Sephirothovi Děti; Part 17
Bylo to jako zlí sen, sen, ze kterého se chcete probudit, přičemž víte, že je to nemožné. Krev mu bubnovala v uších a jeho oči se divoce pohybovaly pod jemnou kůží víček, pokrytou jemným nánosem pudru a černých stínů, jemnou, kalajovou tužkou.
Tiše vykřikl a stále ve spánku se narovnal na posteli, načež znovu upadl do přikrývek. Neočekávaná měkkost a poddajnost matrace a peřiny obemkla jeho tělo a nechala ho jemně dopadnout, jako by byl natolik křehký, že by mu ublížil i sebemenší úder a jeho kůže se měla každou chvílí roztříštit jako tenká tabulka skla. Šedivé vlasy se mu rozprostřely po polštářích a zelenomodré oči stále čekaly až je někdo vysvobodí z mlžného oparu, ve kterém uvázly. Pomoc však stále nepřicházela, snad ani neexistovala. Možná že ho schválně nechala trpět v jeho děsivé noční můře a s radostí se dívala na němé výkřiky, linoucí se z oněch krásných, takřka porcelánových rtů.
Po tváři stekla slza a vpila se do polštáře, přičemž zanechala na tváři vlhkou stopu, stopu, která byla ihned setřena, když sebou hlava zatřásla jako by v projevu nesouhlasu a jemná tvář se hrubě otřela o polštář. Jemné vlasy se lepily na zpocené čelo a zrudlé tváře. Prsty byli pevně zatnuté do látky a dlouhé nehty pomalu provrtávaly látku zkrs na zkrs.
Dlaně, které pevně uchopili jeho ramena vytvářely zarudlý nádech na jinak bílé pleti. Stříbrné vlasy divoce poletovaly ve třesu, který však nebyl způsoben noční můrou ale narušitelem. Snad onou pomyslnou záchranou, na kterou spící princ tolik čekal a kterou tiše vzýval, ve svém utrpení.
Volal jeho jméno, pronikal do jeho snu a vábil jej k sobě, hlas, tolik známí a tolik postrádaný. Nedával mu spočinout a odháněl noční můry, které mu stále tepaly v hlavě. Nenavracely se… odeznívaly, až konečně mohl princ rozpoznávat slova i melodii hlasu. Mohl konečně trochu myslet, přemýšlet, jako by se svět rozsvítil, vrátila se mu barva z jeho zašedlosti a pochmurnosti. Konečně slunce pohladilo jeho oči, které se otevřely a zamžouraly do pokoje, do jeho šera, způsobeného namodralými závěsy, pevně zataženými na oknech.
Dlaně povolili stisk a jemně pohladili zarudlou kůži, jako by se jí omlouvali za všechna příkoří, které způsobili. Modřiny na ramenech byli již nyní citlivé, až by obyčejného člověka překvapilo, s jakou rychlostí a jak jednoduše se hebká kůže poškodila.
"Lozi?" vydechl Yazoo tiše. Jeho tvář zbrázdila další slza, vytékající z koutku očí a ztratila se do vlasů, pocuchaných a polámaných. Jaký kontrast s dokonalou tváří…
"Yazoo," zavolal jeho jméno cizí hlas. "Yazoo, vnímáš mne?" záblesk tmavých vlasů a modrých očí. Paže, které přikryly třesoucí se tělo mělkým, potlačovaným pláčem.
"Kde je Loz?" otázka, mdle zašeptaná, plná zoufalství a strachu. Tenké prsty se pevně sevřely kolem svalnatých předloktí a dlouhé nehty se místo do látky zabořily hluboko do kůže. Mladíkovo čelo hořelo v agónii.
Yazoo zalapal po dechu a posadil se na posteli. Modré oči stále mlčely. Zamrkal, a rozehnal tak nadpozemskou mlhu, vytvářející neprostupnou clonu mezi ním a okolím. "Co se stalo?"
Bál se. Odpovědí, pravdy…. všeho, co mohlo ohrozit jeho křehký život, rovnováhu, kterou nastolil…. Yazoo je cvok…. trhl sebou při té vzpomínce.
Stáhl ruce a nechal je klesnout na propocené povlečení. Vlasy se mu rozlili na ramena a vytvořily tak vodopád, vlasy slepené potem a slzami mu zastrčila cizí ruka za okraj delikátně tvarovaného ouška.
"Co se děje?" ptal se Yazoo stále dokola, jeho hlas zněl zmateně, oči těkaly po místnosti jakoby nemohli na chvíli spočinout na jednom místě. tváře mu žhnuly od horečky.
"Máš horečku, Yazoo. Blouzníš," domlouval mu klidný hlas, tak známí a přesto tolik cizí, jako zapomenutá árie prastarých dob. "Lehni si."
"Copak nevidíš, že je celý propocený?" ozval se jiný, na první dojem dívčí hlas. Yazoo zatřepal hlavou, jako by se pokoušel vytěsnit z hlavy všechny myšlenky, které mu ubližovali a bodali ho spánků… Yazoo je cvok…. Yazoo je cvok…..
Červenovlasý Turk si povzdechl a hodil nepříjemný pohled na drobnou, černovlasou postavu u dveří. Ta se ošila a vytratila se za dveřmi.
"Yazoo," povzdechl si rudovlasý kluk s červeným tetováním pod očima a pohladil chlapce, který opět upadl do spánku, po tváři.
"Vy taky ven! Nemáte tu co dělat!" obořila se na něj Aeris.
"Ale…" zaprotestoval Reno a zůstal sedět. Do chladivé dlaně vzal Yazoovu hořící ruku a pevně ji stiskl.
"Žádné ale! Ten chlapec potřebuje lékařskou péči!"
Reno otevíral ústa k peprné odpovědi….
"A já? Můžu tu zůstat?" ozvalo se z druhé strany postele.
Aeris se zadívala na tu smutnou, takřka zoufalou tvář stříbrovlasého, sotva třináctiletého, chlapce. Kdo ví, jaké je to přijít o jednoho bratra a hned na to ztrácet druhého… "Ty ano, ale Fair a tadyhle ten nezdvořák budou muset odejít. Tohle není holubník!" rozkřikla se a ač si to neuvědomovala, škodila hlavně Yazoovi, bolest jeho hlavy se tak zdála být silnější.
Ticho pokoje, přerušované jen občasnými bolestivými vzdechy bledého chlapce na posteli prolomilo šoupání židle a dva nespokojené hlasy, mumlající nadávky a protesty. Tiché.. takové, které nebylo třeba zaznamenat.
***
Aeris si poklekla vedle Yazoovi postele a stáhla z něho přikrývku. Byla celá propocená od horečky. Přiložila mu dlaň na čelo a ucukla pod jeho horkostí. Zavrtěla hlavou až jí hnědé copánky vlasů zavlály kolem oválné tváře a vyždímala kousek hadříku ve studené vodě. Přiložila jej yazoovi na rozpálenou tvář a vstala, aby mohla převléci postupně celou postel.
Kadaj stál nerozhodně u postele, ruce svěšené, nevěda co by měl udělat. Chtěl by pomoci, udělat cokoliv, ale nevěděl co. Nechtěl bratrovi ještě více přitížit.
Aeris se na Kadaje jemně usmála a vtiskla mu do rukou propocené povlečení.
"Dej je tamhle do rohu a přines mi čisté z támhleté hromádky, ano?"
Kadaj kývl. Za okamžik již měla Aeris v rukou čisté povlečení.
"Děkuji," usmála se, přestože jí do smíchu moc nebylo. "Pomůžeš mi ho převléci?" kývla hlavou k Yazoovi tělu.
Stříbrovlásek se posadil na postel a začal Yazoovi třesoucími se prsty rozepínat košili. Aeris mu pomohla zvednout ho aby z něj Kadaj mohl stáhnout horní díl pyžama a navléknout mu nové, voňavé. Pokojem se vznášela štiplavá vůně potu.
***
Reno se s nespokojeným výrazem posadil na židli v Kantýně, kam ho zavedl Zack Fair a nechal si přinést kafe. Tvářil se lehce uraženě a nespokojeně, ale hlavně měl strach.
Výjimečně se nebál toho, že přijdou na to, že nechodí do školy a že ho zde někdo načapá, ale o svého nejlepšího přítele.
Fair se koneckonců taky netvářil moc nadšeně.
"Zdarec, lidi!" zavýskl černovlasý chlapec, kterého Reno vyhnal pohledem z pokoje a kecnul na židli naproti. "Co se tváříte jako o pohřbu?" smál se.
Reno si zamíchal kafem a rozhodl se otravného spratka ignorovat.
Zack protočil panenky, pak nakoukl na chodbu. "Jde Tseng!" oznámil.¨
Chlapec vypískl. "A kurva," zaklel. "Mno nic, rád jsem vás viděl!" a pelášil pryč.
Zack se ušklíbl. "Takhle na něho musíš."
Reno pokrčil rameny. "Co je Yazoovi?" zeptal se.
"Nevím," řekl Zack po pravdě.
"Fajn."
Černovlasý kadet se pousmál. "Bude v pořádku… uvidíš," položil mu ruku na rameno ve snad uklidňujícím gestu. Rudovlasý se ošil.
"Hmm…" zamručel Reno a sklopil pohled a usrkl.
Kadet ho objal a přinutil ho svým veselým úsměvem brát věci trošku s nadhledem. "Všechno bude v pořádku," zašeptal.
"Hmm…" hlesl Reno.
"Umíš něco jiného než Hmm?"
"Hmm.."
Zack se zasmál. "Ty jsi vážně blázen, Reno."
"Hmm…"
Aeris je zpoza dveří sledovala. Na rtech měla ztrápený úsměv. "Reno? Zacku? Už se probral…" zavolala na ně. Zach vypískl.
"No vidíš!" vykřikl a vytáhl Turka na nohy.
Reno se usmál. "Možná jsi měl pravdu," zašeptal…. Možná bude vše v pořádku….