Tell me Yes
Ten den pršelo, pamatuji si to jasně, ač se to stalo bezmála před třemi lety. Uběhli jako voda. Ten den jsem tě potkal, člověka, který mi změnil život od základu. Pamatuješ?
Tenkrát jsem tak důrazně protestoval, nechtěl jsem tě, nenáviděl jsem tvou krásnou tvář. Co se změnilo? Sám nevím. Možná jsi čaroděj a okouzlil jsi mě lektvarem lásky. Krásným čarodějem s dlouhými hnědými vlasy a smějící se tváří. Jaký to protiklad k mé věčné zasmušilosti a tichosti, kterou jsem si vybudoval jako nezdolnou bariéru k mému zranitelnému já. Zdám se chladný, bez emocí, letargický.... a ty my to vyčítáš. Krabatíš své opálené čelo nízko posazené nad očima mandlového tvaru. Čokoládová čupřina vlasů ti spadá na ramena v nedbalém rozcuchu, jak jsi horlivě vrtěl hlavou. Stále se mračíš, strkáš do mě, křičíš na mě a z oněch hedvábných rtů se linou sprostá slova. A mě to bolí, to, že nedokážu dát najevo to, co k tobě cítím. Snad ani nemohu.
Vždycky odcházíš a zase se vracíš, jako bys beze mne nedokázal být, existovat... chováš se, jako bys byl závislý na mích dotecích a polibcích, kterými tě zahřívám a do nichž jediným vždy dovolím vkrádat se svůj cit, jenž nikdy nebyl vysloven. Snad mě nenávidíš, snad mě miluješ. Pláču v tichosti svého pokoje, když vždy zmizíš a vracíš se za týden, za měsíc.... za půl roku. Vždy se bojím, že se nevrátíš nikdy. Co by byl můj život bez tebe? Slzy, hořkost, nenávist, opovrhování všemi a vším? Já sám nevím a ani to vědět nechci. Žiji přítomností a ta je právě teď, tady, s tebou a tvou dlaní vtisknutou v mé.
Ne. Už mi neodejdeš. Já tě nenechám. Jsi můj anděl, má jediná útěcha, kterou mi seslaly bohové. Proklínám se za každý den, kdy ti ubližuji, kdy tě trápím, kdy ti odpírám to, co si přeješ... slyšet ta dvě kouzelná slůvka, kterými jsi spoutal mou duši. Jednou ti je řeknu, ale teď... stačí jediné. Odpovědět na jednoduchou otázku, kterou mi brzy dá tenhle muž, stojící přede mnou a držící bibli, ten objemný svazeček popsaných stran, které mi připomínají horu listin na vlastním pracovním stole. Právník si nevybírá. Musím se té myšlence pousmát ani nevím proč. Musím se smát abych neplakal, když tě vidím vedle sebe s tím tvým typicky dobráckým úsměvem a jiskřičkami štěstí v očích, která říkají ona dvě slůvka. Miluji tě.
Držíš mě za ruku. Pevně, jako by ses bál, že ti uteču. Je to zvláštní majetnický pocit, který tímto dotykem přenášíš na mne. Kdybych se ohlédl, viděl bych bezmála dvě stovky lidí, sedících v lavicích s jemným úsměvem na rtech a vlastní matku, dojatou téměř k slzám. Rád bych ji utěšil, ale nyní nechám slzy skrápět její tvář. Jsou to slzy radosti. Je tu i několik nesouhlasně zamračených tváří, v zádech cítím několik nesouhlasných pohledů. Tak ať. Vždyť pouze závidí. Nenechám si tento den zkazit jejich posměšky a urážkami. Dnes se chci smát... pro něj, pro jeho nádhernou tvář.
"Ano," slyším z jeho měkkých úst a vím, že odpovím to samé.
Prší
Srdce mě bolí a nevím proč
mé oči vidí
světlou postavu a k ní je jenom krok
houpe se
a přec přes dvacet let má
směje se
probouzí se ze sna
utíkám
pryč a snad bojím se
vzpomínám
volat jeho jméno, slyším se
neodcházej
tato slova marná snad jsou
neopouštěj
mou beznaděj s tou svojí spoj
odpověz
řekni ta dvě slova znovu
plot přelez
a půjdem oba domu
lásko
stýská se mi tak kam jdeš?
krásko
neříkej tu hloupou lež
ano
jedinou odpověď na ni znám
ano
víc se s tebou neshledám
ano
vem si mě a neopouštěj
zlato?
jednou jedinkrát se ještě usměj
proč?
na tu otázku já neznám odpověď
skoč
a věnec ke svatbě si pleť
miluji
však dobře ty to víš
slibuji
krásné slovo když....
... když vezmeš si mne, budeme pár
tomuhle ses, lásko smál?
teď prstýnek na své ruce máš
Podíváš se do mích očí a víš.
Miluji tě.