Malice Mizer

"Neruším?" ušklíbl se Rufus, když vcházel do dveří Renova pokoje. Ten ležel do té doby na posteli a zaujatě listoval v nějakém necudném časopisu, který vyhrabal Tsengovi ze skříňky. Vstal a s úsměvem na rtech šel přivýtat hosta.

HOSTA??? Vykřikl v duchu, když zpozoroval velký bílí kufr v Rufově ruce.

"Rufusi?"

"Ehm… já…" klopil blondýn zrak. "Prostě moje pokoje ještě nejsou hotové, tak jsem si myslel, že bych tu mohl přespat!" Rufus nasadil hollywoodský úsměv a zamrkal.

"No, jasně… že váháš!" opětoval mu úsměv Reno. Pak se rozhlédl po pokoji. "Ale je tu jen jedna postel…."

"A to nějak vadí?" Reno ucítil Rufův dech na krku. "Myslím, že se do ní oba vejdeme."

Jejda on mě svádí! uvědomil si Reno a zamrkal. "Když myslíš."

♥♥♥

Když se Yazoo s bolestivým výkřikem na rtech probudil, do východu slunce zbývalo ještě několik hodin. Na spánek neměl ani pomyšlení.

Vstal, navlékl se do kalhot a košile a nazul si botky. Jeho první myšlenka po ránu patřila Kadajovi, jeho mladšímu bratříčkovi, kterého se zavázal chránit.

Neklepal, rovnou si otevřel a vešel do Kadajova království.

Kdyby se momentálně necítil tak vyždímaně asi by kypěl zlostí. Teď, poté co ho opustil bratr, se mu tohle zdálo malicherné.

Povzdechl si a přetáhl přes svého bratra, který ležel ve Fairově obětí a spokojeně mu slintal na rameno, přikrývku a vyplížil se z pokoje.

Přehodil si přes ramena kabát a vyrazil ven. Nevěděl, co si od té vycházky sliboval… možná doufal, že si pročistí hlavu od všech myšlenek… že se mu uleví… ale rána v jeho srdci byla čerstvá a nechtěla se zahojit. Možná že ani nemohla a možná si Yazoo ani nepřál, aby se zahojila a uschovala někde hluboko v šuplíčku, odkud se bude občas vynořovat, aby krátce bodla a zase se ztratila v propasti vzpomínek.

Proč mě opustil? ptal se sám sebe Yazoo, ale odpověď stále nepřicházela. Yazoo tušil, že nikdy nepřijde.

Brouzdal nohama v trávě a ani si nevšiml, že mu z oka skanula slza. Na tváři mu zanechala mokrou cestičku a pak se vpila do lemu jeho košile. Byla tak krásná, tak pomíjející… jako štěstí a koneckonců… i život. Chvíli se leskla a vyhřívala na bledé tváři než se vypařila a byla navěky zapomenuta.

Pomalu se ho zmocňovala jistá melancholie…. Jinak pocit, který se mu rozléval tělem nedokázal popsat…. A možná to ani melancholie nebyla. Třeba to byl stesk. Pocit nenahraditelné ztráty….

Hlavou se mu honily vzpomínky…. Na slunné chvíle, na deštivé dny a noci strávené pod střechou společně s matkou a sourozenci.

Vzpomínal na časy strávené tady, ve škole, při psaní písemek, opisování domácích úkolů, na tiché šeptání slovíček do ouška, když si nad prázdným papírem s úkoly Loz nevěděl rady….

Loz…. I to jméno, které zašeptal, mu lámalo srdce na kousíčky…. Které neměl kdo posbírat.

Yazoo si povzdechl a mimoděk si utřel tvář. Zatlačil slzy, které se draly na povrch zpátky do očí a zhroutil se pod růžový keř.

Do klína mu spadl jeden květ, který pohladily jeho stříbrné, dlouhé vlasy, jak budoucímu bojovníkovy poklesla hlava. Dlouhé, tenké prsty, které působili tak křehce nyní drtili mezi sebou jeden okvětní plátek plané růže. Do kůže se mu vpila její vůně.

Chtěl nad něčím přemýšlet… zaměstnat svou hlavu něčím, čímkoli. Donutit ji myslet na něco jiného než na Loze. Nešlo to. Nebo spíš… on to nedokázal.

Přitáhl si kolena k bradě a objal se. Nechal slzy ať skrápí jeho dokonalou tvář. Dal průchod svým citům. Vzlykal. Poprvé v životě si přál zemřít. Na světě ho držel pouze a jen jeden slib, slib, o kterém věděl, že ho nemůže porušit.

Třásl se. z očí mu tekly slzy a z nosu mu kapalo. Dech měl nepravidelný a přerývavě. Měl strach.

Zhluboka se nadechl, jako by doufal, že mu kyslík přinese vysvobození.

Zklamal jsem, pomyslel si hořce, jsem nula. Nejsem k ničemu. Nedokázal jsem ochránit ani Loze. Jak si mám myslet, že se dokážu postarat o sebe a o Kadaje?

Z rozjímání nad vlastní neschopností mladého kadeta vyrušil nenáviděný hlas: "Yazoo?"

Kdyby měl Yazoo trochu energie, nejspíš by protestoval, křičel, kousal a škrábal… snažil by se utéct. Nyní se nechal zezadu obejmout a dovolil štíhlému tělu nenáviděného Soldiera přitisknout se k tomu jeho.

"Yazoo…." Zas to jméno. Jeho jméno, uvědomoval si nejasně. "Stalo se něco? Vypadáš zničeně…."

Zdálo se mu to, nebo v jeho hlase zazněla starost a touha ochraňovat? Nejspíš ano. Potřeboval to slyšet. Potřeboval si s někým promluvit. Chtěl se vypovídat ze všech svých pocitů. Někomu. Komukoli.

Možná měl jen halucinace. Žádné paže ho nedrží, nic ho nezahřívá. Nikdo na něj nemluví. Třeba je to všechno jen sen. Sen ze kterého se brzo probudí, až s ním Loz zatřese a dotáhne ho na snídani, kde bude znovu vrhat pohoršené pohledy na Zacka a Clouda. Hluboko uvnitř ale cítil, že z tohoto snu se nikdy neprobudí. Možná že sní… sní v realitě.

Zavřel zarudlé, uslzené oči a opřel se o tělo za sebou. Potřeboval se ujistit, jestli je tohle všechno jen výplod jeho fantasie, nebo Genesis opravdu sedí za ním a drží ho.

Soldier ho k sobě ještě víc přivinul. V tu chvíli Yazoo pochopil. Nesnil.

Povzdechl si a prsty si pohrával se zapínáním Genesisova rudého kabátu. Veškeré myšlenky na boj dávno vzdal. Všechno mu bylo jedno. Byl podivně prázdný. Bez emocí, bez citů… vlastně ne tak úplně. Cítil se ublíženě, unaveně… nešťastně. Jako by se celý svět proti němu spiknul. Genesis se zaklonil a zády se opřel o strom.

Když se Yazoo položil na jeho teplé tělo, přestal o všem přemýšlet. O tom, co top vlastně dělá… jaké to může mít následky. Jen ležel a užíval si přítomnosti někoho dalšího. Někoho, kdo ho neodsoudil, někoho….

Z očí mu vytryskly slzy. Bylo mu to jedno. Do té chvíle, než mu pramínky vody vysušila hebká ruka, pevná ruka. Ruka bojovníka.

"Co se stalo, Yazoo?" zeptal se ho znovu starostlivý hlas. Yazoo zabořil tvář do Genesisova roláku. Nasával jeho vůni. Voněl po skořici. Do vlasů mu kdosi vtiskl cudný polibek.

"Genesisi…." Hlesl. Cítil, jak se Genesisovo tělo napnulo. "Drž mě."

Netušil proč to řekl. Možná to tak cítil. Chtěl mít pocit bezpečí. Cítil, jak zesílil stisk.

"Dobře," šeptl ten příjemný hlas.

Yazoo vzhlédl a zadíval se do hlubokých modrých očí. Četl v nich starost a … lásku.