Sephirothovi Děti; Part 12
Loz se potichu plížil chodbami školy. Bylo půl hodiny po večerce a on si nepřál být nachytán Aeris nebo nedej bože třeba Stříbrným.
Vešel do chodby, rozhlédl se na všechny strany přehopkal na protější stěnu, o kterou se opřel a podél které se pomalu plížil.
Čím víc se blížil cíl jeho pouti tím víc mu tepalo srdce. Tlouklo ho do hrudníku tak hlasitě, že se Loz chvilku obával, že ho prozradí.
Zabočil za roh a zaťukal na krásné, dřevěné dveře.
Netrvalo ani minutu, než ho přívětivý hlas pozval dál. Přívětivý hlas půvabné dámy.
"Pojď dál, Lozi, už jsem na tebe čekala…."
***
Reno si nikdy nepomyslel, že by se někdy mohl těšit do školy. Ono… není nad schovávání se do křoví u Soldierů.
Až doteď…. Vlastně… do té chvíle, než uviděl jeho.
Koho?
Anděla s modrýma očima, blonďatými vlasy a… nádhernou, vysokou postavou, jehož úsměv mu ihned vyhnal Yazoa z hlavy.
Když ho poprvé uviděl, měl pocit, že není krásnějšího stvoření, ostatně… nebyl jediný, kdo na půvabného chlapce koukal s otevřenou pusou a vykulenýma očima.
Pouze Rude nechápavě převracel oči v sloup.
To Reno nechápal. JAK může opovrhovat tím kouzelným stvořením, které tak elegantně, s jemným úsměvem, vešlo do jejich třídy.
Tak o tomhle musím povědět Yazoovi! Ušklíbl se v duchu budoucí Turk a zazubil se na blonďáka.
Málem spadl ze židle, když mu jeho anděl úsměv opětoval. Ano, JEHO. Protože jestli nebude patřit jemu tak nebude patřit NIKOMU!
"Tak, žáci, tohle je náš noví student Rufus Shin-Ra."
Celá třída (nejen dívčí osazenstvo) zavzdychala. On byl nejen krásný, ale i bohatý!
Renův anděl, jak si ho rudovlasý Turk v duchu přejmenoval, se znovu usmál.
"Pane Shin-Ro… co kdybyste se posadil támhle vedle… ehm… Rena? Jo, Rena."
Reno zrudl. Ta ženská si ani nepamatuje jeho jméno! A divíš se? ozvalo se jeho svědomí, vždyť sem chodíš jen aby se neřeklo jednou do týdne!
"Já jsem Reno," natáhl k blonďákovy ruku bezprostředně poté, co se chlapec usadil.
"Rufus Shin-Ra," stiskl mu ji. Reno kývl a znovu se usmál.
"Božínku, to je taková nuda," obrátil se na něj Rufus v polovině hodiny. "Co tu děláte, že se z toho nezblázníte?"
"Já nevím, co dělaj ostatní, ale já sem obyčejně nechodím." Zašeptal mi Reno spiklenecky do ouška vychutnávaje si jeho přítomnost.
"Ne? A kam chodíš?" zajímal se Rufus.
To už si ale jejich klábosení všimla i učitelka. "Ticho tam vzadu!" okřikla je.
Rufus se uchechtl.
"K Soldierům… do křoví."
Teď se už Rufus málem rozesmál.
"A co tam děláš?"
"Mám tam pár kámošů," ušklíbl se Reno. Rufus hvízdl.
"U konkurence?"
"Hmm… Jo."
"Hele vy dvě hrdličky," Reno zrudl. "Nechte si to klábosení na přestávku já se tu snažím se něco naučit!" zavrčel Tseng.
Reno si povzdechl a naklonil se k Rufusovi. Vůni jeho těla by chtěl fetovat po zbytek života…. "Vezmu tě tam, jestli chceš."
***
"Aeris!"
Z poklidného spánku půvabnou učitelku vyrušil dvojhlasný křik a zoufalé bušení do dveří.
Aeris si povzdechla, zkontrolovala svůj vzhled v zrcadle a rozhlédla se po pokoji jestli se někde naválí smítko prachu. Pak si učesala vlasy, ignorujíc klepání na dveře a nazula si růžové žabky. Pokračovala by, kdyby….
"Aeris!"
Svraštila čelo. "No jo, no jo! Už jdu!"
Rozvalila dveře. Vzhlédly k ní dva uplakané obličeje lemované v obou případech našedlými vlasy.
"Yazoo? Kadaji? Co vy dva tady? Je dávno po večerce!" obořila se na ně. Jak si tihle dva mohli dovolit ji rušit z tak krásného snu o ní a Angealovi!
"Lo…Loz…" vzlykl Kadaj.
"Co je s ním?"
"On… on… nedýchá…" Kadaj se rozbrečel a zabořil hlavu Yazoovi do pižama s medvídkama.
"Panebože!" zhrozila se Aeris. Toho bohdá nebude aby jí tu studenti umírali! "Okamžitě mě k němu zaveďte!" rozkázala.
***
Studentské ubytovny byli až na druhém konci školy a Aeris si pomalu začínala zoufat. Yazoo za sebou táhl svého mladšího brášku, Kadaje, který přes slzy neviděl na cestu a sám měl tvář rudou od pláče.
Když dorazili na místo, mohla Aeris konstatovat už jen jediné…. Smrt.
Yazoo se ihned vrhl na chladné tělo svého sourozence.
"To nemůže být pravda! On není mrtvý!" řval hystericky. Kadaj se zhroutil na zem.
"Yazoo, přestaň! Tím mu nepomůžeš!" přesvědčovala svého nejlepšího studenta Aeris. Bez výsledku.
Zavrtěla hlavou a vytočila Sephirothovo číslo. Pokud tady někdo něco zmůže - pak on.
"Sephe?" zašeptala.
"Aeris! Jsou dvě hodiny ráno!"
"Já vím, Sephe ale je to naléhavé."
"O co jde?"
"O Loze."
"Zase je v bezvědomí?"
"Ne."
"Tak co je?"
"Je mrtví, Sephirothe, mrtví," hlesla Aeris a zavěsila. Mobil jí vypadl z rukou. Zašila se do koutu a zavřela oči. Už se na to dál nemohla dívat.
To ne! To nemůže být pravda. Lozi, bráško, vstávej! Nemůžeš nás tady nechat samotné. No tak! Prosím! Neopouštěj nás, my tě potřebujeme! Komu budu pomáhat dělat úkoly z matiky? S kým budu trávit čas? S kým si mám podle tebe v noci povídat? Lozi! Neopouštěj mě! Co tu bez tebe budu dělat? Kadaj má Zacka, já nemám kromě tebe nikoho… možná tak Rena, ale…. Lozi, prosím! Musíme toho ještě tolik udělat! Vzpomeň si na mamku, na její koláče! Prosím… Lozi… neopouštěj mě… neee.
"Yazoo?"
Za ramena ho uchopily dvě silné paže a táhly ho pryč, sobě do náruče. Neměl už sílu vzdorovat, neměl… nic. Měl pocit, že se mu celý život hroutí.
"To bude v pořádku, Yazoo."
Slašel jen ten hlas. Tichý, sametoví, uklidňující…. Schoulil se do klubíčka a nechal se obejmout. Cítil jak se houpe tam a zpátky. Normálně by to považoval za uklidňující, ale teď… v tuto chvíli… chtěl umřít. Odejít. Skončit s tou bolestí, která mu kolovala v žilách. Bolelo to víc než rány mečem. Měl pocit, že krvácí. Uvnitř. Tam. V srdci.
Chudák kluk, pomyslel si Sephiroth, když to klubíčko nervů držel v náruči. Vzhlédl od Yazouovi tváře. Aeris v koutě utěšovala Kadaje.
Yazoo se mu v nářuči třásl a Sephiroth udělal první věc, která ho napadla - začal to mládě pomalu houpat. Doufal, že mu to pomůže.
Vzpomínal si, jak je takhle houpali, když byli malí. Jeho a Angeala. Vždycky mu to dělalo dobře. Uklidňovalo ho to. Nutilo ho to zapomenout na všechny starosti. Byla to jedna z mála krásných vzpomínek, které na mládí měl a uchovával si ji hluboko v duši.
Znovu se zadíval na chlapce ve svém klíně a s úsměvěm konstatoval, že usnul. Tušil, že to nebude žádný klidný spánek, ale doufal, že chlapci pomůže se trochu vzchopit.
Vstal i s Yazoem v náručí a domesl ho do jeho pokoje. Položil ho na postel a…
… odhrnul mu vlasy z krásné, souměrné tváře na které byli ještě patrné stopy od pláče. Opatrně osušil zbylé slzy, které se mu ještě nevsákly do kimona a přikryl svého žáka až ke krku.
Potom vstal a zhasnul světlo. Ještě než za sebou zavřel dveře se ujistil, že Yazoo stále spí a odešel.
Kadaj stále seděl s Aeris v koutě a něco jí povídal. I ta měla v očích slzy. Sephiroth se v tu chvíli proklínal, že nedokáže plakat. Zrovna teď by se mu chtělo.
Neoblíbil si sice Loze tak jako Kadaje nebo Yazoa, ale byl to dobrý student a podle všeho i dobrý a spolehlivý přítel.
Naposledy se s lítostí v očích podíval na Kadaje a zaťukal na vedlejší dveře.
Otevřít mu přišel modrooký chlapec s vlasy havraní barvy rozčepýřenými jako vylíhnuté chocobo.
"Zack Fair?"
"Ano, pane!"
"Pojďte laskavě se mnou, Faire,"
Zach se ošil, ale tón v Sephirothově hlase nepřipouštěl odpor. Přitáhl si tedy k tělu župan a loudavému kroky se plížil za stříbrovlasým generálem. Ten ho popostrčil ke Kadajovu pokoji a otevřel mu dveře.
"Zackie?" vzlykl Kadaj, když si černovlasého kadeta všimnul.
"Kadaji!" vykřikl Zach, když si všiml v jakém je jeho miláček stavu a ihned ho obejmul. "Kadaji… co se ti stalo?"
Kadaj k němu pozvedl zrak. Zelenošedé oči se vpily do nebesky modrých studánek. "Loz." Bylo to jediné, co ze sebe ten večer ještě dostal.
