Mno a Lilien ho zabil. A zhroutil se z toho. Několik let přežíval bůhví jak, než ho z toho Ninive vytáhl. Od té doby si říká LuLu, totálně si změnil povahu ze zamlklého upíra na šílenou děvku a chlastá, pije, fetuje a já nevím co.“
„Aha,“ kývl. „Tak to je sado...“
„Nikdo to nemá v životě lehký….“
„Krom tebe, co? Ty jsi spokojená ženuška...“
„Já? Samozřejmě!“ zmlkl, když se z chodby ozvaly dva nepodobné, ale tolik známé hlasy. „A sakra.“
Atsushi otevřel dveře od své pracovny a v první chvíli si myslel, že ho šálí zrak. Zůstal stát s rukou na klice. „Ach, manžílek se vrátil... zapomněl si zavolat: Zlato, jsem doma!“ rozesmál se Vincent.
„Huh, ti se teda pěkně zřídili,“ ujelo LuLu.
„No,“ bylo jediné, co ze sebe Atsushi dostal. Otočil se na podpatku a vydal se pryč. „Vyber si pokoj pro hosty, který budeš chtít,“ řekl ještě, když procházel kolem LuLu.
„A kruci,“ povzdechl si Kenneth a na vratkých nohách se vydal za svým manželem.
LuLu zavrtěl hlavou a vydal se k upírovi, pohodlně rozvalenému v křesle. „Bože co vás to dva napadlo?“
„Nic,“ zakroutil hlavou Vincent a natáhl se pro lahev, že ji dopije.
Vytrhl mu ji z rukou. „To nevíš, jak tohle Atsushi nenávidí?“ zavrčel a odložil ji co nejdál od toho hříšníka.
„Myslím, že svou reputaci již nezpravím, tak je to jedno, ne?“
LuLu z očí metali blesky. Vrazil Vincentovi facku a přisál se mu na rty. „Provokuješ.“
Vincent ho od sebe odstrčil. „Nech mě být!“
LuLu na to nedbal, uchopil ho za límec a strhl ho na zem. Přece jen byl starší a silnější než on. Násilně se mu vpil do úst přičemž mu nohama i rukama zabraňoval jakkoli protestovat.
Vincent sebou i přesto mlel a snažil se vyprostit. Co nejsilněji ho kousl do jazyka, který mu pronikl do úst, až ucítil jeho krev.
Zavrčel a přesunul se se svými polibky na jeho krk. „Když jinak nedáš,“ štěkl a zakousl se mu do krku. Začal sát jeho krev aby ho co nejvíce oslabil. Potom se odtrhl a začal ho znovu líbat.
Mladší upír zasténal do jeho rtů, protože to byl jediný protest, na který se zmohl.
Začal prsty bloudit po jeho těle a rozepínat mu knoflíčky od košile.
Vincent instinktivně použil svou magii, aby ho dostal na lopatky. Sedl si na něj a sklonil se k němu. „Nenechám se znásilnit, znovu ne,“ zašeptal a sám od sebe se hrubě vpil do jeho rtů. Přitiskl jeho ruce k zemi až bolestivě.
Zasténal do jeho polibku a přidal se k němu. Nadzvedl lehce pánev a hravě se otřel o Vincentův klín.
Vincent z něj doslova začal strhávat oblečení – když tak musel postit jeho ruce; neobtěžoval se s rozepínání knoflíků ani jemným mazlením s kůží. Tohle ho vůbec nezajímalo. Tělo pod ním mu bylo přinejmenším naprosto ukradené. Spíše zuby než rty se vpíjel do kůže na krku staršího upíra a pokračoval níž, až k jeho hrudi.
„Nemusíš že mně hned udělat cedník,“ poušklíbl se LuLu a vynutil si na upírových rtech jeden polibek.
„Ale můžu,“ řekl bez emocí a znovu se vrátil k jeho hrudi, přičemž volnou rukou mu rozepínal kalhoty.
„Jistě,“ povzdechl si LuLu. „Můžeš si se mnou dělat co chceš.“ Odlevitoval si k sobě misku hroznů a do jednoho se zakousl. Vždycky měl raději to svádění. Tohle byla už jen rutina. Navíc s Vincentem si to ani nemohl pořádně užít.
Vincent se začal smát a vrávoravě vstal. „Tak to funguje...“ poznamenal s vítězným úsměvem.
„Co?“ opáčil LuLu.
„Že když vyjdeme násilníkovi vstříc, přestaneme ho zajímat...“ těžkým krokem a se smíchem se vydal do pokoje pro hosty, který mu předtím Kenneth ukázal.
LuLu zakroutil hlavou a vstal. Posbíral své oblečení a oblékl se. Nakonec s miskou s hrozny v ruce vystoupal po schodech. Zarazil se až u vyřezávaných hnědých dveří. Věděl kam vedou. Vzal za kliku a vešel do nádherného království, plného světlých, veselých barev, jakoby nedotknutého časem. Pousmál se a vyčerpaně se svalil na postel. Misku položil vedle sebe a zahloubal se do vzpomínek.
____-____
Atsushi vyšel schody a zamířil do ložnice. Zavřel dveře a vysvlékl ze sebe černou košili a chystal se i na kalhoty. Otevřel skříň a prohlížel si její obsah, co příjemného na spaní v ní má. Uvědomoval si, že byl nezdvořilý, když tak odešel, ale netoužil řešit stav, v kterém se Kenneth nacházel. Nebylo mu to příjemné.
Opřel se o rám dveří a smutně Atsushiho pozoroval, veškerá opilost jako by z něho zmizela, vytratila se. „Atsushi?“ hlesl.
„Ano?“ i v tom jediném, krátkém slově, mohl být poznat veškerý led v jeho hlase. Kam se poděla zamilovanost, která tam byla před pár hodinami?
Rychle k němu přešel a zezadu ho objal. „Promiň.“
„Nech si své omluvy,“ vyprostil se z jeho sevření a navlékl na sebe jemnou hedvábnou košili od pyžama.
„Nechci se s tebou hádat.“
„Tak mlč a nedotýkej se mě,“ poradil mu Atsushi. Stáhl si kalhoty, které měl mokré na kolenou od toho, jak klečel na sněhu u hrobu a ihned je nahradil těmi pyžamovými. Přešel k posteli a rozestlal si. Poté jakoby si na něco vzpomněl došel k drobné knihovně, kterou zde měl a vytáhl z ní jeden z válečných svazků. Zdálo se, že k němu má úctu.
Povzdechl se a stáhl si košili i kalhoty. Jediné, co si oblékl, byli široké, šedé tepláky a vlezl do postele na opačném konci, než na kterém seděl Atsushi. „Dobrou noc,“ zavrtal se do peřin a schoulil se ublíženě do klubíčka.
Atsushi se na něj chladně koutkem oka podíval, ale poté se pohodlně opřel a zahleděl se do knížky. Neodpověděl mu na jeho popřání dobré noci. Cítil k němu stejnou nelibost jako na začátku.
Zabořil tvář do měkké přikrývky a ani si nevšiml, že mu z očí tečou slzy. Už zase všechno pokazil. Celý jeho život je na houby.
Démon si ovšem jeho vzlyků všiml. Pohrával si s myšlenkou, že si to jeho muž zaslouží – veškeré utrpení na něj je uvaleno právem. Ale... po chvíli se naklonil a pohladil ho po vlasech. Vlastně přesně nevěděl, proč to udělal. Snad měl potřebu se chovat lépe, citověji a láskyplněji, aby si pak nemusel vyčítat, že... nedal tolik lásky svému mrtvému milovanému jako cítil.
Otřel si obličej do polštáře aby zamaskoval horké pramínky slz a přitiskl se k Atsushiho tělu jak nejvíce mohl. Potřeboval vedle sebe cítit jeho teplo… tep jeho srdce. Podvědomě tušil, že ho dlouhou dobu neuvidí. Uvnitř ho hryzal strach a ujídal mu zbytky sebevědomí a sebeúcty, které mu ještě zbyli.
Atsushi si dál četl a jen ho hladil po vlasech. Avšak i tak si uvědomoval, jak naléhavě se jeho tělo chová. Chtěl mu něco říct, ale věděl, že se stále nezbavil toho chladného tónu a že kdyby promluvil, musel by ho kárat.
Vyprostil ruku ze sevření pokrývek a jemně se dotkl Atsushiho ruky, která spočívala v jeho vlasech. Toužil se ho dotýkat tuto noc co nejvíce, ale bál se, že mu víc nebude dovoleno.
Atsushi odložil knížku, protože se na ni stejně nemohl soustředit a zhasl svíci, při které četl.
Náhle zatoužil svému manželovi něco říci, ale raději si skousl jazyk, aby přes jeho rty nevyšla ani hláska. Už tam měl pocit, že ho dost zklamal, nechtěl to ještě více pokazit tím, že promluví.
Atsushi si lehl na záda a mírně zasténal. Nevěděl proč, ale poslední dny ho hodně nepříjemně bolely. Přivřel oči a pozoroval strop.
Zamračil se, při tónu Atsushiho hlasu a otočil se čelem k němu. Se starostlivým výrazem v obličeji, který rozhodně nebyl hraný, se k němu naklonil. „V pořádku?“
„Jen trochu bolí – nic víc,“ snažil se, aby jeho hlas nebyl uštěpačný, i když si nebyl jistý, jak moc se mu to povedlo.
Zaváhal, ale nakonec mu odstrčil pramínky vlasů z obličeje. „Záda?“
Atsushi jen kývl – tímhle gestem si připomenul Vincenta. Upřímně doufal, že se útoku LuLu ubránil, protože skutečně nechtěl v téhle chvíli nějaké rozpory mezi spiklenci.
„Zlobíš se na mě moc?“ měl jsem si raději zacpat pusu… já pitomec….
„Co myslíš?“ neurčitý tón.
„Takže ano,“ povzdech.
„Bylo to více než nerozumné...“ povzdechl si Atsushi a začal se protahovat. Zatracená záda!
„Myslíš, že LuLu…“ nechal větu schválně nedokončenou.
Atsushi se zasmál. „Fandím Vincovi, že se mu ubrání,“ tohle mu přišlo směšné a potrhalo obavy z následků, které se mohou objevit zítra při „revoluci“.
„Uvidíme zítra. Oba dva jsou natolik perverzní, že by se k sobě ideálně hodili,“ poušklíbl se Kenneth.
„Nechci si ani představit, jak by to vypadalo u nich v sídle,“
„Jak?“ nadzvedl obočí Kenneth a dělal že přemýšlí. „Spousta růžových polštářků, alkoholu, drog, zbraní, zábavy a.. sexu?“ nadhodil. „Kde vlastně má jejich rod sídlo? V Anglii?“
„Hmm...“ protáhl démon neurčitě.
„Byl jsi tam někdy?“
„Párkrát...“ nerad na to vzpomínal.
„Kdy?“
„Připadám si jako u výslechu,“ řekl Atsushi a otočil se ke Kennethovi zády. Nebylo to ani tak myšleno jako uražení se, ale spíš mu tato poloha byla příjemnější.
„Ach, promiň, jsem jen zvědaví“ dlaní mu přejížděl po linii páteře a toužil, aby na sebe mohl vzít alespoň polovinu bolesti. Políbil ho na odhalený krk.
Atsushi jen spokojeně zamručel a opřel se do jeho dlaně.
Začal ho líbat všude kam dosáhl, přičemž ho nepřestával hladit po zádech.
„Kennethe,“ zasténal Atsushi a užíval si jeho doteků.
Přitáhl si jeho tvář k hlubokému polibku a zatímco levou rukou nepřestával hladit jeho záda, tou pravou mu začal bloudit po bříšku a zajíždět pod okraj pyžama.
Položil svou ruku na tu jeho nestydatější a zastavil ji. Propletl s ní prsty. Neměl chuť na nic víc intimního. Připadalo mu to nevhodné. Snad to bylo návštěvou na hrobě bratrů nebo... odvrácenou hádkou, co mezi ním a Kennethem měla proběhnout.
Pochopil a přesto svou ruku nechal tam, kde byla. Položil se vedle Atsushiho a tvář mu zabořil do vlasů. „Dobrou noc,“ popřál mu znovu.
„Dobrou,“ tentokrát mu odpověděl.
