Sephirothovi Děti, Part 14
Nenáviděl to. Nenáviděl sebe.
Nenáviděl ostatní, jak na něj vrhají soucitné pohledy. Nenáviděl sebe za to, že se jim nemůže postavit a říct jim, ať toho nechají. Nestál o to. Nepotřeboval to.
Nechtěl nic, jen se schoulit do kouta a vyplakat se. jako by mu nestačilo dnešní ráno od kterého měl ještě opuchlé oči. V nose ho stále šimrala Genesisova pronikavá vůně.
Nejdříve se divil, jak rychle se to rozneslo. Pak už ne. Ignoroval je, nebo se o to snažil. Musel najít Kadaje.
Neviděl ho od rána. Vlastně od té chvíle, co ho našel ve Fairově objetí.
Zdálo se, že ani Reno není k nalezení. Cestou do školy prošacoval každý keř, každou skulinku, ale chomáč rozčepýřených, rudých vlasů nikde nenašel.
K pohybu ho přiměl až drnčiví zvuk školního zvonku….
♥♥♥
Nespal už dobrou půlhodinu, přesto stále nechával víčka pevně semknutá. Užíval si hebkou, zhýčkanou ručku, která se mu prstíky probírala v od přírody červené hřívě.
Nechtělo se mu rušit tuto chvíli. Na krku cítil horký dech svého milence a váhu jeho křehoučkého těla na svém. Čupřina měkkých vlasů plavé barvy ho příjemně lechtala na nose.
"Reno?" zašeptal onen svůdný hlas jeho jméno. Na své tváři cítil jeho upřený, zkoumavý pohled.
"Reno, já vím, že nespíš," z Rufusova hlasu sršelo špatně maskované pobavení. Reno se lehce zavrtěl a zívl.
"Lásko, vstávej," ozval se mu u ucha medový, lahodný tón, kterému se nedalo odolat. Alespoň Reno nemohl. Ten hlas ho okouzlil, svázal, zasadil ho do okovů a nepustil. Obemknul jeho rozverné srdce a hladil jeho duši.
"Nechce se mi," zavrněl rusovlásek.
"A komu ano?"
"Tak třeba Rudemu…. Nebo Vincentovi. Jo. Vincovi. Z něho jednou bude workholik, tomu věř!"
"A z tebe bude povaleč!" smál se Rufus. Jeho smích Renovi připomínal cinkot rolniček, radost a štěstí. Všechno pozitivní, co kdy znal. "Musíme do školy. Máme vyučování."
"Ještě chvilku, prosím!"
"Ach, Reno. Je půl sedmé!"
"No a? Škola začíná až v osm!"
"Seš hroznej!" usmál se Rufus a posadil se na posteli. Tenká přikrývka mu sjela ze zad a odhalila heboučkou, bledou kůži. Blonďaté vlasy Renovu krásnému princi spadali na zádech po lopatky přičemž vepředu mu sahaly až k opasku kalhot. Rámovali tak krásnou, světlou tvář s měkkými rty starorůžové barvy a hluboké, modré oči s hustou záplavou dlouhých řas.
Ne, opravil se Reno. Nebyl princ. Byl princezna. Jeho princezna.
Rufus se k němu obrátil čelem a v očích mu tančili rarášci. Hladově si olízl rty.
"Hmm… říkal jsi, že škola začíná až v osm?" Reno zrudl.
Blonďatý krasaveček se k němu doplazil po čtyřech a vynutil si na Renových rtech polibek, krátký, jemný, jako závan motýlích křídel a přesto dokázal Rena vzrušit až k nepříčetnosti. Toužil se na Rufuse vrhnout, zlíbat ho, vzít si ho…..
"Rufe?"
Jmenovaný Renovi olízl linii ucha a zakousl se do něj. "Hmm?"
"Nejdem na to nějak moc zhurta? Ne že by mi to vadilo, ale… známe se JEN dva dny."
"Zhurta?" olízl se Rufus a uvelebil se Renovi na hrudníku.
Reno zaklonil hlavu a zasténal, když se blonďákova ruka zatoulala do míst, která neukazoval na počkání. "Ďáble!"
"Omyl. Já… jsem… anděl," líbal ho Rufus.
"Jo. Anděl. S ďáblem v těle."
"Chci tě," zavrněl mu Rufus do zrudlého ouška. Otisky jeho zubů na něm byli stále ještě patrné. Lehce na ně dýchl.
"Tohle…. Tohle andělé nedělají," vydechl ztěžka Reno. Rufus se usmál a stiskl….
"Jen ti zamilovaní," usmál se Rufus a zmocnil se Renových úst.
♥♥♥
Jak se mohou smát? Jak se mohou chovat tak bezstarostně, když mě zemřel bráška? Vrčím na celý svět. Nenávidím ho. Každý roh, každé místo, každá květina… všechno mi ho tu připomíná, vidím ho stát vedle sebe a zubit se na mě. Vzpomínky se mi honí hlavou. Ty krásné i ty smutné.
Tady, ano, tady to bylo, když jsem si mu stěžovat na Zacka Faira. Zde mě držel, když jsem se zlostí málem vrhl na Clouda. Tady v tom křoví jsme společně s Renem a dvěma děvčaty z Renovi školy hráli flašku….
Ne. Nebudu brečet. Musím být silný. Pro Kadaje. Všechno je pro Kadaje.
Yazoo si sbalil věci do brašny a pomalým krokem opustil přítmí velkého stromu, kde si dodělával úkoly.
Přeběhl nádvoří, vyklusal několik schodů a vešel do svého království. Jediného místa, kde se cítil v bezpečí, sám, uchráněný před nespravedlností světa.
Hodil kabelu na postel a prohrábl si stříbřité vlasy. Koukl se z okna. Slunce bylo vysoko na obloze jemný větřík si pohrával s listím na těch několika desítkách stromech, které tu rostly. Neopoměl pohladit vrcholky keřů a pak se ztratil v neznámu.
Svlékl se ze školní uniformy a běžel ven. Chtěl si pročistit hlavu ode všech vzpomínek, myšlenek. Chtěl ji vyprázdnit, vymlátit z ní všechny svoje starosti a strasti. Na chvilku zapomenout kým… čím je. Monstrem. Monstrem, které nedokázalo zachránit vlastního bratra.
"Hej! Yazoo!"
Yazoo sebou trhl, zastavil se a váhajíc nakoukl do křoví. Na jeho bledé tváři se objevil po dvou dnech konečně úsměv.
"Re…Reno?" vydechl. Konečně!
"Ne. Tady duch!" usmál se rudovlasý rošťák. "Pojď sem, kámo. Musím ti někoho představit!"
Budoucí Soldier se s povzdechem zohnul a sedl si vedle Rena do vlhké trávy.
"Čuzík. Já jsem Rufus," smál se na něj blonďatý chlapec přibližně Cloudova věku a natáhl k němu pravici. Yazoo, neschopen slova, mu ji stiskl. "Rád tě poznávám. Reno o tobě furt mluví."
"Yazoo. Taky mě těší," obrátil se na Rena. "Další co chodí za školu?"
"Mno… víš…."
"Nechci to vědět," ušklíbl se Yazoo.
Rufus se znovu usmál a položil si hlavu Renovi do klína. Ten pod Yazoovím překvapeným pohledem zrudl.
"Musím ti něco říct, Reno. Něco důležitého," dodal Yazoo a zkrabatil obočí. V očích měl slzy.
"Jde o Loze…."
♥♥♥
"Angele!" zvolal Sephiroth a objal černovlasého, vážného Soldiera, který se mu zčista jasna, po 6 měsících ticha, objevil v kabinetě a žádal audienci.
"Ahoj, Sephe. Taky tě rád vidím," opětoval po chvilce generálovi objetí a dovolil si malý, zdrženliví úsměv.
"Posaď se," vybídl ho Sephiroth a ukázal na černým semišem potažené křeslo u konferenčního stolku z mahagonového dřeva. Sám se posadil naproti.
Angeal se uvelebil v měkkém křesle a založil ruce na hrudi.
"Přejděme rovnou k věci Sephe. Jde mi o mého bratra." Sephiroth se zamračil. "prý jsi mu zakázal vstup do této školy…."
"Genesis…."
"Ano. Já vím, co Genesis provedl. Je poněkud lehkovážný,ale…."
"Lehkovážný!" vybuchl Sephiroth a vymrštil se z křesla. "Tak lehkovážný? U Gaie! Vždyť on obtěžoval nevinné studenty. Málem je znásilnil!"
"A cos dělal ty?"
"To je minulost, Angele. To sem nepleť!"
"Budu to sem plést, protože to sem patří!" to už i většinou abnormálně klidný Angeal stál na nohách a duhovka očí se mu barvila do zelena. Jedovatého odstínu. Stejného, jakého měl v očích Sephiroth.
"To byl jen politování hodný incident!"
"Tak politováníhodný incident?" zuřil Angeal. "Ty přefiknutí mého bratra považuješ za politování hodný incident?"
"To on si začal!"
"Jo! Protože jsi mu dal do pití drogy!"
"Tak jo! Ale jen jednou, slyšíš?"
"Mě nezajímá kolikrát! Genesis to v sobě bude mít pořád, chápeš?"
"Nebraň toho kluka jako by byl dvouletej fagan, co neví, která bije!"
"Budu ho bránit jak uznám za vhodné!"
"Fajn!" vyprskl Seph
♥♥♥
Obrazi na stěnách se začaly nebezpečně kymácet. Omítka padala ze zdí. Křik z vedlejší místnosti byl slyšet i přes kovové dveře. Bledé sekretářka odvážně vylezla zpod stolu a se složkou nad hlavou utekla pryč….
♥♥♥
"To tě nenapadlo, že to všechno dělá jen kvůli tobě?"
"Sorry, Angele, ale do myslí šílenců jako on vážně nevidím!"
"Šílenců? Genesis není šílenec, ty… ty…. Laboratorní kryso!"
"Cos to řekl?"
"Laboratorní kryso!"
"Přestaň, nebo zavolám Aeris!"
"To bys neudělal!"
"Ale jo! Udělal!"
"Zrádče! Seš stejnej jako Hojo!""
"Toho hajzla sem laskavě nepleť!"
"Taky ho nemám rád."
"Aspoň na něčem se shodneme."
"Hmm."
"Dáš si kafe?"
"Jo."
♥♥♥
Sephiroth toho měl plné zuby. Celého tohoto týdne.
Nejdřív si sem připlachtí Hojo a tváří se, jako by mu to všechno patřilo, pak zemře jeden z jeho nejoblíbenějších studentů na škole a ještě se pohádá se svým nejlepším přítelem kvůli tomu chlípníkovy Genesisovi.
Bylo toho na jeho unavený mozek až příliš. Chtělo by to vypnout….
Natáhl se pro telefon a vytočil známé číslo. Nečekal dlouho. Stačilo jen několik krátkých slov….
