Pravidla Krve
PROLOG
"Jediný způsob, jakým Tě můžu milovat, je zabít Tě!"
Kapky vody dopadaly na dláždění.
Ticho ulice bilo do uší vysokého chodce v černém plášti. Pramínky vody, stékající mu po zádech se oranžově leskly ve světle lamp.
Opřel se zády o kamennou zídku a zapálil si cigaretu.
Stál a díval se na nebe.
Mokré pramínky stříbrných vlasů se mu lepili na obličej. Chladné, šedé oči za zamlženými skly brýlí, hodnotili sebemenší detail zatažené noční oblohy.
Odhodil nedopalek na chodník a zašlápl ho patou černé boty.
Z šedého oka vyklouzla horká slza. Jediné, co po ní zbylo, byla mokrá, klikatá cestička na dokonale symetrické tváři barvy porcelánu.
A vzpomínky. Vzpomínky, které měly zůstat tajemstvím.
Obyčejně tak chladné, vypočítavé oči byly plné bolesti. V jejich pohledu se odrážel smutek a hořkost bytí.
Muž si povzdechl. Jemný pohyb smetanových úst by omámil každého.
Jeho pomalé kroky se rozléhali ulicí. Tenké prsty drtili stonek bílé růže.
Branka zavrzala.
Několik svíček v plastikových obalech stále odolávalo přírodě a osvětlovalo mihotavým světlem pochmurnou scenérii, které zasvětili svůj krátký, pomíjiví život.
Listí a drobné větvičky pod jeho nohama křupalo.
Bílá růže dopadla na šedý, chladný mramor náhrobního kamene. Na zahrady smrti padala mlha.
Bělostné prsty smetli z náhrobku několik suchých, spadených listů. Šedé oči upíraly žalostný pohled na nápis, vrytí hluboko do necitelného památníku věčnosti.
Smetanové rty se pootevřeli.
"Ach, Semei…" vydechly.
***********
1.DÍL - DÉMON, POPELNICE A KŘÍŽ
Nikdy neměl rád déšť. Přesto ho nutili v něm pracovat.
Zkřehlými prsty svíral rukojeť japonského, metr a půl dlouhého meče. Na krku cítil přerývavý dech svého parťáka.
Otočil se na něj a kývl.
Semei vytasil Masamune z pochvy. Nehlučně.
Šedé nebe se střetlo se zelenou loukou. Oblohu mezi nimi pročísl blesk.
Přimáčkl se ke zdi a snažil se nedýchat příliš hlasitě, přestože vzrušení z lovu z něj sálalo. Semei ho stáhl blíž k sobě. Právě včas.
Cítil, jak se mu špičáky prodlužují. Náhle měl ústa plné slin. Za 5 století, co byl naživu, se už naučil ovládat. Dnes mu to ale dělalo značné potíže.
Semei takové problémy neměl.
Nikdy si s ním plně nerozuměl, alespoň ne tak, jako s těmi před ním.
…vlastně…
Nerozuměli si sami navzájem.
Každý měl jinou výchovu, schvaloval jiné principy a měl odlišné názory. Snad to bylo tím, že Djiskra byl upír a Semei vlkodlak. A možná taky ne. Třeba to bylo něčím jiným, ale čím…. To nevěděli.
Djiskra se přikrčil. Nenáviděl vyčkávání. Byl netrpělivost sama.
Semei se nad tím jen pousmál. Démon, skrývající se v popelnici nevypadal nijak nebezpečně. Tak by se to možná zdálo oku laika. Oko zasvěcence by však už v tuto chvíli mělo mít vymyšlenu strategii.
Semei se naklonil nad Djiskru a ladnými, téměř znuděnými pohyby prstů mu vysvětloval své budoucí jednání.
Ten znovu přikývl a pevněji sevřel meč.
Semei se na něj usmál. Pokaždé to mohlo být naposled. Nemuseli se z tohoto boje vrátit živí. Mohli tu zemřít.
Ale za co vlastně? Jaký má tohle všechno důvod?
Semei si už dávno přestal pokládat takové otázky.
Byl připravený zemřít za to, čemu věří. Zemřít z rozkazu.
Naproti tomu Djiskrově loajálnost vůči králi v takovýchto chvílích kolísala. A to tak, že značně.
Klidně by odtud odešel, kdyby mu hrozila smrt.
Semei si nedělal žádné iluze, že by mu popřípadě starší upír pomohl…. Ostatně…. 6 mrtvých spolubojovníků jen za posledních padesát let o Djiskrových záměrech řekne víc než jakákoli planá slůvka.
Jediný pohled do démonových očí přináší smrt….
Semei sklonil pohled a s výkřikem se vrhl vstříc svému osudu. Djiskra se ušklíbl a následoval blonďatého lykana do boje.
Přesně jak jsem předpokládal, pomyslel si Semei a odrazil od sebe bič zrůdy o velikosti třípatrového paneláku. A jaká to byla rozkošná maličká mrška.
Djiskra vyskočil stvůře na záda a začal jí sekat do křídel. Zabít se ji ani nepokoušel.
Semei se zamračil. Jak tohle stvoření poslat do pekla to netušil, ale musel se o to alespoň pokusit. Jeho čest mu utéct nedovolovala, přestože jeho pud sebezáchovy, ten, který mu ještě zbyl, mu výstražně kvičel v hlavě jako maják na Faru.
Vzduch rozvířily prameny stříbrných vlasů. Černá, tepaná spona nevydržela náraz o kámen, když jejího majitele odmrštila démonova paže na chodník, a ze svého sevření tak propustila vodopád tekutého stříbra.
Djiskra hrdelně zavrčel. Zastrčil si clonu neposedných, na zem dlouhých vlasů za špičaté ucho a vrhl se zpět do boje. Tohle si vypije!
Semei protočil panenky svých zelených očí a bodl.
Démon zařval bolestí.
Stříbrovlasý element s odřenou tváří a hlubokou ránou na paži od biče vyhodil do vzduchu kříž s ampulkou svěcené vody. Už ho to unavovalo.
Blondýn odtrhl ampuli od růženínu a vlil ji do démonovy rány.
Netvor sebou několikrát zašil, ale okovy, držící jeho pařáty ho nepustili.
Díky, Pane, oddechl si Djiskra a omdlel.
******
2.DÍL - PANE....
Běžel bohatě zdobenou chodbou. Klapot jeho podrážek se ozýval prostorem. Na drahý alabastr dopadaly kapky krve.
"Vodu, obvazy a desinfekci…. A taky niť a jehlu, hned!"
Služebné se ihned rozutekly pro vše potřebné.
Vyběhl několik schodů a zabočil do chodby vlevo. Jeho instinkt vlka ho neomylně vedl do Djiskrových pokojů.
Vykopl dveře. Ignoroval polekaný vřískot několika spoře oděných krásek a položil ho na postel. Bílím hedvábím potažená postel se začala barvit doruda.
S úlevou konstatoval, že jeho povrchová zranění nejsou až tak vážná, jak si myslel. S těmi vnitřními to bude horší, pomyslel si a začal princi rozepínat tmavě modrou košili.
Opatrně mu ji stáhl z ramen a rozerval ji na kousky. Několik Gejš omdlelo jen z pohledu na krev. Nevšímal si jich. Zelené oči upíral na zhmožděné tělo svého parťáka.
Dlouhými, tenkými prsty mapoval Djiskrově vypracované tělo.
Semei se podíval na ječící Gejši. Můj Pane…. Co jsem Ti udělal, že mě takto trestáš?
"Co se to děje?" vykřikl kdosi ode dveří. Semei v jeho postavě poznal svého vládce. Ihned vstal z postele a uklonil se. Do pokoje vpadli nejlepší lékaři království a ty dvě služebné s vodou, hadříky a jehlou s nití, které potkal na chodbě.
Král kývl a obě, sotva patnáctileté dívenky vyvedly z pokoje pološílené Gejši.
"Děkuji ti, můžeš odejít," pokynul mu postarší lékař.
"Ale…" zakoktal se Semei. Neústupný, chladný pohled doktora nepřipouštěl odpor.
Semei věnoval poslední pohled Djiskrovy. Záblesk bolesti v šedých mračnech jeho očí ho bolel u srdce.
Semei se vypotácel z princových pokojů.
Pohled mu sklouzl na obvázané zápěstí. Sám nekrvácel. Ne z ran způsobených popelnicovým Démonem.
Tuto ránu si způsobil sám. Byla to jediná možnost…. Jediná možnost, která ho napadla, aby Djiskru udržel při životě.
Nebolelo ho to. Pálilo ho to. Pálilo ho to tak strašně, že myslel, že ho ten žár spálí na uhel.
Semeiovy pokoje nebyli tak přepychové, jako ty Djiskrovy. Vlastně…. Semei neměl ani vlastní pokoj.
Místnost o 5 metrech čtverečních obýval spolu se svým bratrem a jeho manželkou.
Žádný luxus, žádné soukromí…. Už si zvykl.
Z donucení si svlékl služební oděv a oblékl si kimono. Jediné, které měl. Modré. Po matce.
Lehl si do sítě, ve které spal a přikryl se dekou. Byl unavený.
Promnul si zápěstí. Stále ho pálilo, ale už se to dalo snést. Bratr i jeho žena, která každou chvíli čekala narození potomka, už dávno spali spánkem spravedlivých. On nemohl.
Sundal si z krku kříž a pohrával si s ním.
"Co je tohle za svět, Pane, že pro něj ti nejlepší z nás umírají?"
*******
3.DÍL-PŘÍCHUŤ POVINNOSTÍ
Závoj uhlově černých vlasů pročísl jemný vánek.
Vysokou postavu tmavě oděného upíra zezadu objaly pevné paže.
Angelos se pousmál a opřel si hlavu o rameno svého milence.
"Jak jsi mě tady vyčenichal?" zeptal se a zavřel oči.
"Snažil jsem se," ušklíbl se blonďatý vlkodlak a vtiskl upírovi lehký polibek na hrdlo.
"Samozřejmě…. Že já se vůbec ptám…."
"Kdy jsi přijel?"
"Asi před půl hodinou."
Vlkodlak se zamračil. "Měl bys jít podat hlášení svému otci."
"To počká," usmál se Angelos. "Nebyl jsem tu tři měsíce…. Pár minut ho snad nezabije, navíc…. Chtěl jsem být chvíli s tebou."
"Jo, jasně," odfrknul si vlkodlak, "a proto ses šel projít po pláži."
"Jistě."
"Nejsi normální, Angee."
Upír se rozesmál. "To mi říkáš pokaždé, když se vidíme."
"Popřemýšlej o tom. Třeba je to pravda," zavrčel vlk.
"Nechtěl by ses třeba usmát?"
"Proč?"
"Třeba z radosti, že mě vidíš…. Rozhodně bys to měl čas od času zkusit…. Neumírá se na to."
"Nemám na tohle náladu."
"Měls těžký den?"
"Jo…. Zachraňoval jsem tvému povedenému bráškovi život."
"To muselo být strašlivě nudné."
"Tsss."
"Tohle si zkoušej na někoho jiného, na mě to neplatí."
"No vidíš…. A já vždycky doufám."
"Debile."
"Takový slovník se k princi nehodí."
Angelos nadzvedl obočí a obrátil se vlkodlakovi v náručí. Zahleděl se do jeho modrých očí. Moc dobře si pamatoval jejich zelený odstín, ve který se studánková modř proměňovala ve chvílích štěstí. Toužil ho vidět znovu.
Naklonil se k němu a políbil ho. Jen lehce přejel svými rty přes ty jeho. Rukou mu zajel pod kimono.
"Nesmíme," zašeptal vlkodlak.
"Já vím…."
"Tak nás oba netrap, Angelosi, prosím."
"Nemůžu. Miluji tě," hlesl Angelos. Zapotácel se, když od něj vlkodlak odstoupil. "Semei!"
Vlkodlak se otočil. "Ano?"
"Uvidíme se zítra?"
"Mám službu na hradě."
"To znamená, že ano?"
Semei se jenom tajemně pousmál. Oči mu zezelenaly.
*****
4.DÍL-DAEMONŮV OSUD
Svět se změnil…. Jen my zůstáváme stále stejní, nepomíjející. Nesmrtelní….
Proplouváme staletími a hledáme stále to samé…
Důvod, proč jsme zemřeli…. Důvod…. Proč jsme nemohli odejít do Nebe.
Jsme Hlídači.
Naším úkolem…. Jediným úkolem je zachránit civilizaci a dovést ji do dalšího století…. A pak zas do dalšího.
Porušení pravidel se trestá Očistcem….
Jsme Hlídači…. Střežíme bránu do Nebes.
Znakem námi ke spáse vyvolených jedinců je černý růženec.
Jsme vyvrhelové. Nejsme ani andělé, ani démoni. Odešli jsme ze světa vlastní rukou…. Spáchali jsme sebevraždu Obětování, jak jí říkají archandělé. Dali jsme svůj život, aby jiný mohl existovat dál.
Zjevujeme se těm, kteří ztrácí odvahu. Zjevujeme se tam, kde není.
Ochraňujeme vyvolené. Ochraňujeme ty, pro které jsme zemřeli.
Jsme stále s vámi. Ať jdete kamkoli, nikdy Vás neopouštíme.
Je to náš dar…. Naše prokletí.
Vy jdete dál a my stojíme. Stojíme a čekáme co bude dál.
Ve spánku vás hladíme po vlasech a chráníme Vás před nočními démony.
Ani Satan by si nedovolil vetřít se do vaší přítomnosti, když nad Vámi bdíme.
Platíme za Vás hořkou daň.
Vraždíme ve Vašem jménu.
Jsme boží bojovníci. Poslové.
Nenávidíme a milujeme. Žijeme vzpomínkami.
Stojíme mezi nebem a peklem.
Naše slzy zavlažují zem.
Jsme Hlídači…. Strážci…. Ti bezejmenní nemrtví.
Zapalte pro nás v oknech svíčky ať trefíme k Vám domů.
Pokřižujte se a modlete se za spásu našich zmučených duší.
Zajděte na hřbitov sebevrahů a pokloňte se…. A my budeme s Vámi.
Mé jméno je Daemon.
Býval jsem vlkodlakem…. Kapitánem Stráží.
Zemřel jsem, protože jsem chránil.
Zemřel jsem…. Protože jsem miloval.
******
5.DÍL - VZPOMÍNKY
Jeho tvář vlhkou od deště a horkých slz pohladila hebká, tenká ruka.
Každý záchvěv jeho řas bedlivě sledoval pár šedozelených očí, které díky dlouhým rovným řasám působili exoticky. Jejich pohled byl dnes jemný a uklidňující. Starostlivý.
Objaly ho pevné paže. Přesně to potřeboval…. K někomu se schoulit. Někomu předat své trápení.
"Stalo se něco, Semei?" zeptal se chraplavý hlas Kapitána Stráží.
Nevěděl, proč šel zrovna sem. Možná podvědomě tušil, že ho vysoký, hrdý bojovník, který byl už od mala jeho mentorem, přítelem a hlavně vzorem, vyslyší a že mu pomůže.
Kapitán ho vtáhl do svého apartmá a pomohl mu sundat promočený kabát pod kterým měl jen modré, tenké kimono. Taktéž promočené.
Sjel ho kritickým pohledem. Pak si povzdechl.
Se smutným úsměvem na rtech ho dostrkal do koupelny. Semei uznale hvízdl. Jen nevěděl, co s ním chce jeho kapitán dělat…. Přece jen…. K čemu slouží ta velká hluboká bílá věc s tím otvůrkem dole?
Semeie začala přemáhat zvědavost. Toužil dotknout se toho bílého, co se tak krásně lesklo ve světle svící.
Kapitán ho pobaveně sledoval.
"Deamone?" oslovil ho mladý vlkodlak.
"Ano?" šeptl vysoký bojovník a přimhouřil oči.
"K… k čemu je tohle?" otočil se na něj s otázkou v očích blonďatý vlkodlak. Nádherný vlkodlak, pomyslel si Daemon. V duchu ho svlékal pohledem.
Semei si všiml kapitánova zkoumavého pohledu a zčervenal.
"To je vana. Slouží na praní…."
"Prádla?"
"Ne," zasmál se Daemon. "To je na praní TEBE!"
Pokud nebyl Semei doteď rudý jako ředkvička, nyní byl červenější víc než západ slunce.
Daemon se nad tím pousmál a otočil kohoutkem. Semei polekaně uskočil. Daemon zasykl, když se mladíkovo tělo opřelo o to jeho. Nechtěl si to přiznat, ale ten sotva dospělý kluk ho neuvěřitelně přitahoval.
Otočil si ho v náručí a opatrně, pomalu mu začal stahoval kimono z jednoho ramene. Semeiova nejistota byla cítit na sto metrů.
Nebál se, jen…. Nevěděl co přijde, nevěděl, co má a co nemá dělat.
Kapitán mu jediným obratným pohybem vytáhl jehlici z blonďatých vlasů. Chlapci na ramena a záda spadla záplava vlhkem zkadeřavěné hřívy.
Najednou stál před svým nadřízeným polonahý. Daemonova dlaň mu bloudila po těle, zastavila se na bradavkách, aby je polaskala a zajela lehce pod okraj suknice. Na čele cítil Daemonův horký dech.
"Jsi promrzlí," konstatoval zadýchaně Daemon. Semei se k němu přitiskl.
Daemon ho znovu obrátil v náruči.
Vlkodlak zmateně zamrkal. Do zadku ho cosi tlačilo. Usmál se, když si uvědomil, co. Líbilo se mu to a…chtěl by víc.
Zapotácel sebou, když od něj kapitán odstoupil. Bílou, nikdy neopálenou rukou okoštoval teplotu vody a zatáhl kohoutek. Mlčky podal Semeiovy měkký ručník a odešel.
Semei osaměl.
Povzdechl si a svlékl se dohana. Zajel pod hladinu a opřel se o okraj vany, která by se dala spíše označit za soukromý bazének.
Namydlil se a umyl si vlasy kokosově vonícím šamponem.
Už věděl po čem jeho kapitán tak nádherně voní. Jeho…
Chvíli se jen tak rochnil než vylezl ven a osušil tmavě šedým ručníkem. Ovázal si ho kolem pasu a hledal svoje kimono, které jakoby zázrakem zmizelo z povrchu zemského.
Pokrčil rameny a vybelhal se bosý ven z koupelny. V ručníku…jak nepraktické.
Chvíli mu trvalo než trefil do Daemonovy pracovny.
"Já…. Ech, promiň… nemohl jsem najít kimono," zarděl se mladý bojovník a sklopil zrak. Kapitán vstal z pohodlné pohovky černé barvy a nalil oběma víno.
"Volal jsem Cheesemu…. Můžeš tady zůstat přes noc, ráno si tě vyzvedne na ústředně. Tvé kimono sem dal služkám aby ho vypraly a usušily. Zítra ráno je budeš mít čisté a suché. Dobře?"
"Takže… takže bráchovi nevadí, že jsem tu?"
Zavrtění hlavou.
"A vám?"
Daemon se usmál a vzhlédl od vína. Zelenošedý pohled se vpil do modrého. "Ne."
Semei převzal od kapitána pohár s bílím vínem a rozhlédl se po pokoji. Převládali tu šedé, deprimující barvy. Otřásl se a usrkl.
"Nechutná?" zeptal se Daemon. Oči přivřené, zkoumající každý pohyb.
"Je to výborné, pane," šeptl Semei. Daemon se usmál a přistoupil k němu blíž. Opatrně, jako by se bál, že mu zpřeláme kosti v prstech, mu vypáčil sklenku vína a položil ji na stůl. Pak se naklonil k Semeiovy.
"Proč si sem přišel?" zašeptal a pohladil obrys Semeiova ouška jazykem.
"Já… pane, já…" zakoktal se vlkodlak.
Působil tak zranitelně…
Daemon se k němu přitiskl a vzal ho do náruče. Semeiovy oči se rozšířily.
"Neboj se," zašeptal mu do ucha Daemon. "Neudělám nic, co by sis nepřál."
Další pokoj už tak depresivně nepůsobil. Bíle vymalované stěny, světlý nábytek…. Všemu vévodila velká postel s nebesy tmavé barvy.
Daemon ho položil do hedvábných, černě potažených peřin a Semei poprvé pocítil, jaké to je narodit se jako šlechtic. Jemná, heboučká látka hladila a hřála jeho nahé, vodou rozmočené tělo a on se nechtěl z pokrývek ani hnout.
Kapitán se položil vedle něj a prsty zkoumal bojovníkovu tvář. Modré, zvědavé oči se začaly měnit do zelena.
Usmál se a vtiskl na Semeiovy rty lehký polibek. Chtěl by ho hned, tady a celého….vysát ho do posledního doušku…milovat se s ním. Snažil se ovládat.
Nesměl… bylo to přece zakázané…
Tak ho alespoň líbal, divoce, vášnivě, bez jakýchkoli zábran. A Semei mu jeho polibky oplácel…vracel mu je se stejnou náklonností, kterou v sobě cítil Daemon.
Usmál se a odmotal z chlapcových beder měkký ručník. Semei zrudl, když si uvědomil, že pod svým mentorem leží nahý, tak jako ho Pánbůh stvořil.
Daemon sklouzl se svými polibky níž. Laskal jeho hrdlo a hruď, kousal do bradavek, hladil Semeiovo touhou hořící tělo bez jizev, bez modřin. Neposkvrněné.
Postupoval stále níž, vyplnil pupík svým jazykem, obkroužil ho a mezitím prsty dráždil jednu bradavku. Semei se nevzmohl na nic než občasné zasténání.
A pak se Daemon zastavil.
Semei se opřel na loktech a přitáhl si svého kapitána do náruče.
"Děje se něco?" zeptal se.
"Semei, já…je ti patnáct, probůh," polkl Daemon.
"A?" nechápal Semei a nakrčil čelo.
"Jsi příliš mladý," hlesl kapitán a zabořil ruku do chlapcových mokrých vlasů.
"Ale já chci…" Daemon mu přitiskl prst na ústa.
"Neříkej to."
"Chci tě," zašeptal Semei.
"Proč?" vzhlédl Daemon a zpytavě se zadíval Semeiovy do očí. "A na jak dlouho, až tě omrzím, tak mě odkopneš?"
"Ne!"
"Opravdu? Ušklíbl se Daemon. "Jsi mladý, Semei. Máš před sebou skvělou budoucnost. Máš před sebou život.... Co chceš ode mne? Je mi přes tři tisíce let, Semei, jsem pro tebe starý," hlesl. "Teď bys mě chtěl, ale co za týden, za měsíc.... Co za rok? Budeš mě chtít stále?"
"Ano," špitl.
"Jsi si tím tak jistý?"
"Já..."
"No vidíš. Jsi příliš mladý, Semei… příliš."
Daemon vstal z postele.
"Ne!" vykřikl Semei. "Nechoď!" popadl Daemon za ruku a stáhl ho zpět. Než mohl začít Kapitán protestovat, umlčel ho Semei polibky. Jazykem prozkoumával Daemonova ústa a tiskl se na jeho tělo. Povalil ho na sebe a začal mu rozepínat kimono.
"Zahráváš si s ohněm," zavrčel Daemon.
"Mám oheň rád...hřeje," opáčil Semei a zakousl se Daemonovi do kůže nad levou bradavkou. Daemon překvapeně vykřikl.
Daemon se usmál a s ohníčky v očích zajel rukou Semeiovy mezi nohy. Vlkodlakovi zorničky se rozšířily.
Kapitán stiskl Seimeiův úd a začal ho hladit. Nejdřív pomaleji a zrychloval…
Do zad se mu zaryly nehty.
Cítil, že Semei dlouho nevydrží…co taky čekal.
Ušklíbl se, když mu ruku skropila sprška Semeiova semene. Sklonil se a ochutnal. Necítil žádnou specifickou chuť nebo vůni. Znak Semeiovy nedospělosti.
Do náruče se mu sesula hrouda svalů, šlach a kostí.
Daemon se usmál, položil Semeie do polštářů a natáhl se pro pohozený ručník. Otřel ho i sebe a lehl si vedle něj.
Celou tu dobu ho pozoroval pár zelených očí….
Semei se mu stulil do náruče. Poslední, co zaregistroval, než spokojeně usnul bylo, jak je oba Daemon přikrývá přikrývkou a líbá ho do vlasů…
♥♥♥
Semei otevřel oči.
Přestaň konečně snít! napomenul se.
Z jeho modrých očí skanula slza….
*******
6.DÍL-ZAČÁTKY SE RODÍ Z KONCE
Zaklapl knihu a povzdechl si.
Jeho modrý pohled sklouzl z písmenek vyrytých hluboko do kožené vazby na bledou tvář upíra.
Položil oparně knihu na stolek a přesedl si na Djiskrovo lůžko.
Prameny býlích, našedlých vlasů mu padaly do obličeje, zplihle, bez života. Tenké, většinou přísně stažené rty byly suché a popraskané. Z rukou mu vedlo nespočet hadiček.
Ticho pokoje rušila odkapávající krev.
Pohladil ho po tváři a z čela mu houbičkou setřel pot.
"Djiskro…" šeptl.
"Děje se něco?" hlesl sotva slyšitelně upír a otevřel oči. Semei se proti své vůli musel pousmát.
"Ne… všechno je v pořádku, lež, nechtěl jsem tě probudit."
"Nespal jsem…. Poslouchal jsem tvůj hlas…. Co to bylo?" zeptal se Djiskra. Dech měl zrychlený…. Stejně tak tep…. Mluvit i dýchat mu dělalo problémy. Semei ho obdivoval. On by se po tom, co mu provedl Popelář ani nehnul.
"Loveless…. Oblíbená manga," usmál se Semei a pohladil prince po vlasech.
"Shonen-ai?"
"Samozřejmě," zasmál se Semei. Pak zvážněl. "Vrátil se tvůj bratr…. Angelos."
Djiskra se na něj zpytavě zahleděl. "Noční můry?"
"Ne," vydechl Semei. "Jen vzpomínky na věci, které bolí."
"Daemon," konstatoval Djiskra. "Tvůj manžel."
"Ano."
"Možná by ses měl jít prospat…"
"Spát bys měl jít ty, Djiskro. Hojíš se rychle, ale…."
"Máš o mě strach?"
Semei se pousmál. "Ano."
"Pak tedy…. Dobrou noc, Semei."
"Ať tě blechy štípou celou noc."
"Nee…. Spíš to nechám na komárech."
"Umlátím je plácačkou, vrrr."
Djiskra se usmál. "Běž už."
"Sayonara, Djiskra-sensei."
"Sayonara, Semei-san."
