Malice Mizer

Leviathan stál na balkóně a pozoroval hvězdy. Dlaně měl položená na zábradlí a nechával vítr, aby čechral jeho vlasy. Klidně dýchal a přemýšlel, jak dlouho již tu nebyl. V mysli měl naráz dvě vzpomínky – jak podivná byla tato schopnost, přemýšlet o více věcech najednou. Dva muži – oba zcela jiní, a přesto v jeho srdci zanechali nezahladitelnou brázdu.

Pohledem pohladil siluetu jeho postavy, přestože každý pohled na něj mu zarýval dýku hloub a hloub do srdce, už tak roztříštěného na několik kusů, které nikdo nedokázal spojit dohromady. „Nádherná noc,“ vyslal myšlenku do Leviatanovi mysli. Byla zmatená, což ho udivovalo. Kam zmizely chladné hrany ledovců?

Upír s bílými vlasy sebou trhl. „Vskutku nádherná,“ pokračoval v neverbální konverzaci. Nasál studený vzduch do plic, v povzdechu ho prudčeji vydechl a otočil se na za ním stojícího. Ve tváři měl zvláštně melancholický výraz, jakoby se ještě nestačil zformovat do něco říkajícího a zůstal kamenným v nerozhodnosti a neodvaze, jak se dále zachovat.

Tiše si povzdechl a nerozhodnými, drobnými krůčky přešel až k zábradlí. Položil na ně své studené dlaně. Na upíra vedle sebe se ani na okamžik nepodíval. Rysi jeho tváře znal snad zpaměti, stejně jako jeho vůni i chuť, charakteristickou pro jeho upíří rod. On sám se být upírem necítil. Byl podivná směska dvou druhů.

 V tichosti stáli několik minut, než přece jen Leviathan mu vyslal další myšlenku: „Jak je ti?“ Nezakrýval, že ho to skutečně zajímá. Zadíval se na hvězdy a pro chvíli si dovolil naivně přemýšlet, zda mu splní jediné přání.

Adrien se dlaní dotknul břicha a jeho tvář se zkřivila v bolestné grimase, která rozhodně nebyla hraná. „Špatně.“

„Mám pocit, jakoby to byla moje vina,“ pomyslel si Leviathan a nevyslal svou myšlenku silně, takže ji Adrien ani nemusel postřehnout.

Adrien k němu otočil svůj pohled. „Nemohl jsi tomu zabránit. Stejně jako já jsem nemohl zabránit tomu, aby zemřeli miliony upírů ve válkách, ty nemůžeš za to, že umírám.“

Bělovlasý upír si povzdechl. „Je to můj pocit a já se ho nemohu zbavit, ať najdu dvacet důvodů, proč to není má vina, přičemž vím, že promiň nestačí,“ jeho mysl byla smutná. „Proto jsem se ti nikdy neomluvil.“

„Nemyslím, že bys měl tolik možností,“ povzdechl si Adrien. „Utekl jsem odtamtud, jako by mi za patami hořelo,“ úšklebek. „Prosím, mohli bychom přejít do řeči? Vyčerpává mě to a já musím ještě dnes zvládnout hrát komedii před tvými rodiči a Vincentem.“ Rozkašlal se. z koutku úst mu vytekl pramínek krve.

„Jak chceš,“ pousmál se, poté již skutečně přešel do řeči. „Vzpomínám si, jak jsme si celé noci promítali různé naše myšlenky... nějak jsem si zvykl na to, že s tebou mám spojenou mysl a nemusím mluvit nahlas.“

„To ano,“ řekl s jiskřičkami v očích Adrien. „Pamatuješ, jak nás zavřeli každého do jiného pokoje kvůli.. už si to ani nepamatuji.. a každého z nás tam trestali samotkou a my v duchu hráli piškvorky?“

Leviathan se zasmál a jeho smích byl upřímný a příjemný – se zcela jiným tónem, než když je arogantním parchantem. „Bylo to ještě předtím, než jsme se v takových představách začali navzájem svlékat,“ poznamenal velice potichu a zdálo se, že se na jeho tváři objevil ruměnec.

„Někdy bychom si mohly ty piškvorky zase zahrát.“ řekl Adrien v pokusu nereagovat na upírovu poznámku. Otřel si hřbetem ruky krev na obličeji a tiše pozoroval, jak se vpíjí do jeho kůže.

„Nejsme na to až příliš velcí nepřátelé?“ podíval se na něj a sáhl si na ret, kde ho před několika hodinami bolestivě uhodil. Poté se ovšem ušklíbl a znovu se zadíval na hvězdy.

„Mohl bych se zeptat čí to byla vina, ale neudělám to,“ povzdechl si Adrien a prohrábl si černou kštici. O Leviatanovu paži se otřelo tisíce pramínků havraních vlasů.

Upíří princ nevěděl, co na to odpovědět. Tak jen pozoroval černé nebe a vysílal hvězdám své přání. Tvář měl vážnou. Od její dokonalosti se odrážely paprsky měsíce a zdálo se, jakoby ji ještě bělely. 

Adrien se na něj zpytavě zadíval. „Proč mluvíš s hvězdami a ne se mnou?“

„Nevím, kolik toho mohu říct,“ odpověděl popravdě a ohlédl se, jakoby měl pocit, že je někdo sleduje. Místnost za nimi byla plná světla, avšak i tak byla prázdná.

„Řekni vše, co chceš,“ odpověděl mu po chvíli mladší upír. Svůj černý pohled ozdobený bělostnými kříži upíral na ohromné zahrady přízračného paláce. Snažil se nevzpomínat, nemyslet, ale.. copak to šlo?

 „Některé věci by skutečně nebylo vhodné říkat,“ pousmál se. „Vincent...“ začal neurčitě – nebyl si jistý, zda se tak skutečně jmenuje; ani nevěděl, zda se na to chce ptát, „...je tvým milencem?“ V duši se zasmál tomu, že si vybral zrovna věc, kterou nebylo vhodné říkat...

„Včera tu byl Ninive. Odešel asi dvě hodiny předtím, než jsi přišel,“ řekl Adrien a sám se divil tónu svého hlasu. Ani grimasa na jeho tváři nebyla obvyklá. „Snad nežárlíš.“

„Kdybych si to mohl přiznat jako záporná postava, tak bych řekl, že ti ho přeji – pokud si s ním šťastný a miluješ ho, tak...“ odmlčel se, aby to správně zformoval, „...nemám právo žárlit.“ Ať jméno Ninive v jeho myšlenkách vyvolávalo spoustu příjemných vzpomínek, nehodlal o něm přemýšlet v Adrienově přítomnosti.

Adrien si pohrdlivě odfrkl. V jeho pohledu byla zvláštní směska nenávisti a lítosti, když se zadíval na Leviatanovu tvář, aby z ní vyčetl upírovi vzpomínky, ale ten, kdo by se podíval pořádně, by v nich viděl ještě něco víc. „Proč jsi přijel?“ vyslovil otázku, která ho mírně řečeno poněkud trápila. „Pochopím, že přijeli tví rodiče.. i mě zajímá, na jakou stranu se přízraky přikloní.. ale že ty? Ten, který tolik nenávidí cestování?“ 

„Mohl bych říct, že také chci vědět stranu přízraků,“ ušklíbl se. „Ale popravdě – přijel jsem kvůli tobě. Chtěl jsem tě vidět – myslím, že tohle je poslední příležitost říct si vše...“ V jeho očích bylo jasně čitelné, že příště již bude Adrien mrtvý.

„Tak mi to vše řekni,“ zašeptal Adrien. „Chci to vědět dokud…. Dokud ještě budu moci chladně uvažovat.“

„Vše je příliš rozsáhlé, nevím, kde začít... a přesto je vše jako nic...“ snažil se vyhnout otázce.

„Všechno je jednodušší, než se zdá, Leviathane.“

„Nechci ti způsobovat ještě větší bolest,“ namítl a začal si pohrávat s prsty.

"Tím, že mi budeš lhát do konce života? Leviathane já nechci umřít s myšlenkou, že upír, se kterým jsme strávil přes 1 000 let svého života, mi nechce říct něco, co mu hryže svědomí, přestože se to snaží skrývat. To nechci."  

 „Chceš slyšet to, co mne tíží?“ s otázkou v očích se na něj podíval. „Dobrá, tak skutečně, myslím, že spolu dnes budeme mluvit naposled. Řeknu sbohem předem, protože pak si myslím, že již ho nebudeš chtít slyšet.“ Nadechl se a přemýšlel, jak správně zformovat větu. „Pokud bych tě znovu měl podvést s Ninivem, udělal bych to... ale to neznamená, že jsem tě někdy přestal milovat.“ Sklopil pohled a chystal se odejít.

Adrien ho pevně chytil za zápěstí a přitáhl si ho k sobě. „Ale já nechci,“ zašeptal. Hlavu si položil na jeho rameno a nosem vdechoval Leviatanovu vůni. „Nechci, abys říkal sbohem.“

Bělovlasý ho jemně objal kolem ramen a začal hladit po vlasech. „Pokud skutečně nechceš, tak ho neřeknu,“ zašeptal smířlivě.

„Odjedeš?“ zmohl se upír na jedinou otázku. „Kdy?“

„Až s rodiči, což znamená: až se rozhodnou přízraky o jejich straně...“ odpověděl Leviathan.

Adrien se zamračil. „To může být brzo i příliš pozdě.“

„Mohu odjet kdykoliv budeš chtít,“ nabídl mu. „Až mé přítomnosti budeš mít dost – řekni.“ Pousmál se. „Kdybych ti to samé nabídl dnes ráno v síni, tak bych tu již nebyl.“

Mladší z dvojice se usmál, ale přes látku a stříbrné vlasy, které mu zakrývaly tvář, to nebylo vidět. „Měl bych se ti omluvit. Nechal jsem se příliš unést,“ vzhlédl a jako by chtěl ulevit svému příteli od bolesti, přejel chladivým ukazováčkem Leviatanovi přes napuchlé rty. „Kdysi jsem přísahal, že se před tebou nikdy nepokloním….“ Dodal tichoučce. „Poprvé jsem porušil svá vlastní pravidla. Jaká ironie, když jsi to byl ty, kdo mi je kdysi vtloukával do hlavy.“ Odmlčel se a ztěžka oddechoval, jako by ho tento rozhovor již příliš vyčerpal. „Nechci abys odjel a přísahám, že jestli se k tobě Ninive nebo kdokoli jiný přiblíží, tak…“ zavrčel. „Ale neber moje přísahy vážně. Víš sám moc dobře jak často je porušuji.“

Leviathan ho pohladil po tváři a usmál se. „Chtěl bych tě opečovávat,“ zašeptal. „Ale v tvém pokoji už pro mě není místo...“ Na jeho očích bylo poznat, že skutečně myslí v pokoji, ne v posteli – čisté úmysly bez jediného neřestného podtextu.

„Dnes odjíždí. Můžeš přijít kdykoli chceš,“ hlesl Adrien. „Bylo by to příjemné.. mít u sebe společnost.“

 „Přinesu čtverečkovaný papír,“ dovolil si smích.

„Hmm…“ zabroukal Adrien. „A nezapomeň na ořezávátko. Měla by tam být nějaká tužka. Za stav ale neručím, znáš můj smysl pro pořádek koneckonců.. bojoval jsi s ním přes 1 000 let. Nějakou výdrž musíš mít.“

„Raději si donesu vlastní,“ poznamenal. „Něco jsem ti přivezl,“ vzpomněl si najednou.

„Doufám, že to nebude další prsten,“ ušklíbl se Adrien a zadíval se na svou ruku. „A copak to je?“ vzhlédl k Leviatanovi a zaklonil hlavu. Vždy to tak dělal, neboť upíří princ byl nejméně o hlavu vyšší.

„Prsten to není,“ ušklíbl se. „Ale co to je, si nechám pro sebe...“

„Že by jsi konečně vymyslel něco originálního?“ upřímný úsměv. „Leviathane!“

 „Který z mých dárků nebyl originální?“ zeptal se dotčeně.

„Fajn, uznávám, všechny byli nádherné a originální, ale….“ povzdech. „…. Mohlo tě občas napadnout něco jiného než šperky…..“

„Dobře,“ pohodil rameny. „Příště ti koupím ponožky!“ Nechtěl myslet na to, že žádné příště již nebude.

„Nemám rád ponožky,“ nakrčil Adrien nos, „Ale od tebe klidně. Hlavně né růžové, ano? Víš, jak jsem na tu barvu hákliví.“

 „A na truc budou růžové a chlupaté,“ dal si ruce v bok a chvíli se snažil působit uraženě, poté se ovšem začal smát. Trvalo chvíli, než se uklidnil a rozhlédl. Slyšel hlas své matky, jak ho nabádá, že takto by se neměl chovat princ.

Adrien se usmál a lehce do prince žďuchl. „V tom případě do nich dám cihlu a budu tě s nimi mlátit,“ ušklíbl se a pohladil prince po tváři. „Takže mi to neřekneš?“

„Ne,“ zakroutil hlavou až v přehnaném gestu.

„Tak já se s tím teda smířím,“ na chvíli se odmlčel. „Nevíš, co po mě bude Tvá matka chtít? Nemám ji rád a ona mě slušně řečeno nenávidí….“

„Nevím...“ povzdechl si. „A ty se divíš, že tě nenávidí? Vždyť si jí přece vzal syna a ona si s ním již nemůže hrát podle libosti jako když byl mladší...“ ušklíbl se.

„Maminka k pohledání… a tvůj tatíček předpokládám skáče jak ona píská.“

„Samozřejmě, v naší rodině byla vždy velectěná jen královna,“ zasmál se. „Štěstí, že nejsem dcerka, jinak bych byl jako ona...“ I tak toho s matkou měli spoustu společného – stejná gesta a jisté povahové rysy.

„To by mi ještě scházelo, pche!“

Leviathan se pousmál a zadíval se dveřmi do místnosti za nimi. „Měl bych jít...“ zašeptal. „Už jsem tu příliš dlouho v tvé společně, i kdyby o tom nikdo nevěděl, tak to není vhodné.“ Podíval se na něj vše říkajícím pohledem.

Adrien si povzdechnul. „Půjdeme oba,“ řekl nakonec. „Jen se převléknu.“

__-__

Ninive ležel na posteli, přikrývku měl přesně tak, jak mu ji urovnal jeho sluha. Přesto nespal. Opřený byl o polštář, aby viděl ven z okna a mohl pozorovat stále se měnící světlo, co z něj proudilo do pokoje. Bylo mu ovšem naprosto lhostejné. Den, noc, ráno, večer – nic z toho ho nezajímalo. Hluboko ponořen do své duše vnímal pouze bolest, kterou způsobovala ruka zoufalství držící jeho srdce. Hruď, oblečená do jen nepatrně zdobené černé noční košile, se mu nadzvedávala v plytkých nádeších – jakoby ani ono dýchání pro něj nemělo cenu.

Veškerá okna byla otevřena dokořán aby teplý vítr dnešní noci mohl proudit sem a tam. Svíce rozestavené po pokoji stále svítily a vystavovali na odiv svou výdrž. Díky jejich svitu nepůsobil pokoj tolik skličujícím dojmem.

Avšak jeho majitel i tak byl jako bez duše. Nepohnul se, ani když se otevřeli dveře a obezřetně do nich vstoupila černá postava. Poprvé za dlouhou dobu se zhluboka nadechl, jakoby ho nedostatek kyslíku přece jen vyčerpal a táhle vydechl, díky tomu se to zdálo jako povzdech. Maličko víc přivřel víčka.

Bosé nohy opatrně a pomalu našlapovaly na koberec aby podlaha nezavrzala, přestože jejich majitel věděl, že démon v posteli nespí. Jeho jediným cílem bylo odbýt si všechno co nejdřív, nevzbudit povyk a nějak se během této noci vypořádat s hromadou papírů na jemu přiděleném stole. Nechtěl tu zůstávat déle, než musel. V levé ruce držel ampulku s tmavou tekutinou, kterou postavil na stůl vedle démonova lůžka těsně před tím, něž se Ninivemu zabodl do očí pohledem.

Ninive sklonil pohled, aby v něm neviděl veškeré zoufalství, co v sobě skrýval. „Kennethe,“ oslovil ho. Nehodlal dál pokračovat v rozhovoru. Podíval se na malou lahvičku, kterou jeho nepřítel přinesl a neurčitě pozvedl koutek úst snad do úsměvu.

„Nini,“ pozdravil slabého démona s nenávistí a chladem v hlase démon, přestože s z části musel přemáhat. „Víš, proč jsem tady?“ zeptal se. Nenechá ho zemřít bez toho aby se dozvěděl proč. Sám totiž tušil, že on nikdy takové štěstí mít nebude. Nejspíš někde zemře ve válce za ideje, které mu budou cizí. Ale Ninive byl čistý a krásný, zasloužil si znát odpověď na otázku proč. On mu ji chtěl dát.

Ninive se na něj jen podíval a pohledem ho vybídl, aby mu řekl vše, co chce. Poté ovšem znovu svůj pohled upřel z okna. Nic zajímavého tam nebylo. Jen tmavá obloha.

Kenneth se bez dovolení posadil na okraj jeho postele a donutil ho podívat se mu do očí. Řekl jediné slovo. „Atsushi.“

„Snad jste se do něj nezamiloval, Kennethe? To se k vám nehodí...“ v jeho hlase byla zvláštní hořkost, která ovšem ve spojení s jeho obvyklou sladkostí připomínala hořkou čokoládu.

„Ničíš ho,“ zavrčel ten. „Miluje tě a ty ho ničíš. Tohle je podle tebe láska?“

„Ničím?“ zeptal se lhostejně. „Vždy jsem mu dal vše, co chtěl, stejně jako tobě. Nikdy se mne ovšem nikdo nezeptal, co chci já.“ Odmlčel se. „Dobrá, tak ho tedy ničím.“ Trochu se nadzvedl, aby dosáhl na lahvičku s temným obsahem a vzal ji mezi prsty. Pouze bříšky svých dlouhých skvostů si s ní opatrně pohrával – přece ji nikdo nechtěl rozbít a navždy přijít o její obsah.

„Nenávidím tě.“

„Skutečně?“ přitáhl si ruku s jedem k sobě. „Myslel jsem si, že ti jsem naprosto lhostejný,“ na tváři měl podivně zoufalý úsměv, „dával si mi to tak jasně najevo, myslím předtím, než ses stal snoubencem mého bratra.“

„Nepřipomínej mi tu část mého zpropadeného života. Budu jí litovat do konce svých dnů,“ obořil se na něj Kenneth.

„Ano, jediná věc, kterou máme společnou... lítost z času, který jsme strávili společně,“ pohledem přejížděl po skle lahvičky, jakoby si ji chtěl pamatovat navždy. Poté se naráz zasmál – připomínal šílence. „Tenkrát to z mé strany nebylo ani okouzlení, ani touha po tvém majetku, já jsem tě miloval víc než svého bratra.“ Odmlčel se a otevřel lahvičku. „Víš, že tento jed je účinnější, čím déle je vystaven působení kyslíku?“

„Idiote,“ zavrčel Kenneth a pokusil se mu vytrhnout ampulku z ruky.

 „A nechtěl si snad právě tohle?“ držel ji pevně a v duchu počítal, kdy se jed stane tak silný, až postačí jen kapička a již nebude cesty zpět. Musel ještě chvíli mluvit, než tohle vše bude moct ukončit.

Kenneth stáhl ruku a prohrábl si vlasy. "Máš pravdu.. už zase."

Ninive se na něj, co nejpřívětivěji, usmál. „Můj bratr nikdy nebude jako já...“ bezcenná slova, jen aby pozdrželi chvíli, kdy se napije. „Jak dlouho si myslíš, že chápu tuhle hru? Mou rolí přece vždy bylo někoho obšťastnit a nyní... nestát v cestě... přemýšlel jsem, jak nejlépe vás dva nechat žít spolu ve vašem nádherném manželství... děkuji – vyřešil si to za mně.“ Odpočítávání skončilo. Přiblížil ruku k ústům a podíval se z okna. Přestože nemusel, vyprázdnil celý obsah lahvičky a nechal ten tekutý oheň putovat jeho tělem. Upřel zrak do noční oblohy – kdyby tam padal sníh jako když se narodil.

Kenneth mu vrazil facku. Tak silnou, jak se odvážil.

Ninive se na něj ještě jednou usmál se vší láskou, a poté zavřel oči. Pro něj již hra skončila...