Slza zmizelá za závojem Přízraku; Party: 9, 10
Chladné stěny ozařovalo několik svíček, rozestavěných ve výklencích. Někde odkapávala voda. Postava v tmavomodrých šatech pomalu sestupovala schody jako by ji každý krok vyčerpával. Černé vlasy měla ledabyle stažené v obyčejném culíku. Teď nepotřebovala vypadat nádherně. Na přízrak, který ho očekával nefungovaly jakékoliv triky, nic ho nedokázalo obměkčit. A proto byl nejlepší.
Zanedlouho se před ní objevila dlouhá chodba, která končila temnými dubovými dveřmi, na kterých bylo poznat, jak těžce půjdou otevřít. Všude bylo až nepříjemné vlhko a podivný zápach – jakoby transformace bolesti do vůně.
Pozvedla váhající ruku a zaklepala. Ještě nikdy neměla z té místnosti takový strach jako dnes. Z čeho? Možná ze zaslouženého trestu, který musel přijít. Náhle zatoužila vrátit se do síně a chvíli si v myšlenkách povídat s oním červenookým upírem, který mu tolik ublížil. Nemohla, musela jít dál. Postava se narovnala a vešla do dveří. Na prahu se zastavila a jediné co udělala bylo, že si přidržela lem šatů.
„Adriene,“ ozvalo se ze středu místnosti zastřeným hlasem, který se zdál ledovější, než vše okolo.
„Také tě rád vidím, otče,“ poklonil se lehce oslovený upír a vešel dál. Neptal se na povolení.
Přízrak se na něj otočil, ale nezadíval se na něj, spíše ho ignoroval. Pokývl a u něj se objevil maličký člověk, který byl jeho rukama. Téměř andělské blonďaté dítě.
„Tak co to bude dnes?“ otázal se sarkasticky Adrien. „Bičování, dávání do želez, polévání svěcenou vodou, natahování na skřipec, pálení ohněm, cejchování….“ Vypočítával na prstech.
„Chováš se jako nevděčný fracek,“ zašeptal Médea a stále se na něj nedíval. Prohlížel si nabídku věcí, které by mohl použít a také stále používal, avšak teď se mu to pomyšlení hnusilo. Nechtěl ubližovat svému synovi, i přesto jak se k němu posledně choval.
„Možná jím jsem,“ povzdechl si Adrien. „Jen chci vědět co mě čeká.“
„Nemluvil jsem jen o tvé otázce...“ povzdechl si Médea.
„Co jsem ještě provedl?“
„Tvé chování... naposledy třeba v síni s Leviathanem...“ zaměřil pohled na přesně takovou věc, která způsobí hodně bolestně jen vypadajících šrámů, ale sama příliš neublíží. „Máš stejnou oblibu v mužích jako Ninive, avšak pleteš to sem, kde to skutečně nepatří a já ti to nevyčítám... a když se tě snažím chránit, tak ty... chováš se jako fracek bez výchovy. Nijak by se mně to nedotklo, kdybych tě neměl rád a nevychoval jsem tě právě já.“
„Ninive…“ hlesl Adrien. „ Obávám se, že omluva nepostačí….. Ach,“ pousmál se Adrien a zvedl do rukou jakousi dosti nevábně vypadající věc. „Tímhle jsem dostal minule, ještě teď mám jizvy…. Kvůli čemu to bylo?“
„To jsou mé tresty tak mírné, že ani nevíš, za co byly?“ zadíval se na něj. „Víš o tom, že je Ninive mrtev?“
Adrien doširoka otevřel své černé oči. „C..C..Cože? Kdy… jak?“
„Okolnosti nejsou jasné,“ pokrčil rameny. „Avšak když démoni přišli o Niniveho, který byl jeden z mála démonů oblíbených mezi přízraky a myslím, že nikdo kromě něj nedokáže přízrakům změnit pohled na vztah dvou mužů... vše je nyní nakloněno k výhře upírů.“
„I-kdyby on někdy dokázal změnit pohled přízraků na homosexualitu, pro mě už je stejně pozdě. Víš.. nezajímá mě, která strana zvítězí. Je mi to vlastně jedno. Války se nedožiju, natož jejího vyvrcholení. Má léta, kdy jsem proléval svět za upíry skončila,“ odmlčel se. „Nechci říkat, že je mi Niniveho líto, ale je. Možná jsem ho nenáviděl… možná…. Už se sám v sobě nevyznám.“
Médea se nadechl. „Mě je ho také líto – nebyl tak zlý, jak si myslíš. Co jsem ho znal, tak byste bývali nejlepší přátelé, kdyby mezi sebou démoni a upíři nevedli tu směšnou válku.“ Pokývl dítěti, aby uchopilo jedno z mučidel. „Posaď se,“ pokynul k zakrvácenému křeslu.
„BYLI jsme přátelé, dokud se nevyspal s mužem, kterého jsem miloval a kterého milovat nikdy nepřestanu,“ zašeptal Adrien a s povzdechem se usadil do křesla, připraven na to, co přijde.
Drobné dítko mu začalo svazovat ruce a na to, jak bylo malé, utahovalo až s nepřirozenou silou. Nikdo nechápal, jak Médea s tím dítětem může být tak propojen. Avšak všichni viděli, jak rychle to dítka vyčerpává – brzy zhasne jejich život, protože své tělo až příliš využívaly pro vyšší účel přízraků.
Adrien se na to drobné stvoření smutně pousmál. Má stejný osud jako on. Smrt. Už mu ji viděl na očích.
Médea přišel k němu a dítěti neverbálně zdělil, kde má začít s trýzněním. Vzalo dlouhý bodec a pomalu začalo pronikat do Adrienova těla. Krev ihned začala proudit na zem. Pomalu pronikalo železo svalstvem, až ke kosti, o kterou dřelo. „Chceš být skutečně potrestán?“ zeptalo se chladně dítě.
„Dělej si co chceš, Medeo, ale v půl třetí mám být na obědě tak abych byl v chodu schopném stavu.“
Dítě se přestalo nořit dál do jeho těla a rychle vytáhlo svou jehlici, aby ji v dalším okamžiku mohlo zabořit někam jinam. Další kůže se rozdělila pro touhu po krvi a bolesti.
Adrien v duchu zasykl, ale navenek nepohnul ani brvou. V tomhle byl synem svého otce. Nepokoří se přeci před obyčejným kusem kovu….
Médea přivřel oči a dítěti se nějakým záhodným způsobem podařilo zajet až do kosti. Chvíli v ní vrtalo, než škublo a dostalo tak jehlici ven přes kůži, která se roztrhala jako látka.
Tohle bude chtít obvazy, ušklíbl se Adrien, když se zadíval na svou paži. Bude si muset vzít ty černé šaty s korzetem, aby tyhle rány skryl. Tiše doufal, že při obědě udrží vidličku.
„Když ji neudržíš bude to jen dobře...“ pousmál se jeho otec. Poté se vetřel do jeho mysli a pokračoval. „Pokud bys omdlel, mohl bych poprosit někoho, aby ti oběd donesl do tvých komnat a myslím, že tím někým by nejspíše byl Leviathan.“ Poté se z jeho mysleli zase vypařil, protože věděl, jak namáhavé to pro něj poslední dobou je. Dítě znovu zabořovalo svou jehlici.
Adrien tiše zavrčel. „Takové zadostiučinění, že bych tu omdlel, pche! To ti neudělám,“ odsekl mu do mysli a ztěžka se nadechl, jak ho těch několik slůvek vyčerpalo.
„Jak chceš, byla to jen má dobrá vůle...“ pokrčil rameny. Dítě znovu škublo a vytvořilo další hluboký šrám. Poté poodešlo o pár kroků a hodilo po Adrienovi kus látky. „Můžeš jít,“ začalo ho odvazovat. „Nechce se mi vysvětloval Ryuzakimu, proč jsem tě tak zřídil...“¨
Adrien se vrávoravě postavil, snažíc se ignorovat krev, tekoucí mu po pažích a padající ve velkých kapkách na podlahu, kde se mísila z krví jiných, těch co tu byli před ním. Ztěžka se opřel o rám dveří. „Uvidíme se tedy na obědě,“ řekl a zavřel za sebou dveře.
Médea se chvíli na něj díval, a poté se otočil na chlapce. „Byly to ty jehlice částečně napuštěné uspávacím jedem?“ Dítko poslušně kývlo a začalo se andělsky smát.
___-___
Zanechával za sebou krvavou skvrnu, která musela být cítit na několik desítek metrů, když se probodnutou rukou opíral o chladnou stěnu. Ztěžka dýchal, i-když si nebyl jistý, jestli dech upírovy k něčemu je. Viděl dvojitě. To poslední, co udělal, než padl do mdlob bylo, že odeslal zprávu, výkřik, do mysli jediné osoby, která teď byla natolik blízko aby mu pomohla. „Leviathane….“
Ten, i když byl právě u své matky, která mu upravovala jeho pěstěné nehty, vstal a vydal se urychleně za ním. Srdce mu bušilo jako o závod, přestože věděl, že stále žije. Ale co když jeho nemoc je již tak daleko, že přešla do poslední fáze? Když ho uviděl ležet na zemi, srdce mu vypovědělo a rozpadlo se několik set drobných kousků – jako roztříštěné sklo. Vzal ho něžně do náruče a nesl do jeho komnat. Starostlivě ho položil na postel a snažil se ho probudit.
Adrien nereagoval. Ani se nepohnul, jen nadzvedávající hruď ujišťovala okolí, že ještě žije.
Leviathan se rozhlédl po pokoji a hledal něco, čím by mohl zastavit krvácení. Nikde nic nebylo... Zaklel a vysvlékl si svou drahou košili. Roztrhl ji a začal obmotávat Adrienovy rány, které se pro jeho nemoc ihned nezacelily.
Adrien sebou cukl a lehce pootevřel oči. „Levi,“ zašeptal téměř neslyšně. Každý pohyb, každá hláska ho připravovala o hromadu energie.
Upír si viditelně oddechl. Naklonil se k Adrienovi a pohladil ho po tváři. „Říkal jsem ti, že se o tebe chci starat,“ zašeptal a políbil ho na čelo. „Děkuji, že jsi mě zavolal.“ Poté se vrátil k obvazování jeho rukou.
„Krev…….“
Leviathan si nehtem rozřízl žílu na ruce a přiložil ruku k Adrienovým ústům. „Pij,“ zašeptal. Vzpomínal si na každou kapku, kterou mu za jejich dlouhý život věnoval.
Prodlouženými špičáky se mu zakousl do tenké kůže těsně nad tepnou a horečnatě sál životadárnou tekutinu. Sál a na nic se neohlížel. Věděl, že jeho ruce budou potřebovat nejméně týden, než se zacelí. Pouze doufal, že ho Leviathan odtrhne, až bude mít dost. On by to v tomto stavu těžko posoudil. Zadíval se na upírovu hebkou, nahou hruď a v duchu se usmál. Vypadal stejně nádherně jako před staletími.
Leviathan se snažil vydržet, co nejdéle. „Musíš přestat,“ zašeptal, až poté se od něj vzdálil a zacelil si ránu od jeho tesáků. Pozoroval ho se zvláštní směsicí smutku a vzrušení.
„Děkuji….“ Pokusil se na něj usmát mladší z nich a olízl si rty, jestli na nich neulpěla třeba pouze kapka Leviatanovi krve. „Miluji chuť tvojí krve,“ zašeptal. V tu chvíli ho napadlo, jestli ví o Ninivem.
Leviathan se pousmál. „Kde schováváš košile, chtěl bych se obléct,“ zeptal se a rozhlédl po pokoji.
„Zkus otevřít nějakou skříň a doufej, že na tebe nějaká vypadne,“ šeptl tiše Adrien. „Ale kdyby bylo po mém, tak bych tě tu nechal tak, jak jsi teď. Na mém názoru bohužel nezáleží.“
Leviathan chvíli tu možnost zvažoval, že by tu zůstal bez košile, ale nakonec zakroutil hlavou. „Kdyby někdo vešel a já byl polonahý, nevím, jak by se jim to líbilo,“ pousmál se a představil si výraz své matky. Zamířil ke skříni a naštěstí z ní vypadlo přesně to, co potřeboval. Růžový župan! „Ehm?“ zkoumavě se podíval na muže v posteli.
„Ehm.. Vincent….“ hlesl Adrien a zasykl, jak se pokusil posadit se.
„Jen lež,“ napomenul ho vážně Leviathan.
„Ninive je mrtev, víš to?“ zeptal se Adrien a padl zpět do přikrývek.
„Mrtev?“ nechápavě se na něj Leviathan podíval. „Tys...?“
Černovlasý upír se na něj ublíženě zadíval. „Tohle si o mě myslíš?“
Upír si sedl k němu na postel. „Nemyslím, ale...“ vzal jeho dlaň do svých, jakoby chtěl zjistit, zda to udělala. „Nenapadá mě jiné vysvětlení, proč mi to říkáš právě teď.“
„Já… nevěděl jsem, co říct…. Myslel jsem si že to víš….“ Zašeptal Adrien a nervózně uhnul pohledem. „Nemám s jeho smrtí nic společného.“ Řekl pevně.
„To jsem rád... skutečně rád...“ políbil ho na prsty a smutně se pousmál. „Jak se to tedy stalo?“
„Zeptej se Médei.. řekl mi to před tím než…..“ povzdechnutí. „Zůstaneš tu?“
„Takže ti tohle udělal Médea – myslel jsem si, že je to jeho práce...“ přivřel oči. „Zůstanu,“ pohladil ho po vlasech.
„Dostal příkaz,“ povzdechl si Adrien. „Není to jeho vina.“
„Mohl být mírnější...“ Leviathan nikdy nevycházel dobře s Médeou, oba si na Adriena činili nárok, i když každý jiný, avšak dohromady nemohly existovat. Upír se pousmál a lehl si za svým bývalým přítelem. Propletl jejich prsty. „Vzpomínáš si, jak se takto lehávaly na trávě pod hvězdnou oblohou a snili o tom, že nad námi je ve skutečnosti slunce?“
Adrien se usmál. „Bylo to nádherné… tenkrát.“ S vypětím všech svých sil se Leviathanovi přisunul do náruče a jednu zakrvácenou dlaň mu položil na hruď.
Upír ho začal hladit po vlasech. „Žili jsme spolu příliš dlouho, potřebovali jsme oba oddech...“ zašeptal a políbil ho na čelo. „Kdyby ovšem teď byl čas, chtěl bych být znovu s tebou – navždy.“
„Tak proč nevyužijeme ten čas který nám zbývá?“ zeptal se tiše Adrien, jako by se příliš styděl za svou odvahu se kterou vyslovil svou myšlenku.
„A co Vincent?“ nebylo v tom ani smítko žárlivosti.
„Nenávidí mne.“
„Skutečně?“ touhle otázkou si připomínal Niniveho, vždy se snažil ze všech dostat jejich pravé city tím, že zpochybnil, jak je oni sami vidí a donutil je přemýšlet. „A ty jeho...?“
„Cítím k němu.. jistou náklonnost. Možná trochu lásku… byla chyba ho stvořit, ale byl jsem zoufalý….“
„Nevěřím ti,“ řekl jednoduše a přivřel oči, na tváři měl podivný úsměv.
„Já sobě také ne,“ hlesl Adrien. „Celý život si snažím něco nalhávat, být takový, jak se ode mne očekává… Asi ho miluji… asi….. ale vždy byl jen náhradou. Ty to možná nechápeš, ale v tu dobu jsem měl strach, že budu do konce života sám. A to já nechtěl. Bál jsem se toho. Takový jsem.. slaboch. Nic…“
Leviathan dlouho nic neříkal, než ho políbil na čelo a zavřel oči. „Měl bys mu tohle říct, uleví se mu, pokud tě skutečně nenávidí...“
„Nejspíš ho už neuvidím,“ povzdechl si Adrien. „Bude to tak lepší.“
„Když myslíš...“
„Jo tak tenhle tón hlasu my scházel.“
„Mě scházela tebou vyhřátá pokrývka, protože se mi zase v koleni uhnízdilo revma,“ pokusil se odlehčit situaci. „Vrací se každých dvě stě let – jako vlaštovky.“
Adrien vyprskl smíchy. „Ty se mi snad zdáš.Revma. Tohle kdyby slyšela tvá matka….“
„Tak mi donese teplou přikrývku!“ snažil se o tón rozmazleného prince.
Adrien se ušklíbl. Věděl, že tohle by královna nikdy neudělala. Překulil se na toho rozmazlence a zajel mu rukama do vlasů. Na Leviathanově tváři se objevilo několik rozmazaných kapiček krve. Ihned je slíznul. „Já ti nestačím?“
„Ale ty nejsi maminka, ty jsi vlk!“ zaprotestoval se smíchem. Mno, nikdy nevěděl, jak pohádka o Karkulce vlastně byla. Maminka mu ji tenkrát, když byl malý, nečetla.
Adrien se usmál a stočil pohled s princovým rozesmátým rtům. „Smím?“ zeptal se. „Pak už budu hodnej, lehnu si a udělám ti dvorní kamna.“
Leviathan zvážněl a kývl.
Adrien se lehce naklonil nad jeho rty a nejdříve ty své o ty jeho jen zlehka otřel, nic víc. Než se do nich vpil, přejel je špičkou jazyka aby zjistil, jak reagují. Opatrně si jazykem vybojoval cestu do nitra Leviatanových úst a začal upíra líbat. Nejdřív něžně, ale čím déle na něm takhle zůstával přitisknutý tím víc se do jeho polibku vkrádala vášeň smíchaná se zoufalstvím.
Leviathan mu zajel prsty do vlasů a opatrně se tím závojem probíral. Druhou rukou studoval jeho záda, čímž ho jemně po nich hladil.
Adrien tiše do polibku zasténal, ale nepřerušil ho. Vypletl jednu ruku z Leviathanových vlasů a pomalu jí putoval po jeho těle až k lemu vlastní košile, který nadzvedl a pohladil tak Leviathanovo bříško. Níž zajet se už neodvážil a tak pouze vyhrnul košili co nejvýš dovedl a špičky prstů laskal bílou kůži.
Leviathan ho převalil na záda a mírně se nadzvedl. „Neměl to být jen polibek?“ zeptal s příjemným, dalo by se říct zamilovaným, úsměvem na rtech.
„Nelíbilo se ti to?“ nadzvedl Adrien obočí. Byl vyčerpaný, přesto se to snažil skrývat.
„Líbilo,“ políbil ho upír na nos. „Ale myslím, že není ta pravá chvíle na něco víc než polibek,“ všeříkajícím pohledem se podíval na jeho obvázané rány.
Adrien se schoulil do jeho náruče. „V tom případě bych se rád prospal, pokud ti to nebude vadit.“
„Jen spi, kdyby někdo přišel...“ uchechtl se, „...tak se potkáme i s katem u šibenice.“
„Jestli přijde Ryuzaki tak ho tam osobně dokopu.“
„Nějaké rozpory s bratrem?“ pozvedl jedno obočí, protože si nepamatoval, že by se kdy tihle dva hádali.
„Řekněme, že brácha má talent být v nesprávnou dobu na nesprávném místě,“ zašeptal Adrien a lehce se pousmál.
„Přistihl tě s Vincentem?“ posměšně. „Chudák malá, muselo mu to přivodit trvalý šok – zdá se mi nějak tišší, než byl, když jsem ho viděl naposled.
„Hahaha,“ procedil mezi zuby černovlasý upír. „Kdyby byl schopen si najít manželku nebo milenku, nemusel by být tak vyděšený. Zmiň před ním slovo sex a do sekundy bude nervózní jak čerstvě vylýhnutý kuře.“
„Nebo milence,“ uchechtl se Leviathan. „Už teď leží Nejvyššímu v žaludku dost hluboko, kdyby udělal takovýto prohřešek tak... by asi dopadl jako mi všichni ostatní.“ Představil si, jak oni tři jsou společně u kata, každý má kolem krku provaz a jediným zvukem je srdce spolu s bubny ohlašujícími popravu. Nyní mu to připadalo zábavné.
„Ach ano. Otec by se královsky bavil,“ ušklíbl se Adrien.
„Stejně nechápu proč Ryuzaki nikoho nemá,“ začal po chvíli Leviathan. „Vždyť je z dobré rodiny a pohledný také je – musí mít tolik dívek, které po něm touží...“ pokračoval ve své úvaze. „Budu se ho muset zeptat, až budeme někdy o samotě – užiji si ten jeho stydlivý výraz!“ Mimoděk políbil Adriena do vlasů.
„A nenápadně ho přivedeš na neřestné myšlenky?“ Adrien si pohrával s límcem košile. „Rád bych poznal někoho, s kým stráví zbytek života. Alespoň bych věděl, že se o něj někdo postará až tu nebudu já.“
„Budu na něj dávat pozor,“ přislíbil princ.
„Ty? To mne moc neuklidňuje.“
„Máš snad něco proti?“ zazubil se na něj nejperverznější úsměvem, co dokázal.
Adrien ovládl touhu vrazit princi další facku, ruka ho stále ještě bolela. „Jestli mu něco uděláš, nějak se ho dotkneš, tak přísahám, že u natrhlého rtu nezůstanu!“
„Za tu dobu, co jsme nebyli spolu si přišel o smysl pro humor,“ podíval se na něj ublíženě Leviathan. „A jen tak mimochodem, i kdybych se ho chtěl dotknout, skutečně mě nevzrušuje představa, jak má ruka projede přízrakem...“ na rty se mu vrátil úsměv.
„Za tu dobu, co nejsme spolu, jsem toho ztratil mnohem víc. Mimoto já myslel, že jestli se ho dotkneš tím, že bys ho urazil, předkládal mu perverzní nápady.. nedívej se jako bys byl neviňátko samo, já tě moc dobře znám!“
„Náhodou...“ protáhl, „...jsem se změnil. Zmoudřel jsem a skutečně jsem nevinnost sama. Jen se na mě podívej!“
„Zmoudřel?“ užasl Adrien. „Ty? Nesnaž se mne rozesmát.“
„No já vím, že jsem byl tak moudrý, až nešlo zmoudřet více... ale... já jsem to dokázal,“ pochlubil se hraně důležitě. „A vůbec. Ty mě nemáš rád!“ zamračil se jako malé dítě.
Adrien se rozesmál a tvář ukryl do zkrvavených dlaní. „Co já na tobě vidím.“
„Mno, já bych věděl,“ zářivě se usmál a začal vypočítávat na prstech: „Nejen, že jsem moudrý, ale také velice krásný a z dobré rodiny...“ začal se smát. „Kdybych mohl, tak bych se sebou měl také poměr,“ dodal po chvíli.
„V čemž ti brání představa, že to poslední co kdy uvidíš, bude Médeův obličej?“
„Médeův obličej také není špatná představa,“ zamyslel se.
Adrien nevěřícně protočil oči v sloup. „Kolik je hodin? Ve tři musíme na ten oběd.“
„Nevím,“ protáhl bezstarostně Leviathan a přitulil se k Adrienovi, jakoby si až teď uvědomil, jak málo jim zbývá společného času. Smířlivě ho políbil na čelo a začal hladit po vlasech.
„Jenže já tam musím být včas,“ povzdechl si Adrien a opřel se o ruce aby se otočil k nástěnným hodinám. „Au!“
Princ se na něj soucitně podíval a v jeho očích bylo tolik smutku. Poté se na něj přitiskl a zašeptal: „Utečeme spolu.“ Odhrnul mu vlasy, aby ho mohl políbit na krk.
„Chceš kvůli mně riskovat hněv Nejvyššího?“ pousmál se smutně Adrien a položil Leviathanovi dlaň na hruď. Fascinovaně přihlížel tomu, jak se kapičky krve vpíjeli ho látky a zanechávali za sebou lesklé, tmavé skvrnky. „Láká mě tě poslechnout.“
„Tak poslechni,“ s prosbou v očích se na něj podíval. „Nemusíš se tahat s touhle zatracenou aristokracií... slibuji, že tě před ní ochráním – jen se mnou uteč. Někam daleko, kamkoliv budeš chtít!“
„Chceš zahodit celý svůj život pro dva měsíce?“ zeptal se Adrien. „Mohou tě vydědit, vyhnat z klanu. Zabít tě….. mučit tě“
„Tak ať! Žiji příliš dlouho na to, abych si života cenil,“ zašeptal zcela vážně.
„Dej mi čas, Leviathane.“
„Čas je jediná věc, kterou ti dát nemohu,“ zakroutil hlavou a sklopil pohled, protože mu do očí vhrkly slzy.
„Když tě poprosím o den, dáš mi ho? Upřímně, Leviathane.“
„Den?“ podíval se na něj. „Jeden den,“ kývl. „Ano...“
Adrien si oddechl. „Zítra ti řeknu, jak jsem se rozhodl.“ Podíval se na hodiny. „Ale teď bych měl vstávat. Jsou dvě…. Ty jdeš také?“
„Ne,“ zakroutil hlavou a políbil ho na tvář, poté vstal.
„To tam budou bombardovat otázkami jenom mne?“ povzdechl si. „Ach jo….“
Leviathan na to neodpověděl. „Měl bych jít...“ podíval se na něj. „Musím si něco zařídit před našim útěkem,“ nejistě se pousmál a vydal se ke dveřím. Otevřel je a vyšel ven.
„Tu košili budu chtít zpátky!“ zavolal za ním ještě Adrien než znovu padl do pokrývek. Dvě hodiny… času dost….
****
Atsushi jen v kalhotách stál u zdi na půdě jejich domu, z které již opadala omítka a místo ní tam byly jen místa, kde se dalo spatřit cihlování. Kolem rukou měl obvázané obvazy, které v oblasti kloubů byly již nasáklé krví. Ta samá – jeho – krev byla i na cihlách, ale v jejich červeni se ztrácela. Vyčerpaně dýchal a pomalu kýval rukama, aby je třeba jen o nepatrné trochu uklidnil. Poté se znovu postavil do bojové pozice a začal všechno své zoufalství předávat do zdi. Jeho hruď se nadzvedávala pro nádechy a klesala výdechy, jenž byly přesně určené bojovým stylem, který proti zdi praktikoval; a nepatrně se leskla potem. V hlavě mu pořád zněl poslední rozhovor s Ninivem, a když jen přivřel oči, viděl jeho zničený obličej, pak následně smrtelnou masku.
Tiše ho pozoroval z koutku, dokonale ukrytého ve stínu. Viděl tak jeho špatně potlačované zoufalství a hlavně bolest, která rozhodně nepramenila ze zkrvavených rukou. Nádherná svatební noc, ušklíbl se kysele, když si vzpomněl na osudný večer. Jeho tvář se však hned stáhla zármutkem. Možná udělal chybu, ale to si byl tak jistý, že dělá to správné. V hlavě mu bušila jediná věta, Niniveho přiznání, které ho bodalo do duše. Ostře se nadechl a vrátil sklopený zrak na své místo. Na těžce oddychující postavu, balancující na dřevěné podlaze na patách v bojovém postoji.
Atsushi znovu bouchl do stěny a před očima se mu zatmělo bolestí. Přesto ještě několikrát zopakoval ten samý úder, než se opřel o stěnu a sesul se po ní dolů. Opřel se zády o její chlad a přitáhl si nohy k tělu, přičemž si dal hlavu do dlaní. Neměl sílu a nedostatek hrdosti na to, aby plakal. Nemohl si dovolit ani jedinou slzu, přestože právě pláč by pro něj mohl být vykoupením. Přes prsty pozoroval podlahu prázdným pohledem.
Bolelo ho takhle ho vidět. Jako by zmizel ten starý známí Atsushi a byl nahrazen něčím jiným… troskou. Přesto doufal,věděl, že se mýlí. Musel se mýlit. Nedokázal své činny vrátit zpátky, ale nechtěl jich litovat. Nelitoval Niniveho smrti, přestože ho zasáhla a ani to neměl v plánu. Ninive byl nepřítel, něco, co musíš porazit aby ses dostal dál, vystoupal výš v hierarchii… i-když jen rodinné. Vzpomněl si, přestože nechápal proč, na jedno z pravidel, které mu jeho otec vštepoval do hlavy: žiješ proto, abys byl někým využíván. Nechápal, proč ho napadlo zrovna teď a tady v souvislosti s Ninim. Vskutku ne.
Atsushi se postavil a přešel k jedinému oknu, které zde bylo. Otevřel ho a nechal, aby si vítr pohrával s jeho vlasy a chladit rozehřáté tělo. „Budeš se na mne ještě dlouho dívat, Kennethe?“ z jeho hlasu se něco vytratilo.
Jeho manžel se pousmál, ale nějak chladně a neosobně, tak, že se to ani z části nedalo považovat za úsměv. Maličko přivřel oči a vykročil ze stínů. Stejně již byl prozrazen a tudíž dále setrvávat ve tmě nebylo důležité. „Vadí ti to?“
Atsushi si dlouze povzdechl a posadil se na parapet nízkého okna. „Ne,“ řekl pouze a nevypadal, že by chtěl dál mluvit. Popravdě mu to bylo ukradené, zda se na něj díval nebo ne. Jako celá Kennethova existence. Napjatá situace se vyřešila – nyní již není situace...
„Mám odejít?“
„Dělej, jak uznáš za vhodné,“ pokrčil rameny a sledoval zahradu za domem, která se nalézala přímo pod oknem. Pamatoval si na dobu, kdy byl Ninive ještě mladičký a nevinný. Ve světlých šatech rozverně běhal mezi záhony růží a stromy... Stále v těch prastarých rostlinách byl jeho duch, možná i vůně a láska. Jen neplakat!
Kenneth zakroutil hlavou. „Idiote.“ Otočil se a zamířil ke dveřím. „Kdybys něco.. cokoli potřeboval, najdeš mě v pracovně. Budu vyřizovat pohledávky ohledně toaletních papírů.“
Atsushi se chtě nechtě musel pousmát.
Kenneth se ještě naposledy otočil. „Hele nevíš co pomáhá proti vším a takovým těm hnidám?“ povzdechl si. „No nic, promiň že jsem tě obtěžoval.“
„Ostřihat se dohola a nejlépe spálit veškeré šatstvo, popřípadě vyvařit,“
„Děkuji… vojsko bude nadšené.“
„Měl bys jim jít příkladem, pak to mnohem lépe přijmou...“ poradil a ušklíbl se.
Kenneth našpulil rty. „Přece se neochudím o své krásné, padesát centimetrů dlouhé vlasy,“ ironicky sjel rozcuchané, polámané cosi na své hlavě, „a parádní sbírku společenských šatů.“
„Věřím, že pak by tě matinka donutila si navléct ženské šaty, i když bys měl holou hlavu,“ řekl hořce a vstal. Zavřel okno. Nevěděl proč, ale rozhovor s Kennethem ho nepatrně uklidňoval.
„Ano. Matinka přijede za půl hodiny. Rozkošné, že?“ široký úsměv, který ale postrádal všudypřítomné hvězdičky v očích.
Atsushi si začal strhávat obvaz z ruky. Určité množství krve již bylo zaschlé, takže to šlo těžko a bylo to velice bolestivé. „Nemáš ještě nějaký jed?“
Kenneth se zarazil a ztuhl. „Cože?“
„Ptám se, zda nemáš ještě nějaký jed... co na této otázce je tak nepochopitelného?“
„K čemu?“ zeptal se Kenneth obezřetně. „Nechceš se mi otrávit jako Ninive, že ne?“ zoufal.
„Vida, také možnost,“ zašklebil se, což měl být milý úsměv, „ale tentokrát jsem myslel jen pro tvou máti,“ nechal obvazy spadnout na zem a prohlížel si své ruce.
Kenneth k němu rychle přešel a vzal jeho ruce do dlaní. Choval se jako zamilovaný floutek, ale v tuto chvíli mu to bylo jedno. „Jaký?“ opatrně přejel po kůži nad ranami prstem. Nevzhlédl. Stále se díval na Atsushiho dlaně. Nechtěl se setkat s jeho pohledem.
„Ty bys otrávil i svou vlastní matku?“ zeptal se pobaveně, avšak i trochu nevěřícně, Atsushi.
„Byl jsem tak vychován.“
„To neznamená, že se tak musíš chovat...“ Nevěděl, co ho to najednou popadlo, ale přitáhl si Kennetha do náručí a pevně ho objal. Jakoby za nic nemohl a Atsushi k němu cítil něco jiného než lhostejnost.
Kenneth zamrkal a objetí neopětoval. Jen tam stál s rukama svěšenýma podél těla.
Atsushi ho pustil a přejel mu prstem po tváři. „Kdybys nebyl takový...“ povzdechl si a obešel ho, aby mohl jít z půdy dolů. Věděl, že pokud by tak vysoko ještě chvíli zůstal, tak by tahle tragédie mohla skončit dvěma mrtvými.
„Jaký,“ zašeptal Kenneth. „Jaký bych podle tebe měl být, Atsushi?“
„Přinejmenším přívětivější,“ vzpomínal na svého bratra. Když byly ještě děti, tak Ninive dokonce pomáhal i služebnictvu a vždy se stavěl za menší tresty pro něj, i když to znamenalo, že rozzlobil otce a sám se svému trestu nevyhne. Přívětivější... Samozřejmě, že tím myslí, kdyby byl tak alespoň z části jako Ninive. Aby na něm mohl něco milovat.
„Snažím se,“ zasténal tiše Kenneth. „Když ono je to tak těžké!“ s těmito slovy se otočil k Atsushiho chladné tváři. Tam ale, kde doufal, že bude, byl jen matný stín, pouhý obraz minulosti. Jeho myslí duněly kroky na schodech a bubínky uší mu praskaly, pod těmi údery, které si snad vysnil ve své hlavě.
__-__
Přivřel oči a nasál vůni podzimu. Jak je to dlouho, co se naposledy takhle procházel? Není pravda, že by ho netížily žádné starosti, ale pro teď se na ně snažil zapomenout. Uvolnit se a chvíli se cítit jako člověk bez povinností. Smrtelník, co zemře až zestárne a do té doby prožije zcela obyčejný život, v němž není žádný upír jeho otcem a nemusí se podřizovat přízrakům. Zadíval se na měsíc a usmál se. Ano, je jen obyčejným člověkem na noční procházce. Takovým jakým byl předtím, než poznal Adriena. Smutné dítě hladovějící a toulající se ulicemi.
„Ehm,“ odkašlal si, jako by nevěděl, jak začít rozhovor. Tenhle kluk ho stále tolik mátl, stejně jako důvody jeho bratra, proč mu dal dar nesmrtelnosti.
Vincent se otočil na přízrak, který se znenadání zjevil v jeho blízkosti. No dobře, takže není obyčejným člověkem a nemůže si na něj ani hrát. Povzdechl si. „Nebudu lhát, že vás rád vidím Ryuzaki,“ nebyla v tom žádná nenávist nebo nechuť k němu, jen potřeba vlastní samoty a překvapení.
„My přízraky si vždy ceníme upřímnosti…v patřičných mezích,“ řekl Ryuzaki tiše s nádechem oné aristokratské hrdosti, kterou většina upírů tolik nenáviděla. Použil tentýž tón, jakým obvykle mluvil Adrien, neosobní a chladný, perfektně se hodící k jeho tvrdé masce, která ovšem dokázala tak rychle roztát. Ale dost již o Adrienovi….
Vincent se ušklíbl. „ Co vás sem vůbec přivádí, pokud se mohu zeptat?“ nemělo smysl se ho snažit ignorovat. Výsada přízraků, že pokud někam přišli, nikdo je neměl právo nutit odejít. Žádné soukromí před nimi neexistovalo. Mlžní šmíráci – Vincent se této myšlence v duchu zasmál. Na Ryuzakiho se to skutečně hodilo.
„Kdybych řekl, že touha po konverzaci s vámi, lhal bych,“ rozhlédl se po parku. „Je tu přenádherně, co myslíte?“
„Ano,“ kývl, „je to tady tak obyčejné, a proto se to zdá tak krásné.“ Pokrčil rameny. „Mám rád jednoduchost – tohle století ve stylu přetvářky a přepychu přízraků až nenávidím.“
„Za dva týdny je vám 150…. Můžete odtud odejít a už se nikdy nevrátit, pokud si to budete přát,“ pousmál se Ryuzaki tak, aby si toho upír nevšiml. „Nikdo vám to nebude vyčítat.“
„Hmm...“ protáhl. „Odejít? Všude je to stejné.“
„To jistě není. Jste poměrně nekonvenční, mohl by jste zkusit třeba upíří království. Adrienovi se tam svého času velice líbilo. Podle něj je tam klid, spousta hospod, povyražení a mariáše, že by Nejvyššího kleplo.“
Vincent se chtě nechtě musel zasmát, ovšem téměř ihned zvážněl. „Nehledám povyražení...“ povzdychl si a zahleděl se na své ruce.
„A co tedy?“
Vincent se na něj podíval a v jeho očích se zračila ztracenost. Věděl přesně, co nehledá, ale nedokázal říct, co hledá. „Možná ztracenou lidskost...“ pokrčil rameny a znovu se zadíval na zem.
„Tu už nikdy nenajdete,“ potřásl Ryuzaki hlavou. „Můžete si na ni uchovávat vzpomínky, můžete po ní toužit sebevíc, ale již nikdy nepoznáte co to je, když bezbolestně hledíte do slunce, když cítíte tolik emocí, když jste svobodní….“ Ryuzakiho hlas pomalu zanikal a do popředí se dostávalo čím dál tím víc šumění větru.
„Věřím, že právě vy byste také nejraději nebyl tím, čím jste, Ryuzaki,“ podíval se na něj smutným pohledem. „A vím, že pokud se s tím kdokoliv smíří, tak ho již nic nepožene dál. Nesmíme se vzdávat svých snů. Nikdy.“
„Proč? Mám šperků kolik si mohu přát, oblečení, služebnictva, knih… mohu takřka všechno. Nestěžuji si.“ plachý úsměv „Jen stále nechápu co máte společného s Adrienem… kromě toho, že je váš stvořitel.“
„Nesnažte se mi tvrdit, že byste nikdy nechtěl svého bratra obejmout... setřít mu slzy,“ odpověděl ještě k jeho otázce proč. „A nejspíš máte pravdu, s vaším bratrem nemám společného nic, než že je můj stvořitel. Ten, co mne zachránil před lidským utrpením.“ emoce v jeho hlase byly nečitelné – bylo jich tam až příliš.
Tohle přinutilo Ryuzakiho zmlknout a začít přemýšlet. „Občas po tom toužím. Není tak silný jak se zdá a to jediné co mu mohu dát je studiví led, který jím projede, kdykoli se mne dotkne.“
„Chlad...“ zkonstatoval smutně, „... to je ta jediná věc, proč nechci být tím, čím jsem – nechybí mi slunce nebo cokoliv takto lidského. Věčný chlad, neschopnost potěšit se vší prostotou a bezstarostností člověka.“ Podíval se na přízrak. „Věčnost znamená, že se tělo stane otupělé na jemná gesta, která vyjadřovala tolik. Objetí již neřekne veškerou lásku, nesmrtelný je nucen být až vulgární, aby ukázal, co cítí... A pravda, vy přízračné stvoření, bohužel, tohle nemáte ani možnost poznat.“
„Nemáme na vybranou. Jsme tím, čím jsme se zrodili,“ Ryuzaki se podíval mladému upírovy do očí. „Nezapomeň ale, že každá bytost na této planetě má svůj smysl, má cíl, ke kterému musí dojít, nic neděláme bez toho, aby to mělo nějaký smysl. Jsi dítě noci, Vincente. Měl bys na to být hrdý, stejně tak jako já jsem hrdý na to, co jsem. Stejně jako Adrien je hrdý na to, co pro nás vykonal. Jednou dojdeme na konec cesty, ale důležité je, co vykonáme před smrtí, to, co zůstane v podvědomí lidu. Na tom záleží.“
Vincent se postavil. „Smysl bytí?“ pohrdavě vyplivl tohle slovo. „Na něco takového jsem přestal věřit již dávno – omezuje to duši a vkládá naději tam, kde by neměla být.“ Jeho oči se naplnily hněvem.
„Naděje,“ pozvedl obočí Ryuzaki. „Ty to slovo znáš? Čím dál tím víc mi připadáš trosku, Vincente. Odpadlíka… Proč jsi takový? Proč ignoruješ ty kolem tebe, kteří tě mají rádi a chtějí ti pomoci? Jsi víc pesimistický než Leviathan!“
„Kdy jste mi začal tykat, Ryuzaki?“ snažil se vyhnout jeho otázce, skutečně na ni neměl chuť odpovídat. A vlastně ani nevěděl, jak by odpověď zněla. Ten pocit, co svíral jeho hruď a dělal z něho „odpadlíka“, v něm kořenil celý jeho život – lidský i upírský.
„Asi někdy v polovině svého proslovu.“
Vincent si znovu sedl na lavičku. „Snad jste nechtěl být intimnější...“
„Nějak to ze mě vylítlo ani nevím jak.“
Upír se ušklíbl. „Nevadí mi to. Jen doufám, že mě nepovažujete za ztracenou ovečku ze svého stáda, které musíte ukázat správnou cestu,“ neměl rád křesťanství. V boha nikdy nevěřil a to byl i ten důvod, proč nevěřil ve „smysl bytí“.
„Ovečku? Spíš černou ovci.“ Ušklíbl se Ryuzaki. „Ovečka je příliš nevinná a čistá, než abych vás k ní mohl přirovnávat.“
„Jak jste přišel na to, že nejsem čistý a nevinný?“ zkoumavě se na něj podíval.
„Stačilo my to, co jsem viděl… v Adrienově ložnici,“ zakoktal se přízrak.
„A co na tom nebylo nevinné?“ přistoupil k němu o krok blíže a potichu zašeptal: „Snad neodsuzujete, když dítě přijde za svým otcem na nevinnou návštěvu...“ Slovo „nevinnou“ zvláštním způsobem zdůraznil.
Ryuzaki nervózně přešlápl. „To, co jsem viděl rozhodně nevinné nebylo. Měl by jste se kát.“
„Nevinnost...“ odfrkl si a znovu se vzdálil. „Vaše představa o nevinnosti je dosti povrchní – vše není tak přímočaré, jak se na první pohled zdá.“ Pročísl si prsty vlasy, rozlily se po jeho bledé kůži jako sluneční paprsky v době rozbřesku. Avšak ony sebou nepřinášely bolest. „Netvrdím, že jsem s vaším bratrem neprováděl nevhodné věci, ale i ony mohou jít ruku v ruce s nevinností.“ Přivřel oči. „Nemyslím, že to pochopíte – na to jste příliš vševědoucím přízrakem.“ Pohlédl mu přímo do tváře. „Každé umění a veškeré myšlenky jsou prvotně nevinné...“
„Vskutku vás nechápu a neřeknu o tom otci jen z úcty k bratru. Jinak by jste již dávno hořel na hranici. Je to zakázané.“
„Jméno svého bratra můžete vynechat...“ mile se na něj usmál. Roztáhl ruce do šíře a zaklonil hlavu. „Jen ať si mě upálí...“ v jeho hlase byl poznat posměch. „Tak dlouho hledám smrt, že nevěřím v její tak rychlý příchod jako mi teď nabízíte, Ryuzaki.“
Ryuzaki posmutněl. „Co by za váš život jiní daly. Život je dar. Až jednou ztratíte někoho na kom vám bude záležet, budete chtít, aby život byl dlouhý, nekonečný….“
„Pro něj, ne pro mě...“ stál si na svém, ale nechal svého laciného gesta ukřižování.
„Jednou nebudete chtít odejít.“
„A to proč?“ nedůvěřivě se na něj podívejte. „Řekněte mi jeden důvod, proč bych neměl?“
Ryuzaki se tajemně usmál. „Vím to, nebo alespoň tuším. Nebudete chtít zemřít.“
„Takže žádný důvod nepotvrzuje vaše tvrzení?“
„Důvod?“ Ryuzaki se usmál. „Žádný nemám, jen své tvrzení a předtuchu.“
„Přízrak-vědma, jak strašidelné,“ hraně vystrašeně se na něj podíval. „Omlouvám se, asi bych si z někoho takového jako vy neměl utahovat.“
„Jde to jedním uchem dovnitř a druhým ven.“
Vincent na to nijak nereagoval.
Přízrak se znovu stáhl do hlubin svého nitra a na jeho tváři se objevila tolik známá, chladná grimasa.
Upír se na něj na chvilku zahleděl, než se vydal pryč.
Věnoval mu poslední smutný pohled a nechal ho jít. Byl pozván na oběd, který nesměl propásnout. Spolu s tichým povzdechem splynul s nocí.
__-__
Vybraná společnost, hlavy států, vojenští velitelé a válka, vhánějící jim do žil nevyřešené otázky. Bylo jich tolik a oni čekali, že jim na všechny odpoví, jako by snad měl znát vše. Kdysi tomu tak bylo, snad.
Ale nyní? Nikdo neznal veškeré odpovědi a některé dokonce ani tato nevědomost nevyvedla z míry. Leviathan seděl s posměškem na rtech u své matky, až příliš daleko od Adriena a vlastně ani nevěděl, co se kolem něj děje. V hlavě měl tolik plánů, které se téhle společnosti a budoucnosti netýkaly. Byla jen přítomnost, pro tu mohl žít. Na druhé straně ovšem nějaká část jeho duše čekala na chvíli, kdy si bude moc promluvit s Atsushim. Doufal, že vše o smrti Niniveho byly jen pomluvy, ale... noční víla se nedostavila. Tolik se mu sevřelo srdce, když si uvědomil, že je to nejspíš pravda.
Každý napjatě čekal, kdo prolomí ledy, kdo promluví, přestože na sebe tak upoutá veškerou pozornost. V sále bylo chladno, chyba přízraků to však nebyla. Každého zamrazilo při myšlence na problém, válku, která by mohla zničit svět, který znají.
Leviathanova matka pohledem zkoumala Adriena a snažila se zjistit vše, co by proti němu mohla použít. Tušila, že se má stát něco, co svému synovi bude navždy vyčítat. Ano, v ovzduší byla cítit nejedna zrada.
Upír se ošil pod tím zkoumavým, nenávistným pohledům královny. Koukala mu až do duše, do jediného místa, které mu ještě nikdo nevzal. Upír s duší.. jak směšné. Přesto to byla jediná vysvětlitelná příčina jeho stavu, žití na pokraji nebytí. Co všechno ví? ptal se sám sebe.
A ona nevěděla nic. Jen měla tolik pocitů z okolí, že se necítila dobře a její vznešenost musela působit vševědoucně. Kdyby věděla o jejich vztahu, tak by již Adrien byl mrtvý a Leviathana čekala krásná manželka. Není jisté, kdo by na tom byl hůř.
Ticho bylo ubíjející. Adrien, aby zahnal nudu a nepříjemný pocit, sledoval plamínek svíčky, pomalu dohasínající, načervenalý za rudou hradbou měkkého, poddajného vosku, který se doposud nerozpustil.
Ryuzaki, sedící vedle, upřeně pozoroval desku stolu, jako by na ní bylo něco zajímavého. Medea jako vždy zdánlivě nepřítomně hleděl do prázdna.
Leviathan se naklonil k matce a něco jí s pobaveným úšklebkem zašeptal. Ona se zatvářila, jakoby to bylo nevhodné, ale i tak ji zacukaly koutky. Položila svému synovi dlaň na tu jeho a pozorným očím neuniklo, že spolu dále komunikují pomocí myšlenek.
Ani na ne příliš čestných místech démonů se nic nedělo. Všichni, jako by zkameněli, jako by se báli promluvit. Adrien se jim nedivil, i jemu nebylo do smíchu, přestože tohle byl možná jeho poslední den tady. Na místě, kde strávil své dětství.
Atsushiho pohled se střetl s tím Leviathanovým. Ten přerušil na okamžik komunikaci se svou matkou a zahloubal se do temnoty démonových očí. Ano, viděl vše, co se nikdy nemělo stát. Měl chuť celou tuhle společnost zničit jen, aby si s ním mohl promluvit o samotě bez hrané nenávisti. Tohle vše – rozhlédl se kolem sebe – bylo tak zbytečné a malicherné.
Atsushi se ušklíbl podobným způsobem jako Leviathan a obrátil se na Kennetha. Říkal tím – za všechno může on a pokud chceš někoho zabít, tak máš možnost. Bylo to podlé a nerozvážné, ale... co jiného mohl udělat?
Kenneth, pohodlně rozvalený na židli se natáhl pro hrozen. Oči měl přivřené, aby z nich neunikl ani sebemenší záchvěv myšlenek. Vlasy měl stáhlé do drdolu, za což byl vděčný. To mohl tvrdit každý, kdo znal jeho matku. Kudrlinka tam, kudrlinka sem.
„Hosté,“ zvedl Nejvyšší své robustní tělo z polštářku na židli, schválně vynechal „vážení“. „Tento oběd jsem neuspořádal, aby jste na něm mlčeli. Mluvte!“ Příkazy, které musí každý vyplnit. Snad by se nenašel jediný nepřízrak, který v tu chvíli neucítil záchvěv nenávisti.
„Jo, můžeme si třeba zazpívat,“ zašeptal Adrien Ryuzakimu do ucha.
Médea se zadíval tajemným pohledem na celé osazenstvo, jakoby se rozhodoval koho bude jako dalšího trýznit ve svých komnatách. Poté svým pohledem zůstal na Atsushim. Postavil se a zvedl číši. „Myslím, že by bylo přinejmenším zdvořilé, nyní si vzpomenout na zesnulého Ninive a vyjádřit jeho rodině upřímnou soustrast.“ Jasně tím všem říkal – démoni prohráli, tak proč dál hrát tohle divadlo.
Kenneth málem spadl ze židle.
Všichni pozvedli své číše a napili se na Niniveho památku. Atsushi je všechny zabíjel pohledem, protože od upírů, snad kromě Leviathana a jeho matky – která z nějakého důvodu Ninive měla také ráda – to byl jen výsměch.
Laciné víno, zkonstatoval Adrien a upil ze své číše. Nenáviděl veškerou etiketu, která mu nedovolovala říci Atsushimu, co má na srdci. Jen tiše hádal, že Leviathan je na tom stejně. Co ho udivilo, bylo, že Kenneth z nějakého důvodu nevypadal potěšeně.
Médea se posadil a pohlédl na Nejvyššího. On svou snahu dokázal, splnil úkol a promluvil.
Nejvyšší se jen nenápadně ušklíbl, jako by tohle čekal. Nic méně společnost stále mlčela. Nikdo nechtěl prolomit její hradbu.
„Zahrajeme si piškvorky?“ pronesl Adrien do Leviathanova vědomí.
„Nevyčerpává tě to snad?“ starostlivá myšlenka.
Adrien se podíval na svoje ruce a stiskl je v pěst. Zatmělo se mu před očima. „Mám na to energie dost…. Unaví mne to, ale ne tak, abych se nepostavil na nohy.“
„Tak můžeme, ale... neměl by ses šetřit na naši cestu?“ skrytá otázka zda se již rozhodl.
„A já doufal, že si mne uneseš jako princeznu v náručí, nasedneme na bílého koně a zmizíme v dály,“ ušklíbl se Adrien. „Ale snít bych neměl. Na sny jsem příliš starý.“
„Mno, já přemýšlel o kočáru... ale stejně – dlouhé cesty jsou vysilující...“ pousmál se. „Se mnou můžeš snít...“
„A o čem? O čem mohu ještě snít? Po čem mohu toužit?“ řekl smutně Adrien. „Zemřel nám přítel, měli bychom truchlit. Atsushi nás možná bude potřebovat.“
„Nikdo nepomůže druhému s jeho bolesti,“ povzdechl si.
„Přesto s ním pár slov můžeme prohodit. Stranou, samozřejmě.“
„Můžeme, pokud budeme mít tu příležitost,“
„Jistě se ještě nějaká najde,“ pousmál se Adrien. „Máme spoustu času.“
„Skutečně?“
„Nějakých šest sedm týdnů,“ pokrčil Adrien nenápadně rameny.
„Chci s tebou utéct, co nejdříve,“ zasténal do jeho mysli Leviathan a i na jeho zevnějšku bylo poznat, že něco není dobře.
„Ale no tak,“ řekl Adrien. „Je to něco kolem padesáti nocí, z nichž asi 20 strávíš tím, jak se ti budu pomalu rozkládat v rukách, kašlat krev…. Trochu optimizmu.“
„Jsem plný optimismu,“ zalhal a položil své matce hlavu na rameno, ona ho pohladila po vlasech a neptala se, co mu je. Snad si myslela, že je to pro smrt Niniveho.
„Ano, sálá z tebe na tisíc yardů.. nechceš mi trochu půjčit?“
„Miluji tě,“ i jako myšlenka to bylo téměř nepostřehnutelné, kdyby to vyslovil, bylo by to méně hlasité než šepot.
„Ta slova někdy zraňují více než tisícovky Medeových bodců v ruce,“ Adrien si dovolil úsměv. „Přesto za ně děkuji,“ opatrně si vidličkou nabodl maso, ignorujíc bolest v paži a doufajíc, že si tohoto poklesku nikdo, obzvláště Leviathan, nevšimne.
„Tak tedy, dost bylo zábavy,“ ozval se Nejvyšší. „Nyní – zástupci upírů, zástupci démonů... kdy začne válka?“ jemný konverzační tón.
Kenneth potlačil výbuch smíchu a obrátil se na svého manžela, jako by čekal jasnou a přímou odpověď. Pohledy upírů byli pro změnu směřovány na královskou rodinu. Adrien si nevzrušeně donesl k ústům sousto. Zase mi bude blbě, povzdechl si. Nějak to jídlo nesnášel, přestože mu chutnalo.
Atsushi s Leviathanem si vyměnily všeříkající pohledy, pak Leviathan promluvil. „Myslím, že období míru netrvalo tak dlouho, aby mělo skončit,“ podíval se na ženu vedle něj. „Matka mě jistě podpoří.“
„Oui, monsieur Atsushi jistě bude bude souhlasit, že krvavé rendez-vous není na místě v tuhle dobu, pokud uvážíme, že hlavní démonská rodina drží smutek. Nejsme přece barbaři, to jistě pochopíte, Nejvyšší...“ svého muže nenechala ani promluvit.
„Tohle jsi měl naplánované jak dlouho, Leviathane?“ smál se Adrien, ale navenek stále upíral pohled do talíře.
„Proč si myslíš, že jsem sem přijel?“ otázal se ho drze se vším vzdorem.
„Pokud v řadách zde zúčastněných upírů není námitek a démoné také nemají, co oponovat...“ odmlčel se, „tak tedy válka bude odložena. Avšak na jak dlouho?“ Nejvyšší si uvědomoval, že musí stále držet upíry ve sváru s démony, jinak by se tyto zbraně mohly otočit na něj.
„Pokud vím, smutek se u démonů drží třicet dní, nepletu se?“ promluvil Adrien. „Navrhuji oběma stranám neútočit, dokud neuplyne tato lhůta. Bude to výhodné pro všechny.“
„Pokud to ovšem nepojmou upíři jako třicet dní příprav a ten třicátý první nezaútočí plně vyzbrojeni na démony, kteří, bohužel, nebudou připraveni,“ promluvil Atsushi bez emocí a bezděky se podíval na svého manžela. Měl by se zajímat i o boj, ne jen o stav toaletního papíru.
„Monsieur Atsushi bude vám stačit mé slovo královny, že se toto nestane?“ probodla ho pohledem.
„Vašemu slovu plně důvěřuji, madame,“ chladně se usmál, „ale víte, že ne všichni upíři jsou pod vaší mocí.“
„Čeho tím tedy chcete docílit, monsieur Atsushi?“ Leviathan jeho chování nechápal. „Chcete snad začít hned bojovat?“ Doufal, že se žalem nezbláznil. Vždyť bylo jasné, kdo by prohrál.
„To jsem neřekl, monsieur Leviathane,“
„Výborně,“ ucedil Adrien. „Všichni se tu dohádejte, poperte, pozabíjejte… To bude ideální.“
Atsushi jeho poznámku přešel bez povšimnutí. „Chtěl bych vaše slovo, madame, že potrestáte jakéhokoliv upíra, který nejen v období smutku napadne démona, ale také i ty, kteří se budou připravovat a zaútočí den po uplynutí lhůty,“ řekl své požadavky a propletl si neústupně prsty paží s lokty, které měl položené na stole.
„Rozumný návrh, ovšem,“ Adrien se odmlčel. „Můžeme tutéž přísahu slyšet i od vás, pánové?“
„Pokud vaše upíří madame dá nám démonům své slovo podle mého návrhu, tak já udělám to samé,“ otočil se na Nejvyššího, „a to bude stvrzeno před očima Nejvyššího.“
Adrien pokýval hlavou. „V tom případě bude vše v pořádku. Předpokládám, že podepisovat mírovou smlouvu na smluvené období nechcete?“ obrátil se k oběma stranám.
„Ne, není třeba,“ přivřela oči královna. „Mé slovo máte, monsieur Atsushi a to je vše, co vám jsem ochotna dát.“
„Děkuji, vy to mé také,“ chladně se usmál oslovený démon.
„Výborně. Postarám se o to, aby se toto nařízení dostalo ke všem mého rodu. Vy se postarejte o totéž,“ zamumlal tiše Adrien, přesto ho všichni slyšeli.
*****
